Praha neokoukaná: Rozhledna upletená ze sedmi kilometrů akátů a pravěk meteorologie

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

A dnes třeba do Počernic. Koneckonců nedávno jsme byli na procházce v Hostavicích a procházeli se po místech, kde mohlo vzniknout velké Baťovo město. Lokalita Počernic se nachází přímo v jeho těsném sousedství.

Počernice rozeznáváme Horní a Dolní. Dnes je od sebe oddělují dálnice D11 a Pražský okruh D0. Obě části Počernic však byly osídleny už v době kolem roku 4500 před naším letopočtem, když tehdejší lidé putovali nejdřív proti proudu Vltavy a následně podél Rokytky k jejím pramenům. Svědčí o tom i řada významných archeologických objevů.

Zámek Dolní Počernice. V popředí je klasicistní budova, za ní vidíme zámek s gotickými základy. Úplně nalevo vidíme věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Horní Počernice to zle odskákaly za třicetileté války, ty Dolní zase v roce 1776 spálil zničující požár. Dolním Počernicím pomůže k rozkvětu, když je přes ně vedena pražsko-olomoucká železniční dráha. Obě části jsou připojeny k Praze v roce 1974, v té době jsou Horní Počernice samostatným městem a ty Dolní jen obcí.

My ale začneme v Dolních Počernicích, kam nás spolehlivě doveze trojice autobusů MHD s čísly 204, 208 a 224. Vystoupíme ve stanici Škola Dolní Počernice. A hned nám bude jasné, že v Počernicích rozhodně najdeme věci, které za procházku a za trochu času stojí.

A hned na úvod tu máme zámek. A dokonce dva. Dnes těžko rozeznáme, že se jedná o dvě budovy, protože jsou spojeny stavebním krčkem. Nicméně už na první pohled poznáme, že ten starý zámek má původ v gotice a nový zámek lze datovat jen do klasicistního období 19. století. Dnes v části budovy sídlí dětský domov.

Kostel s obrannými prvky

Zajímavostí místa je však skutečnost, že tu lze ve východním křídle, když si budovu pořádně obejdeme, najít i zbytky stavebně velmi dobře zakomponované středověké tvrze. A co víc, k zámku těsně přiléhá kostel Nanebevzetí Panny Marie a bystré oko návštěvníků odhalí, že jak zámek, tak i kostel měly totožné obranné valy. To samozřejmě svědčí o tom, že obě budovy byly v minulosti poměrně významné a jejich obrana pro oblast byla prvořadá.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie je nejstarší budovou Dolních Počernic. S původní tvrzí, dnes zámkem, tvořily společně jednotný obranný celek. Stály na vyvýšeném místě. To však historické přestavby časem setřely. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

U kostela Nanebevzetí Panny Marie se můžeme ještě chvíli zdržet, protože jde o nejstarší stavbu Dolních Počernic. Věřícím slouží už více než 800 let. Dnes ale můžeme litovat, že průběh historie a časté stavební úpravy nás ochudily o románskou původní podobu.

Původně byl kostel dokonce bez věže, ta tu vznikla až s gotickou přístavbou. Každý nový vlastník přestavoval a dostavoval, což je v tomto případě na škodu. Do podoby kostela se vepsalo baroko a když nastal klasicismus, hnalo se i s věží o štok výš. Alespoň něco se podařilo zachránit v roce 1890, kdy tehdejší puristické tendence vtiskly kostelu znovu pseudorománskou podobu.

Umělecky výrazné lávky přes Rokytku

K zadní části zámku pak přiléhá nejen park, ale i původní sad, štěpnice. Dnes fakticky splývají v jednu procházkovou a odpočinkovou zónu. Park vznikl při barokní přestavbě zámku na konci 18. století. A zhruba už za 60 let měl park takovou podobu, s jakou se setkáme i dnes.

Památné duby na hrázi Počernického rybníka si pamatují založení arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Tedy ty dva nejstarší. V metropoli najdeme jen málo víc zklidňujících procházek než tuto. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

V počernickém zámeckém parku lze najít řadu zajímavých míst a zákoutí. Potěšující je, že zahradní architekti zde popustili uzdu své fantazie a každá z lávek přes Rokytku má unikátní uměleckou podobu. Na různých místech se tu také setkáme s řadou netradičních soch a uměleckých skulptur, pro děti tu je dokonce i vytvořen zámek v podobě kočky. Celému parku pak kraluje vzrostlý dub. Milovníkům památných stromů však musíme prozradit, že si na své teprve přijdou.

Kouzlo starých dubů

A to v okamžiku, kdy ze zámeckého parku vystoupáme na hráz Počernického rybníka. Ten byl založen už ve 14. století a popud k jeho vzniku vzešel od pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. A dodnes zůstal největším pražským rybníkem.

Počernický rybník je nejen největším rybníkem v metropoli, ale vstoupil do dějin. A to nejen do českých. Na jeho březích se přepisovaly i dějiny světové. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Na jeho hrázi najdeme skupinu památných dubů. Ty se koneckonců vysazují na hráze rybníků pravidelně, protože svými rozvětvenými kořeny pomáhají hráze zpevňovat. Podle dendrologů si dva nejmohutnější duby na hrázi, a rozhodně nebudete mít problém je nalézt, pamatují založení rybníka a také osobu Arnošta z Pardubic. Stromy jsou pochopitelně chráněné, mají v obvodu kmene pět a půl metrů a dorostly do výšky 35 metrů.

Postupně, když některý ze stromů na hrázi zašel, byl na jeho místě vysazen nový, a tak není těžké rozpoznávat, jak se původní duby dosazovaly novými stromky a často i lípami.

Rybníku se ztrácejí hektary

Zastavme se ale na chvíli u samotného Počernického rybníka. Ten vstoupil několikrát mezi rekordmany a do dějin nejen českých, ale i světových. V první řadě svoji velikostí mezi pražskými rybníky, a to i přesto, že v dobách své „největší slávy“ měl rozlohu 22 hektarů. Uprostřed jeho výměry se stýkaly vody Rokytky a Říčanky. Časem se však východní strana rybníka začala zanášet sedimenty a rozloha se zmenšila na 19 hektarů, ale i tak to v Praze stačí na první místo.

Stará zástavba v Dolních Počernicích. I nadále si drží svůj vesnický charakter, a to i přesto, že je už téměř 50 let součástí hlavního města. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Další zajímavostí je fakt, že dnes už ho napájí svými vodami jen Rokytka. Při stavbě železnice v 19. století byl totiž tok Říčanky přeložen a do Rokytky se vlévá ještě před vtokem do rybníka.

Počernický rybník milují vodní ptáci a v létě nudisté. Zvláštností je, že se tu velmi dobře daří vrbám. Jen v nejbližším okolí vodní plochy najdeme čtyři druhy – vrbu popelavou, košíkářskou, trojmužnou a obecnou.

Pravěk české meteorologie

Největším fenoménem rybníka je však skutečnost, že v červnu 1888 zde vznikla vůbec první hydrobiologická stanice na světě a současně první terénní česká laboratoř. Všechno štědře platil tehdejší majitel dolnopočernického panství baron Derczényi. A tím nadšencem, kdo tu měřil směr a sílu větru, teplotu vody a vzduchu, čistotu vody a podával o všem informace, popisoval sluneční svit a zkoumal život na hladině i pod ní, byl Antonín Frič. Byla to zkrátka taková Alenka Zárybnická v kalhotech z konce 19. století.

Geologická stezka v Dolních Počernicích. Při její prohlídce vás překvapí, po čem všem v Praze chodíme. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Když si prohlédneme okolí rybníka, můžeme se vrátit kolem zámku do centra Dolních Počernic. Zdejší části se říká Stará obec a okouzlí vás svoji malebností, protože místní domky, ač dokonale opravené, si stále zachovaly historický ráz.

Mírně do kopce stoupající Bakurinova ulice nás pak kolem místního hřbitova dovede do velmi zajímavé lokality v blízkosti přírodní rezervace V Pískovně.

Geologická expozice a mini rozhledna

Milovníci kamenné historie zde narazí na geologickou zahradu. Při prvním pohledu může někdo říct, že jde jen o kupu šutrů, ale jen do té chvíle, než se začteme do informačních tabulí. Ve zdejší expozici se totiž nacházejí ukázky ze všech podloží, po kterých na území Prahy chodíme. Samozřejmostí je tedy živec, rula a žula, ale nejdeme zde i gabro, vápence, pískovce nebo mramor. A taky řadu dalších nerostů, o kterých ani nevíme, že na nich hlavní město stojí. Můžeme zmínit namátkou skarn, prachovec, černou břidlici, serpentinit nebo migmatit.

Nejmenší pražská rozhledna. Jde spíše o recesistickou stavbu, nicméně lidé se hrnou podívat, co uvidí. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Pokud se vám bude po chvíli z kamenů už točit hlava, můžete si odpočinout při výstupu na nejmenší pražskou rozhlednu. Moc se ale nezadýcháte. Vyhlídková plošina leží jen ve výšce necelých dvou metrů a musíte zdolat sedm schodů. Rozhledna patří spíše mezi recesistické kousky podle Járy Cimrmana, nicméně o „výhled“ z ní se lidé perou, a to i přesto, že moc dobře vidět není. No tak alespoň tento počin vyloudí zasloužený úsměv na tváři.

Jen pár metrů za „rozhlednou“ najdeme přírodní rezervaci V Pískovně. Jak název napovídá, jde o zatopenou pískovnu a přilehlé louky. Místo si zamilovala řada vodních ptáků. Někteří z nich tu odpočívají a někteří dokonce i hnízdí. Když budeme potichu, možná spatříme i nejvzácnějšího zdejšího obyvatele – volavku popelavou.

Tady mohlo být Baťovo

Za rezervací pak projdeme místem, kde říčka Rokytka a Svépravický potok meandrují a vytvářejí dramatická vodní zákoutí. Povedlo se tu zachovat přirozené vodní toky a nenarušenou přírodu.

Zóna umírajících stromů v přírodní rezervaci V Pískovně. Když si vyberete vhodný čas a nebudete hluční, můžete sledovat v těchto místech ladné pohyby volavky popelavé. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jenže kdyby si ve 30. letech minulého století prosadil Baťa výstavbu průmyslového městečka, vypadalo by to tu všechno jinak. Jsme na dohled Hostavic, ale naším cílem je vyvýšený pahorek nad námi. Jmenuje se Horka a má výšku 254 metrů nad mořem.

Mistr rozhleden Rajniš

Na jeho vrcholu najdeme jednu z nejkrásnějších českých rozhleden. Jmenuje se Doubravka a pochází z nápadité architektonické huti Martina Rajniše, který se v posledních letech zaměřil právě na tvorbu těchto vyhlídkových staveb napříč celou zemí.

Tato je však vrcholně originální, netradiční, vkusná, zajímavá a možná nejkrásnější. Její kostru tvoří točitý skelet z modřínového dřeva vysoký 19 metrů. K tomu, abychom se dostali do této výšky, kde je i vyhlídková plošina, musíme zdolat 98 schodů.

Co je na rozhledně Doubravka tak přitažlivé? Rajniš k její výrobě použil i v našich podmínkách nejpevnější běžně dostupné dřevo. A tím je dřevo akátové. Samotnou vyhlídkovou plošinu s výstupním tubusem podpírají tři akátové eliptické tvary připomínající vzdáleně vzducholodě.

Tato nádherná monstra jsou spletená z více než sedmi kilometrů akátových kmínků. Výhled z plošiny je omračující a překvapivě daleký a každý, kdo se považuje za plnokrevného Pražáka, by měl na vrchol Doubravky rozhodně vystoupat.

Akátové dřevo, které bylo použito na výstavbu rozhledny Doubravka, je nejtrvanlivější a nejpevnější ze všech v Čechách běžně rostoucích stromů. Na podpěru rozhledny bylo použito sedm kilometrů kmínků z akátu. Architekt Martin Rajniš tak vytvořil naprosto výjimečný skelet rozhledny. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Naprosto nepochopitelná je pak skutečnost, že nejméně dvakrát se už žháři pokusili rozhlednu Doubravka zapálit. Vždy byl požár brzy zažehnut a stabilita a statika rozhledny nebyla nikdy naštěstí ohrožena.

Praha jako na dlani a pohled do Polabí vám vezme dech. A my jen dodáme, že právě tady mezi Kyjemi, Hostavicemi a Dolními Počernicemi dnešní výlet neznámou metropolí končí.

Článek se opírá o vědomosti a paměť autora, veřejně přístupné zdroje a web zmíněné městské části.