Praha neokoukaná: Severní Břevnov aneb Bydlení, které by záviděla i Semiramis

11. 10. 202418:43

foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Dopředu předsunuté balkony u terasových domů mají tu výhodu, že i v nejnižším patře je dostatek slunce

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Někdy si místopisné názvy se skutečnou katastrální mapou nějak nerozumí. Přímo učebnicovým příkladem budou hned dvě naše první zastávky. Přírodní památka Střešovické skály a Ústřední vojenská nemocnice, ke které se často ještě dodává ve Střešovicích.

Jenže neúprosné katastrální členění města nám jasně říká, že celá vojenská nemocnice a velká část skal neleží ve Střešovicích, ale na Břevnově, a tak hurá tam.

Laskavé zákoutí v PP Střešovické skály. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Na místo nás spolehlivě dovezou tramvaje s čísly 1 nebo 2 a my z nich musíme vystoupit na stanici Baterie. Hned u stanice si můžeme prohlédnout pás pískovcových skal, kterému se říká Střešovické skály. Jejich prohlídka nám jasně odpoví na otázku, proč v této části města nevznikají žádné výškové budovy. Zdejší podloží je založeno na pískovci, jak můžeme sami vidět, objevuje se tu řada jeskyní a puklin, z tohoto důvodu není vhodné zdejší podloží příliš zatěžovat.

Místo pro veterány z misí i pro prezidenty

Přímo nad Střešovickými skalami stojí Ústřední vojenská nemocnice. Jedno z nejkvalitnějších zdravotnických zařízení v naší zemi. Místo, kde své bolesti léčí členové armády, ale i hlavy státu. Nicméně velký zdravotnický objekt poskytuje léčebnou péči i běžným občanům.

Interiér Altánu pro vojenské veterány v Ústřední vojenské nemocnici. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Myšlenka na vybudování moderního zdravotnického zařízení pro československé vojáky vznikla už nedlouho po založení Československa, nicméně stavět se začalo až na konci 30. let. A když bylo konečně dostavěno, nemocnice hned padla do rukou nacistům, a tak se s budováním vojenské nemocnice začalo vlastně po válce znovu. Historii samotné nemocnice nabízí i vlastní web Ústřední vojenské nemocnice.

Nemá význam tu rozebírat zdejší špičkovou péči, ale rozhodně bychom si měli všimnout tří zajímavých míst v areálu rozlehlé nemocnice. Tím prvním je deset let starý kruhový Altán pro válečné veterány. Je to odpočinkové místo, které by mělo sloužit českým vojákům, kteří si tu léčí válečná zranění. Jsou tu odpočinkové i posilovací prvky. Prostor zdobí fontána a prostřední prázdný prstenec má symbolizovat okno do nebe.

Zdeněk Kunc a Skalpel, prosím

V areálu nemocnice bychom pak neměli přehlédnout bustu jednoho ze zakladatelů zdejší nemocnice a otce československé neurochirurgie Zdeňka Kunce.

Své dílo Petr Oriešek pojmenoval Fotograf se svým objektem. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Byl to právě tento lékař, který se pustil do prvních extrémně náročných operací mozku a pro spisovatelku Valju Stýblovou byl Kunc předobrazem k hrdinovi její knihy a posléze i filmu Skalpel, prosím.

Jen pár kroků od pomníku Zdeňka Kunce se pak můžeme setkat s jedním opravdu mistrovským uměleckým dílem. Socha s názvem Fotograf se svým objektem byla instalována do areálu Ústřední vojenské nemocnice v roce 1995 a vyznačuje se naprosto dokonalým sochařským zvládnutím anatomie. Sochař Petr Oriešek tuto sochu pojal jako poctu radiologii, před jejímž pavilonem ji lze obdivovat.

Když opustíme Ústřední vojenskou nemocnici hlavním vchodem, otevře se před námi řada ulic s téměř totožným názvem. Každá z nich má ve jménu jinou pořadovou číslovku a slovo baterie.

O jaké baterie tu jde?

Tady by možná stálo za vysvětlenou, o jaké baterie se jedná. Nejde ani o monočlánky či tužkové baterie, ale o vojenské ležení, které si tu založilo pruské vojsko při obléhání Prahy v letech 1744 a znovu o dalších třináct let později. Jednotlivé vojenské baterie pak ostřelovali českou metropoli.

Rothmayerova vila na Břevnově patří k nejcennějším pražským vilám, v jejich stěnách se odehrával hodnotný společenský a kulturní život. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Byli bychom ale naivní, kdybychom si mysleli, že jen co Prusové od Prahy odtáhli, začalo se tu říkat Na Bateriích. On vlastně v té době nebyl důvod lokalitu nějak pojmenovávat, protože tu byly jen sady a pole a po Prušácích znehodnocená a rozrytá půda. Název Na Bateriích se začal všeobecně používat až ve 30. letech 20. století, kdy tu začala masivní vilová výstavba.

Rothmayerova vila byla kulturním podhoubím

A úplně první vlaštovkou byla vila architekta Otto Rothmayera, kterou si nechal postavit pro svou rodinu. Když se nám do ruky dostane fascinující fotografie, která je mimochodem součástí zdejší expozice a která zachycuje vilu v době jejího otevření, nestačíme se divit. Novotou zářící Rothmayerova vila sedí na pískovcovém podloží Střešovických skal a široko daleko není nic jiného než louky a pole. Vůbec žádná budova.

Dnes už je lokalita zcela zastavěná. Rothmayer se otevřeně nechal inspirovat lublaňskou vilou Stadion, kterou postavil Josip Plečnik. Pražská vila se brzy po svém otevření stala centrem kulturního života, scházeli se tu spisovatelé, výtvarní umělci a diskutovalo se tu nejen uvnitř budovy, ale i v kouzelné zahradě. Ta nejvíce učarovala fotografu Josefu Sudkovi, který právě tady pořídil velké množství svých nedostižných a magických fotografií.

Terasové domy na Břevnově jsou dílem architekta Vlastimila Mulače, stavěly se v první polovině 70. let. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Genia loci Rothmayerovy vily (U Páté baterie 50) si můžeme vychutnat i dnes. Stále je přístupná po předchozí telefonní domluvě a její návštěva opravdu stojí za to. Informaci rozšiřuje web Muzea hlavního města Prahy.

Jen o pět domů dál se nachází vila sochaře Josefa Mařatky. Tu najdeme s popisným číslem U Páté baterie 40.

Visuté bydlení jako v Babylonu

My z ulice U Páté baterie projdeme podél hrany Ústřední vojenské nemocnice do ulice Talichovy, která tvoří jižní okraj nemocnice. Tady v poměrně velmi ostrém svahu vznikly v 70. letech naprosto mimořádné terasovité domy.

Detailní pohled na schodiště terasového domu na Břevnově, těch domů je tu šest a každý má jiný tvar schodiště. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Svojí výjimečností jsou raritou i dnes, na rozdíl od jiných architektonických skvostů té doby se na ně stále zapomíná, a to i přesto, že rozhodně i dnes tvoří inspiraci pro další architekty.

Sedm domů zde bylo postaveno v poměrně nepřístupném terénu mezi ulicemi Talichova a Kusá. Architekt Vlastimil Mulač tu stál před ohromným problémem, jak překonat výškový rozdíl téměř třiceti metrů mezi dvěma ulicemi. Nakonec ho napadla výstavba terasových domů.

Nejvyšší patro z pohledu ulice Kusé se tak stává vlastně přízemním patrem v ulici Talichově. S každým přibývajícím patrem směrem dolů se základna domu rozšiřuje. Tento geniální nápad způsobuje to, že každý ze zdejších bytů má stejnou porci slunce a výrazné a zdánlivě těžké betonové balkony vůbec nestíní byty o patro níž.

Architektonicky zajímavá a bohatá stavba břevnovské polikliniky Pod Marjánkou, jejím autorem je Richard Podzemný, z jehož ateliéru vzešel i plavecký stadion v Podolí. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Schodiště k bytům jsou vedena zcela mimo dům a tvoří typickou terasovitou cestu mezi bloky domů, která je otevřená nejen obyvatelům domu. Kromě toho je tu vedena i výtahová šachta, která však nevede do nejvyššího patra, protože právě nejvyšší patro je snadno přístupné jako přízemní patro z Talichovy ulice.

Výstavba těchto domů skončila v roce 1978 a byla vyvrcholením kontroverzní přestavby Břevnova. Další zajímavosti o terasovitých domech přidává architektonický web praha.camp.cz.

Ještě Bohdalová a Brzobohatý a pak dynamit

Břevnov v té době přišel o původní z velké části barokní venkovskou náves, což byla jistě historická škoda. Nicméně jistou náplastí na tuto devastaci je alespoň fakt, že na části demolovaného území vyrostly zajímavé terasovité domy, o kterých byla řeč. Horší je to už se sídlištěm, které se nachází pod těmito domy.

V tomto případě už šla jakákoliv invence stranou a vznikly jen unifikované panelové krabice. Sídliště získalo brzy posměšný název Obuškov, protože bylo stavěno pro zaměstnance ministerstva vnitra a rodiny členů vězeňské služby. Koneckonců ruku k dílu na bytech pro své bachaře museli povinně přiložit i samotní vězni.

Výstavbou Obuškova tak definitivně zanikla zdejší vesnická náves. Jediné, co z ní zbylo do dnešních dní, je miniaturní kaplička svatého Floriána, která se tísní v dnešní Anastázově ulici.

Historický paradox - na domě najdeme bustu chartisty Jana Patočky, ale výzdobu na umělých ozdobných sloupech tvoří komunistické pěticípé hvězdy. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Nicméně i dnes máme možnost si podobu bývalé návsi připomenout. Stačí pozorně sledovat oblíbený český kriminální film Pěnička a Paraplíčko s Jiřinou Bohdalovou a Radoslavem Brzobohatým. Tento snímek, navazující na seriál Hříšní lidé města pražského, se právě na umírající břevnovské návsi natáčel.

Jakmile odjeli filmaři, do návsi se zakously zuby buldozerů a všechny stavby s výjimkou kapličky šly k zemi. Podrobnosti přidává web prahaneznama.cz.

Plastiky od slavného Boudníka

My ze sídliště Obuškov přejdeme přes rušnou Patočkovu ulici na opačnou stranu přes nadzemní přemostění, které tu bylo vytvořeno.

Na opačné straně ulice se naskytne pohled na další velmi zajímavé a unikátní architektonické dílo. Je to poliklinika v ulici Pod Marjánkou. Výšková budova vznikala v první polovině 60. let a pozorný milovník architektury zde spatří moderní mezinárodní trendy 60. let, ale i určitou sepjatost a ovlivnění moskevským stylem let padesátých.

Původně viniční usedlost, později klášter, který spravovali kajetáni, proto se objekt jmenuje Kajetánka, dnes tu najdeme restauraci. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Architektem budovy je Richard Podzemný, jehož nejslavnějším dílem je pražský plavecký stadion v Podolí. Poliklinika však vyniká ještě řadou prvků užitného umění, které jinak strohou stavbu zdobí. Na nich se podílel společně s manželkou architekta Anny Podzemnou-Suchardovou i nestor českých grafiků Vladimír Boudník.

Historická ironie Patočkova domu

Na Patočkově třídě ještě chvíli zůstaneme, ale budeme směřovat blíž ke Strahovskému tunelu. Na domě 1632/55 najdeme bustu Jana Patočky. Připomíná místo, kde jeden z nejvýznamnějších českých filozofů žil. Patočka se stal prvním tiskovým mluvčím Charty 77 a po jednom z brutálních výslechů Statní bezpečnosti zemřel na srdeční selhání.

Při minulé procházce jsme odkaz Jana Patočky připomínali v souvislosti s jeho pohřbem a zoufalstvím Statní bezpečnosti.

Kaple Panny Marie Altöttinské před pár lety stála osamocena, dnes je sice opravená, ale zastavěná moderními budovami. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Pohled na Patočkovu bustu však očím pozorného diváka připraví jeden historický paradox. Zatímco busta připomíná jednoho z nejvýznamnějších disidentů a signatářů Charty 77, na stejném domě jsou součástí architektonické výzdoby lizénů a sloupů komunistické hvězdy zářící nad svázanými rolnickými snopy. Inu, historické paradoxy dokáží být někdy hodně kruté.

Kajetánka a první pražský hospic

A teď musíme znovu dostat na opačnou stranu Patočkovy ulice. Musíme překročit z části vysychající a z části zatrubněný potok Brusnice, na kterém jsou jako korálky navlečeny místní rybníky. Hned ten první se jmenuje podle zdejší původně viniční usedlosti Kajetánka. Usedlost nahradil později malý klášter, o který se staral právě řád kajetánů. Dnes je tu vyhlášená restaurace a této lokalitě se PrahaIN.cz věnovala v samostatném článku.

Každopádně i tady pár měsíců od vydání zmiňovaného článku serveru PrahaIN.cz přineslo obrovské změny. Tehdy rozpadající se osmiboká kajetánská Kaple Panny Marie Altöttinské sice získala nový kabát a prošla úpravou, před zraky veřejnosti ji ale stačily skrýt nové developerské stavby.

Ty dnes stojí na místě, kde původně stál takzvaný břevnovský mrakodrap, což byla první „výšková“ sedmipatrová budova vzniklá v této městské části. Mrakodrap šel k zemi v roce 2018.

Hned vedle Kajetánky se pak nachází Vincentinum. To bylo vlastně prvním hospicem na území hlavního města.

Samotné rozpadající se Vincentinum vstoupilo do mediálního světa znovu letos na jaře. Veřejnost tehdy sledovala vleklou kauzu, ve které se český stát soudil s nadačním fondem Vincentinum.

Nicméně ani dnes po návratu zbořené budovy do rukou státu tu na žádnou stavební činnost nenarazíme. Poutavou historii Vincentina a nedaleké usedlosti Šlajferky mapovala PrahaIN.cz také v samostatném článku.

Hotel Pyramida je jednou z charakteristických budov Břevnova. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Definitivní tečku za návštěvou Břevnova pak uděláme u poslední významné stavby, která se nachází v nejzápadnější části Břevnova. Tou budovou je hotel Pyramida.

V šedesátých letech strana a stát řešily palčivý problém s nedostatkem hotelových kapacit v hlavním městě, a tak byly vypsány architektonické soutěže hned na několik plánovaných hotelových komplexů. Ten, který měl vyrůst na Dlabačově, v okrajové části Břevnova, byl limitovaný blízkostí Hradčan, a tak nebylo možné navrhnout extravysokou budovu. V roce 1967 vyhrál návrh Nedy a Miloslava Cajthamlových s názvem Dům rekreace ROH Na Dlabačově. Vznikla doslova ikonická budova s více než 600 lůžky, která se stala jednou z architektonických vlajkových lodí městské části Břevnov. O stavbě si lze přečíst více na webu slavnevily.cz.

Praha neokoukaná se s Břevnovem loučí. Příště zavítáme do pražských Hlubočep.

autor: Petr Kouba

Facebook Twitter Google Plus