Praha neokoukaná: Řásnovka, nejklikatější ulice i Foglarova múza

Plno lidí. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i zahraniční. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát, čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Jedním z takových míst je legendární ulice Řásnovka. Musíme se za ní vypravit na Staré Město do Haštalské čtvrti. Když se řekne Řásnovka, tak si každý vzpomene na Jaroslava Foglara, málokdo však tuší, že bez Řásnovky bychom si nezahráli ani prší.

Kroutí se jako had

Tato 280 metrů dlouhá ulice je bezesporu nejklikatější pražskou ulicí. Na své délce se osmkrát zalomí, někdy i o celých devadesát stupňů. Dnes vlastně můžeme být vděční za to, že vůbec nějakou Řásnovku máme. Když na přelomu 19. a 20. století probíhala velká asanace Židovského města, tak ruce tehdejších magistrátních úředníků měly spadeno i na samotnou Řásnovku. Nakonec stavební úpravy nedošly na mapě až tak daleko. Ulice bezesporu patří k vůbec nejstarším pražským ulicím, ale rozhodně neměla od svého vzniku klikatý tvar. Tehdy ji tvořil vlastně oblouk. Za její současnou podobu ale může právě asanace. Hygienicky nevyhovující domy se začaly na přelomu 19. a 20. století bourat. Ty které obstály, se začaly rozšiřovat na úkor zahrádek a dvorků, a najednou byla ulice Řásnovka pěkně klikatá.

Dnes jsou největším nepřítelem Řásnovky sprejeři, v křivolaké uličce se vyřádí na zdech velmi často. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ulice začíná za kostelem svatého Haštala na Haštalském náměstí a vede až na předpolí dnešního Štefánikova mostu, kde je Řásnovka ukončena světelnou křižovatkou. Zhruba čtyřicet metrů před koncem protíná ulici Hradební. A právě název ulice Hradební a nezvyklá šířka dnešní Revoluční ulice nám dává tušit, že právě tudy vedly hradby, které ohraničovaly nejstarší historickou část Prahy – Staré Město.

Stačí se pak jen zamyslet nad mapou Starého Města, aby vám došlo, že jde vlastně o nejzažší okraj pražské historické městské části, zkrátka místo pro vyděděnce.

Místo lůžka z kostí je luxusní bydlení

Určitě je dobré si připomenout, že na Haštalském náměstí začíná Řásnovka u zvláštního patrového domu, který jakoby vystupuje ze zarovnané domovní linie. Dnes má tento dům své majitele, kteří prožívají jistě sny o krásném bydlení na Starém Městě, nicméně do začátku 18. století měl tento dům mnohem více nájemníků. Šlo totiž o místní kostnici. Hřbitov kolem kostela svatého Haštala byl velice malý a z nepoužívaných hrobů se staré kosti ukládaly ve zdejší kostnici, aby se mohla pochovávat nová těla. Dnes ani hřbitov, ani kostnice vlastně neexistují. Později se kostnice změnila na kapli, a to připomíná malba Nejsvětější Trojice na omítce.

Dáma, která neměla nikdy zavřeno

Ulice v Praze začaly ve velkém dostávat jména ve 14. století. Tehdy se této ulici říkalo Slávinčina. Slávinka byla majitelkou jednoho ze zdejších domů. Byla prý usměvavá, přívětivá, přítulná, vnadná a měla otevřenou náruč a nedá velkou práci odhadnout její profesi. Nicméně musela asi odvádět vynikající výkony, protože pojmenovat po ní ulici bylo víc než čest a její „obchodní partneři“ nemohli v nočních křivolakých staroměstských uličkách rozhodně zabloudit.

Tak tady někde bydlívala Slávinka,  která měla vždy dveře otevřené. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

O století později už byla Slávinka jen vlhkým snem dávných pamětníků a pochopitelně zmizelo s ní i pojmenování ulice. Do lokality se nastěhovala nejchudší chudina a přišel skutečný vyděděnecký věk. Hrdost lidí bez jakéhokoliv majetku a dalších žebráků, kteří polehávali jen tak na ulici, však byla obrovská a všichni si začali říkat Králové stok. Z toho se vyvinulo nové pojmenováni ulice, které přetrvalo více než dvě století – Mezi krály.

Období po Třicetileté válce přineslo další změnu. Neprojevila se na mapě Prahy hned a musela čekat na kartografickou příležitost více než dvě století. Nicméně v roce 1667 zakoupil hejtman strahovského kláštera Jan Řásný z Řásnova dům. Historickým paradoxem je fakt, že se dům vůbec nenacházel v dnešní Řásnovce, ale v sousední ulici Za Haštalem (č. p. 785/3) a s Řásnovkou měl společnou jen vnější zeď.

Schneck, tvůrce ďáblových obrázků

Ve stejné době, kdy sousední dům kupoval hejtman Řásný, obrodné a očistné procesy staroměstských měšťanů vedly k tomu, že chudina z ulice zmizela a nastěhovali se tam lidé počestní. Jedním z nich byl i výrobce ďábelských obrázků, tedy karet, německý kupec a kartář Hans Schneck. Bez jeho výrobků se neobešla žádná staroměstská hospoda a všude se mlátilo o stůl s jeho výrobky. Jeho význam pro světové dějiny karetnictví je nezměrný a obrovský. V roce 1664 vytvořil totiž německý typ hracích karet takzvaný Stukeley. Ten tak vytvořil svou grafikou protiváhu a konkurenci ke známým francouzským, italským a španělským typům hracích karet.

Udělejme si malou odbočku a vysvětleme si, že Francouzi znají kříže, piky, srdce a káry. Italové pro změnu rozpoznávají na kartách hole, meče, poháry a mince. Mírně upravené karty mají Španělé. V tomto případě jde o kyje, meče, poháry a slunce. A konečně Němci znají kule, srdce, žaludy a listy. A tak karetním barvám říkáme i my, Češi. A za to vděčíme právě Hansu Schneckovi z Řásnovky. Jeho karty z roku 1664 v ještě nekolorované podobě a nerozřezané na archu jsou dodnes ozdobou majetku Národní knihovny.

Tajemná zákoutí Řásnovky přitahovala i spisovatele Jaroslava Foglara. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Lidé začali ulici, ve které kartář žil, říkat Šneková, a to bez ohledu, že jeho německé jméno Schneck vlastně pojmenováním počešťovali na Šnek. Když kartář zemřel, rozjela se naplno fantazie místních lidí a ulici se začalo také říkat Hlemýžďová nebo Slimáková.

V polovině 19. století si už jen málokdo pamatoval po kom ulice nese jméno, nicméně, když se šlo ke Slimákovi, šlo se právě sem.

Dnes je Řásnovka hlavně Foglarova

V roce 1894 došlo k velkému přejmenování tehdejších ulic. A najednou si někdo vzpomněl, že kdysi hejtman Řásný právě v této lokalitě zakoupil dům a ulice dostala oficiální jméno Řásnovka, které platí dodnes.

Jedna z nejromantičtějších a nejtajemnějších uliček však získala největší věhlas kvůli nestorovi českého skautingu Jaroslavu Foglarovi. Ten v roce 1965 vydal knihu Tajemná Řásnovka. Příběh Jindry Sochora, který najde čtyři kamarády Míru, Ríšu, Otíka a Vildu a spolu založí chlapecký oddíl Stráž Řásnovky patřil k Foglarovým nejoblíbenějším knihám.

Dnes když se projdete Řásnovkou, tak můžete kromě malebných zákoutí obdivovat jeden ze tří chráněných stromů, které se nacházejí na Starém Městě pražském. Jde o Dub v Řásnovce. Jeho stáří se odhaduje na téměř 200 let a obvod kmene má 3 metry. Ačkoliv má minimum životního prostředí, daří se mu překvapivě velmi dobře.

Údajně nejkrásnější budova ministerstva v naší zemi

A ještě jedna stavba stojí za povšimnutí. K ulici Řásnovka svým zadním traktem přisedá budova Ministerstva průmyslu a obchodu. Za jejím vznikem a podobou stojí jeden z nejnadanějších českých architektů 20. století Josef Fanta. Ten například navrhl i historickou budovu pražského Hlavního nádraží. Na nábřeží Vltavy vznikla během šesti let reprezentativní třípatrová budova s nezaměnitelnou kupolí. Ke slavnostnímu otevření došlo v roce 1934.

Za okouzlujícími budovami Řásnovky prosvítá vlevo kopule Ministerstva průmyslu a obchodu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Je to až k nevíře, ale na celé budově i v jejím nitru se dopočítáme více než 120 soch. Ty nejzdařilejší vytvořil sochař Čeněk Vosmík. A mezi ně musíme počítat symbolická zpodobnění Průmyslu, Obchodu, Řemesla a Plavby. Tyto sochy se nacházejí na nábřeží. Na západním křídle, kde býval dřív Patentový úřad, najdeme další povedená díla – Matematiku, Fyziku, Chemii a Inženýrství. Unikátní je tato stavba i uvnitř, kdy ohromuje mramorovými schodišti, kamenným i dřevěným obložením, kazetovými stropy nebo vitrážemi.

Budova je občas během speciálních akcí otevřena pro veřejnost a rozhodně se vyplatí si budovu ministerstva prohlédnout i zevnitř. Na procházku Řásnovkou však nemusíte čekat. Vyrazit můžete třeba okamžitě.

Článek se opírá o paměť a znalosti autora, dále čerpá z webových stran Národní knihovny, první pražské městské části a z veřejných zdrojů.