Praha neokoukaná: Písnice aneb Místo, kde kraluje SAPA a zatím nepostavené metro

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Písnice. Katastrální území, o kterém řada Pražanů řekne jen: „Tam někde na jihu.“ Z hlediska historického to jistě není žádná výjimečná lokalita, ale každopádně před Písnicí stojí velká budoucnost.

Ze 112 pražských katastrálních území se drží, co se týká počtu obyvatel, statečně zhruba uprostřed seznamu. Žije tu necelých 4,5 tisíce obyvatel, a to stačí na 62. nejlidnatější část Prahy. A překvapivě na úplně stejném místě je i co se týká rozlohy. Ta tvoří 3,67 kilometrů čtvereční.

Celý katastr Písnice lze rozdělit do dvou zcela odlišných částí. V té nejsevernější se nachází malé stejnojmenné sídliště a také část velkého komplexu SAPA, ke kterému se ještě dostaneme. Střed kolem Kunratické spojky je dosud nezastavěný a v jižní části katastru se nachází původní vilová zástavba. A právě kvůli těm nezastavěným lokalitám je Písnice dnes klenotem mezi pražskými rozvojovými lokalitami.

Pískovcová plastika býk od Jana Hendrycha zdobí písnické sídliště. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Písnice téměř zmizela z mapy za třicetileté války

První historická zmínka o obci samotné pochází z roku 1328 a nechci urážet místní, ale v průběhu těch téměř sedmi století se tu vlastně nic závažného nestalo. Těžko tu bylo v dobách třicetileté války, kdy byla celá ves vypálena a srovnána se zemí. Potvrzuje to i berní rula z roku 1654, která uvádí, že zde ve zmiňovaném roce hospodařil jen jeden chalupník a dva sedláci.

Pak se vlády nad panstvím ujala rodina Trautmannsdorfů, ale ti tu dlouho nevydrželi, brzy prodali lokalitu pražskému arcibiskupství. 1. července 1974 došlo k výraznému rozšíření hlavního města Prahy a Písnice už nadobro skončila v katastru metropole. Pokud by vás historie Písnice zajímala přeci jen hlouběji, otevřete web městské části Praha-Libuš.

Zdejší paneláky řešily bytovou krizi 70. let

Na místo nás nejspolehlivěji doveze autobus 113, který pravidelně jezdí z autobusového uzlu Kačerov, my z něj vystoupíme ve stanici Sídliště Písnice. Zmiňované sídliště není opravdu rozlohou moc velké a vznikalo v druhé polovině 70. let minulého století. Z hlediska architektonického moc přínosné není, a tak se tu zastavíme jen u poměrně zajímavé pískovcové plastiky Býk, kterou pro jeden z vnitrobloků u zdejšího plaveckého areálu vytvořil Jan Hendrych. Autor, jehož dílo bylo výrazně ovlivněno tvorbou Otto Gutfreunda. Dosud žijící umělec po sovětské okupaci v roce 1968 ztratil možnost samostatně vystavovat, a tak se živil jako restauratér či jako tvůrce právě podobného užitného umění, kterým se zdobila vznikající sídliště.

Budhistický chrámek v SAPĚ je nápadný na rozdíl od okolních obchodů estetikou a čistotou. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Přes ulici Libušskou lze z písnického sídliště přehlédnout téměř celý prostor objektu SAPA. Tato vietnamská tržnice získala mezi obyvateli řadu přezdívek a také reakce na toto město ve městě se velice různí. Do sdělovacích prostředků slovo SAPA většinou proniká pouze s raziemi hygieniků či policistů či s požáry stánků, které jsou přecpané levným textilem. Úkolem cyklu Praha neokoukaná ale není hodnotit, zda se tady dodržují hygienické normy, zda si tu hravě koupíte drogy a zda si tu vietnamské gangy vyřizují krvavé účty. My se spíš zaměříme na historii obrovského objektu.

SAPA centrum vietnamského etnika

Každopádně lze o SAPĚ říct to, že se zrodila z bývalého Písnického masokombinátu, který zanikl na přelomu 20. a 21. století. Následně se zde první usadili vietnamští obchodníci a dnes se dá jen těžko odhadovat, kolik jich tu ve stovkách provozoven našlo práci, obživu a mnozí i domov. Je pravda, že na estetiku si tu moc nehrají, koneckonců jako ve všech zemích jihovýchodní Asie, ale situace se tu v posledních letech výrazně stabilizovala. Už tu nenarazíme na dodatkové cedule na dopravních značkách ve vietnamštině, jen na nepřeberné množství různých obchodů. Existuje zde i vietnamská škola, kde se děti narozené v Česku učí jazyku svých předků - vietnamštině. Jsou tu dva kulturní domy, kde se konají svatby vietnamské komunity a oslavy tradičních svátků.

Zažít zdejší výjimečnou atmosféru rozhodně stojí za to. A když už se budeme procházet mezi velkým množstvím obchodů, nezapomeneme navštívit zdejší budhistický chrámek. Od ostatních budov se na první pohled odlišuje čistotou a estetikou. A pokud se rozhodneme i pro nahlédnutí dovnitř, tak nesmíme zapomenout, že se tu zouvá.

Písnici rozřezává 50. rovnoběžka

Po prohlídce Malé Hanoje rychle zamíříme zpět na ulici Libušskou a zahneme doleva směrem ke staré Písnici. To je ta část mezi sídlištěm a původní zástavbou. Během chůze ale doporučuji nespouštět oči z chodníku, protože jen tak nepřehlédneme místo, kde naši pouť přesně překříží 50. rovnoběžka. Na chodníku je to zpodobněno kovovou lištou, která prorůstá okolní dlažbou.

50. rovnoběžku v Písnici připomíná i plastika uměleckého sochaře Petra Poláka. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Na kovovou připomínku pak navazuje nedaleká ozdoba kruhového objezdu, který spojuje Libušskou ulici s Kunratickou spojkou. Uprostřed objezdu najdeme plastiku Zeměkoule, kterou vytvořil akademický sochař Petr Polák. I tato skulptura má připomínat důležitou 50. rovnoběžku protínající Písnici.

Prostor mezi sídlištěm a starou zástavbou dnes pak idylicky spojují pole, které v době naší návštěvy už o své klasy přišlo. Dlouho se z polí ale místní radovat nebudou. Jde totiž o jednu ze současných nejcennějších rozvojových aktivit české metropole.

Nejenže tu v horizontu šesti sedmi let vyroste konečná stanice metra linky D a také velké depo vozů této linky, ale hlavně řada komerčních i bytových domů. V této souvislosti je zajímavé se podívat nejprve kolem sebe na současnou podobu a pak na projekt architektonického salonu Pavel Hnilička architects, který v roce 2020 připravil projekt na úpravu této části.

Představa dnešní Písnice se hroutí

Změna to bude obrovská. A je asi nejvyšší čas zachovat si v paměti Písnici dnešních dnů, brzy se asi začne měnit k nepoznání. Dá se totiž předpokládat, že v rozmezí následujících deseti až dvaceti let se stane i Písnice takzvanou dobrou adresou. Změní se v místo, kde vyroste řada výškových obytných i kancelářských budov a ke škodě řady místních bude už původní ráz Písnice setřen nadobro. Každopádně se však zlepší dopravní spojení této části metropole s centrem města, které dnes rozhodně není ideální.

Dnes tu stojí jen billboard, v krátké budoucnosti zde vyroste depo vozů linky D pražského metra a okolí zaroste výškovými kancelářskými i obytnými budovami. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

My ale svěříme své další kroky ulici Libušské a vstoupíme do staré písnické zástavby. Tvoří ji řady modernizovaných rodinných domů a jednu z pražských výpadovek opustíme až v centru původní obce u jediné stavební památky, která je v Písnici pod památkářskou ochranou, a to u místních božích muk. Ty pocházejí už z konce 18. století, ale v poslední době prošly velmi výraznou rekonstrukcí a společně s téměř sto let starou lípou republiky dnes tvoří pozůstatek původní historické návsi Písnice.

Ulicí K Vrtilce pak budeme scházet do údolí Libušského potoka, který tvoří přirozenou osu obce. Cestou si všimneme určitě rekonstruovaného litinového kříže se zlacením.

V Písnici se dobře starají o vodní zdroje, což nám dokazuje péče o zdejší rybníky Obecňák a Švarcák. Tady se dá najít ještě řada malebných starých zákoutí původní obce Písnice. Dominantou je pak venkovské stavení právě na březích rybníku Obecňák.

Boží muka na bývalé písnické historické návsi jsou jedinou stavební památkou městské části Písnice. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Dnešní Písnice má silně rozvinutý společenský a spolkový život, což dokazuje i zdejší komunitní centrum Jasoň, které funguje na výbornou a stalo se centrem, kde se setkávají všechny generace místních obyvatel.

Nemusím připomínat, že se stále držíme modré turistické stezky a při cestě po ní v ostré zatáčce nepřehlédneme automatický válcový mlýn Emila Klegra. Respektive to, co z něj dnes zbylo. Vznikl v secesním duchu v roce 1910 a byl ve své době velmi výnosným zařízením, které dělalo Písnici čest.

Jedna z nejzachovalejších starých písnických budov. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Dnes tu však nerozpoznáme v současné stavbě ani prvky secese ani zbytky mlýna. Mlelo se tu jen zhruba 30 let, během II. světové války bylo zpracování obilovin ukončeno a už nikdy nedošlo k obnově. Parní stroj se nedochoval a samotnou chátrající budovu zachránilo jen to, že byla přeměněna na byty. Další zajímavé údaje můžeme najít na speciálním webu věnovaném otázce vodních mlýnů.

Tím pomalu procházka městskou částí Písnice končí. Za chvíli vstoupíme do přírodní památky Modřanská rokle. To je v pražských podmínkách unikátní přírodní lokalita, která vznikla vodní erozí v poměrně měkkém podloží. Připomíná ji i web hlavního města Prahy zaměřený právě na přírodu. Dnes je domovem pro řadu vzácných ptáků, ale i rostlin. Zmiňovaná modrá turistická stezka nás provede celou lokalitou až do Modřan.

Automatický parní mlýn byl na počátku 20. století chloubou Písnice, dnes už na něm secesní prvky nerozpoznáme. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Je ale na nás, jak daleko se vydáme. Samotný katastr Písnice totiž nedaleko za začátkem přírodní památky končí. Je to přesně za posledním domem, který opuštěně připomíná Písnici za stejnojmennou dešťovou usazovací nádrží.

Dnešní procházka jednou z pražských čtvrtí – Písnicí – nebyla příliš dlouhá. Rozhodně žádný velký a dlouhý výlet nás nečeká ani příště. Vyrazíme totiž do sousedních Cholupic.