Praha neokoukaná: Severní Smíchov a tanečky kolem falešného tanku 23

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Smíchov je jednou z největších pražských městských částí, a tak se do jeho katastru vydáváme už potřetí. V centru naší pozornosti bude tentokrát severní část Smíchova. Zkrátka nás bude zajímat prostor mezi hranicí Smíchova na severu, Strahovským tunelem na západě, na východě budeme omezeni tokem Vltavy a jižní hranici naší trasy vymezí ulice V Botanice, Kartouzská a Jiráskův most.

A kde začít? Nechme se dovézt tramvají na zastávku Újezd. A hned pěkně hlavu vzhůru. Na rohovém domě mezi ulicemi Újezd a Vítězná najdeme ve výšce 1. patra pamětní bustu známého francouzského badatele a vědce Joachima Barranda. Asi bychom spíše tuto pamětní desku čekali na Barrandovské skále, ale právě tady v tomto domě vědec, který prožil mnohem větší část života v Čechách než v rodné Francii, dlouhá léta žil.

Barrande versus Neruda

A v tu chvíli do hry vstupuje další věhlasná postava českých dějin – Jan Neruda. Ten je sice spojen hlavně s Malou Stranou, ale my pozornost zaměříme hlavně na jeho matku Barboru. Ta posluhovala u části francouzské královské rodiny, která se v Čechách ukryla před odpůrci francouzské monarchie. A právě s touto diplomatickou misí přišel do Prahy i vědec Barrande, tehdy ještě ve funkci vychovatele. A když Francouzi z Prahy odešli, našla právě matka Nerudová Barrandovi bydlení na Smíchově.

V té době bychom lokalitu vůbec nepoznali, protože místo tramvajového vedení spojovala ulici z jedné strany na druhou takzvaná Újezdská brána. Barrande zde bydlel dlouhá léta a velkou část jeho pražského pobytu se o jeho příbytek starala právě matka slavného spisovatele Barbora Nerudová.    

Újezdská brána. Místo, kde v Praze žil Joachim Barrande. Zdroj: volná licence

Pojďme ale dál ulicí Vítěznou až k mostu Legií, kde těsně před ním odbočíme doprava na Janáčkovo nábřeží. Zpestřením pak může být malá kvízová otázka: jak vypadalo před 150 lety zdejší vltavské nábřeží? A správnou odpovědí by bylo: kamenitohlinitý břeh se svažoval velice sestupně už od posledních domů ve Zborovské ulici. Kdybyste chtěli tuto představu vidět v reálné podobě, stačí si všimnout dnešního břehu Vltavy u Hergetovy cihelny.

Stavební boom na březích řeky

Jenže v letech 1876-77 došlo k výstavbě smíchovské nábřežní zdi. A proč k ní došlo? Mimo protipovodňové ochrany z důvodu stavebního spekulantství. Už tehdy prodejci realit předpokládali, že Praha bude chtít mít krásná nábřeží jako jiná evropská velkoměsta. Začali proto skupovat bezcenné pozemky podél toku doslova za hubičku. Z pevných kamenů byla vystavěna vysoká zeď, na ni bylo navezeno ohromné množství zeminy a vznikl tak prostor pro výstavbu luxusní řady domů na nábřeží, v tomto případě Janáčkově.

Symbolická socha Vltavy na protažené šíji Dětského ostrova. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Tato slova potvrzuje i pamětní deska, kterou najdete přímo u Vltavy a která nám také říká, že na náklady na výstavbu zdi přispěla Banka pro stavby a nemovitosti.

Jak si sochař představuje Vltavu?

Určitě si na stejném místě musíme všimnout i nádherného sousoší Vltavy, které zdobí nejsevernější cíp Dětského ostrova. Jeho vznik lze datovat do válečného roku 1916 a Vltavu zde představuje krásná dívka na vrcholu čtyřbokého hranolu. Taková byla představa sochaře Josefa Václava Pekárka, uvádí Památkový katalog NPÚ. Stěny soklu pak tvoří ženská zpodobnění jednotlivých přítoků. Dívka, která rýžuje zlato, je Otavou, dívka s kyticí květů je Lužnice, rybu drží Sázava a ozubené kolo zdobí dívku Berounku.

Socha Vltavy má dodnes velký symbolický význam, protože se tu každoročně otevírá vodácká sezóna a na Dušičky se pod nohama sochy slouží tryzna za všechny ten rok utonulé.

A když už jsme na dosah Dětského ostrova, tak ztraťme pár slov i o něm. Ze všech pražských ostrovů je to možná ten nejpodivnější. Je v podstatě bezvýznamný, nikdy na něm nestála žádná důležitá stavba a v historii bychom našli řadu let, kdy vůbec neexistoval. Důvodem byla skutečnost, že velké povodně, které se občas prohnaly Prahou, většinou vrchní vrstvu ostrova utrhly a on se musel časem díky nánosům doslova znovu vynořovat nad hladinu. Dlouhá léta se jmenoval Maltézský a později Židovský. Pojmenování Dětský ostrov se objevilo až v 60. letech minulého století, kdy na něm vyrostlo dětské hřiště.  A v neposlední řadě stojí za zmínku fakt, že dnes už sotva kdo rozezná jeho skutečné původní obrysy. Ostrov byl totiž mnohokrát uměle prodlužován či rozšiřován.

Smíchovská plavební komora. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Naposledy se tak stalo na počátku 20. století, kdy došlo k výstavbě Smíchovské plavební komory. Obrovské vodní dílo se stavělo celých jedenáct let mezi roky 1911-22. Velkolepou stavbu prováděla známá firma Lanna a lodím to umožnilo vyhnout se nádherným pražským jezům – Šítkovskému a Staroměstskému. Celý stavební záměr popisuje publikace Zplavnění Vltavy uvnitř Prahy od Jiřího Soukupa, která je uložena v pražské městské knihovně.

Kvůli velké frekvenci turistické osobní dopravy se jedná snad o nejvytíženější plavební komoru v naší zemi. V dnešní době se plavební komora, ale i oba jezy v této části Vltavy dostaly mezi české technické památky.

Z Janáčkova nábřeží se stala umělecká čtvrť

Když se vydáme po Janáčkově nábřeží proti proudu řeky, tak zpozorníme u domu 157/53. Zdejší pamětní deska připomíná, že právě v tomto domě žil architekt Josef Zítek. Nemohl si vybrat pro život lepší místo, protože jen tak měl vrcholné dílo své kariéry, tedy budovu Národního divadla, neustále na očích.

Ale i ostatní domy na tomto nábřeží se staly domovem mnoha slavných umělců. Alespoň část svého života zde prožili Soňa Červená, Libuše Šafránková, Josef Václav Myslbek, režisér Jiří Frejka, kancléř Ivan Medek, herečky Nataša Gollová a Leopolda Dostálová, Lubomír Lipský nebo zakladatelka kosmetické firmy Dermacol Olga Knoblochová.

Na konci Janáčkova nábřeží se rozloučíme i s Dětským ostrovem. Když ale budeme obzvlášť pozorní, tak spatříme druhý nejmenší pražský ostrov – Petržilkovský. Dlouhý je zhruba 50 metrů a šířku má zhruba 10 metrů, přesto na něm narazíme na zajímavou stavbu – Malostranskou vodárenskou věž. Je to sice nejmenší pražská stavba tohoto typu, ale jako jediná se nachází na levém břehu. Její historie je přitom obdivuhodná a připomíná ho památkový katalog Národního památkového ústavu. Původně byla věž dřevěná. V roce 1561 dostala zděný renesanční kabát a sedm pater do výšky. Její vodu a jejich služeb využívala celá Malá Strana, a to až do roku 1886.

Kvůli Jiráskově mostu šla k zemi barokní perla

S Vltavou se rozloučíme u Jiráskova mostu. Stejně jako všechny pražské mostní stavby, tak i tato se pojí s řadou zajímavostí a perliček. O stavbě mostu se začalo v těchto místech Prahy diskutovat už za dob Rakouska-Uherska, jen měl mít své místo zhruba o 100 metrů dál po proudu řeky na úrovni Myslíkovy ulice.

Jenže už v éře samostatného Československa se uhnízdil most definitivně na svém místě. Komplikace však dělal Dientzenhoferův pavilon, který se nacházel na místě dnešních Dientzenhoferových sadů.

Jiráskův most spojuje Prahu 5 a na opačném břehu Prahu 1 a 2. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz.

Existovaly sice smělé projekty na přesun nádherné a cenné barokní budovy, jenže žádná z prvorepublikových pojišťoven nebyla ochotná tento odvážný stavební přesun pojistit, a tak se nakonec rozhodlo o zbourání pavilonu. Situaci popisuje web Klubu za starou Prahu. Dnes zůstal jediným pamětníkem barokní stavby památný dub letní, který stával v zahradě pavilonu.

Minimalisticky zdobný Jiráskův most

Samotný most pak vznikal v letech 1929-33 podle projektů pánů Vlastimila Hoffmana a Františka Mencla. Na vizitce má most zapsanou délku 310 metrů a šířku 21 metrů, šest oblouků různého rozpětí a jednoduché betonové zábradlí a omítku z umělého kamene. Od roku 1931 po něm jezdily tramvaje, osobní doprava se na něj dostala až o dva roky později. Brzy se zjistilo, že tramvajové koleje jsou na tomto mostě zbytečné, a tak byly odstraněny. Tím se zvýšila kapacita automobilové dopravy. I ta je ale v současné době poměrně nedostatečná.

Pokud se procházíte po Jiráskově mostě a zažíváte pověstné deja vú, tak jste velmi vnímaví. Stejní projektanti postavili v metropoli naprosto totožný most, jen v mnohem menším měřítku. Najdeme ho ve Vršovicích, v Petrohradské ulici, u vily Jitřenka přes Botič. Důvod byl prostý, chtěli si nanečisto vyzkoušet, jak bude samotná mostní konstrukce působit v prostoru.

Dnes už je totožnost obou mostů mírně setřená, protože vršovické menší dvojče při nedávné rekonstrukci získalo nový a odlišný tvar betonového zábradlí.

Dnes je zajímavostí fakt, že se o Jiráskův most starají hned tři městské části. Levá polovina je ve správě Prahy 5, pravou severní čtvrtinu spravuje Praha 1 a zbytek druhá městská část.

Hned od počátku nesl most jméno slavného českého spisovatele, jen ve válečných letech, které z pochopitelných důvodů Jiráskovi moc nepřály, byl most přejmenován na Dientzenhoferův.

Je to brutalistické peklo, anebo je to umění?

Od Jiráskova mostu se vydáme průtažnou ulicí V Botanice až ke světelné křižovatce s ulicí Štefánikovou. Tady narazíme na asi jednu z nejkontroverznějších pražských staveb. Říká se jí hanlivě Bunkr, milovníci brutalismu si tady libují, protože čistější esenci tohoto stavebního stylu lze najít jen těžko a ti, kterým se při pohledu na ni ježí chlupy, si už asi zvykli anebo při chůzi kolem klopí zrak.

 Jak z učebnice brutalistického slohu vypadá budova Komerční banky na Smíchově, kterou projektoval Karel Prager. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Rozhodně je bunkr, původně a dodnes stále budova Komerční banky, skutečně vrcholným brutalistickým kouskem architekta Karla Pragera. Na druhou stranu je nutno říci, že urbanistické zasazení právě na toto smíchovské místo do zcela odlišné zástavby je značně nešťastné, což pochopitelně vyvolávalo už od roku 1977 řadu negativních ohlasů. Je nutné ještě na pravou míru uvést chronologii. S výstavbou se začalo už v roce 1977, stavba byla dokončena ale až po neuvěřitelných patnácti letech v roce 1992. Podrobnosti stavby mapuje Památkový katalog Národního památkového ústavu.

Nicméně ke cti tehdejších urbanistů lze přičíst fakt, že původní plány a představy byly, že tuto brutalistickou úpravu získá vůbec celá Štefánikova ulice. Z toho nakonec sešlo. A tak se tu v prostoru dnes tísní osamocený brutalistický bunkr, k tomu ještě přilehlý blok obytných domů ve stejném stylu.

Samotný bunkr je dvoupatrová budova s osmiúhelníkovým půdorysem, která je obklopena hrubými obklady. Stejně mohutně a možná až neohrabaně pak působí okna a střecha budovy.

A u brutalistického bunkru je čas zahnout doprava a podél tramvajových kolejí jít ulicí Štefánikovou. Zachovala si původní podobu, vy můžete porovnávat, jak by na vás působila, kdyby byla zahalena do Pragerovského brutalismu.

Dojdeme až na blízké Arbesovo náměstí. Zelená plocha zdejšího náměstí má tvar nepravidelného úhelníku. Zatímco zdejší nízkou kašnu možná přehlédnete, sochu spisovatele Jakuba Arbese nikoliv.

Stvořitel uměleckého žánru romaneto

Jakub Arbes měl mezi českými spisovateli zcela výjimečné postavení, protože jako jediný založil nový literární žánr, takzvané romaneto. Jakub Arbes je se životem pražského Smíchova spojen přímo bytostně, narodil se tu i zemřel a ze Smíchova, až na nějaké zářné výjimky, kterým bylo například rakousko-uherské vězení, v podstatě nevytáhl paty. I když skonal ve Švédské ulici, která se nachází až v podpetřínské části Smíchova, tak se radní Smíchova rozhodli, že po něm pojmenují jedno z centrálních náměstí.

Aby jeho význam pro Smíchov ještě podtrhli, došlo k rozhodnutí, že náměstí bude zdobit třímetrová spisovatelova bronzová socha od autora Jana Černého.

Velebení mistra literárního pera není asi ničím novým, o soše Jakuba Arbese ví každý, co však téměř každý procházející přehlíží, je pamětní deska, která se nachází na rohovém domě Štefánikovy ulice a Arbesova náměstí.

Dnes v tomto domě s travertinovým obložením najdeme prodejnu Tesco expres, ale když se podíváte vedle velkorozměrné výlohy, spatříte pamětní desku, která připomíná, že právě v tomto domě žil a zemřel Josef Vaňásek.

Že vám to jméno nic neříká? Jenže by mělo. Josef Vaňásek byl totiž předobrazem literárního policejního rady Josefa Vacátka, kterého v legendárním seriálu Hříšní lidé města pražského ztvárnil Jaroslav Marvan. Zkrátka šéf prvního oddělení pražské kriminálky, kterého se všichni kasaři, zloději a vrahouni báli, žil právě tady na Smíchově. V tomto domě se také v roce 1938 uzavřel jeho 61 let dlouhý život. Další podrobnosti z jeho života nabízí web Českého rozhlasu.

Naše kroky povedou dál Štefánikovou ulicí až na náměstí Kinských. Z Arbesova náměstí je to jen necelých 200 metrů. Náměstí má sice tvar nepravidelného obdélníku, ale velmi netradiční rozmístění ulic rozsekává náměstí na jednotlivé výseče. A i přesto, že část náměstí musela ustoupit tramvajovým kolejím, tak působí náměstí velmi dynamicky a prostorově zajímavě.

Historické poklesky a vzestupy náměstí Kinských

Jasnou dominantou je stavba Justičního paláce. Toto jméno ale nese budova jen posledních zhruba 30 let. Samotná stavba vznikla v roce 1892 v dobách masivního smíchovského rozvoje a ustoupit musel například i původní hostinec Eggenberk, který byl základnou smíchovského Sokola a kde stavitel Pavel Švanda ze Semčic vystavěl věhlasné a hojně navštěvované Švandovo divadlo. Historii tohoto smíchovského náměstí popisuje v knize Praha protektorátní spisovatel Jiří Padevět.

Dominantní budovou na náměstí Kinských je Justiční palác. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Časem se Švandovo divadlo přesunulo jen na opačnou hranu náměstí a na místě zbořenin vyrostla kasárna. Jejich původní název byl Albrechtova, mezi válkami se jmenovala Štefánikova, za II. světové války se Němci vrátili znovu k názvu Albrechtova kasárna a v dobách socialistických to byla Fučíkova kasárna. A aby sepjetí smíchovských dělníků s obranou matičky měst bylo víc než symbolické, tak na kamenném podstavci před kasárnami trůnil skoro 50 let sovětský tank číslo 23.

Habaďura s tankem

Tisíce pionýrů zde rok co rok stávaly čestnou stráž, recitovaly oslavné básně, pyšnily se rudými šátky a mávaly šeříkem a přitom šlo o jednu z největších blamáží komunistického režimu.

Všechny malé děti na základních školách se do zemdlení učily básničky opěvující tank číslo 23, který přivezl do Prahy mír a Rudou armádu. Nikdo rozhodně nemá zájem zpochybňovat utrpení a oběti sovětských vojáků při osvobozování československé metropole, nicméně tank číslo 23, to si musíme říct, je jedna velká lež.

Do Prahy od Berlína dorazily jako první nad ránem 9. května 1945 tři tanky. Měly čísla 23, 24 a 25. Tím prvním, který vjel na území Prahy, byl ovšem tank 24. Celá trojice střednětonážních tanků T-34 přijížděla do centra města Chotkovou silnicí v blízkosti Pražského hradu. Na Klárově došlo k přestřelce se čtyřmi německými tankovými stíhači Jagdpanzer 38 Hetzer a tank číslo 24 byl zasažen. Stroj shořel a v jeho troskách zahynul v poslední den války i jeho velitel gardový poručík Ivan Gončarenko. Jeho pamětní desku najdete na Klárově.

Můžeme však také vidět, jak tankovou historii později komunisté překrucovali. Důkaz najdeme ve vydání Rudého práva z roku 1965.

Dva zbývající tanky vyrazily do centrální Prahy a na Staroměstské náměstí skutečně dorazil jako první tank s číslem 23.

Vláda Sovětského svazu se hned po skončení války rozhodla, že zanechání tanku v osvobozené Praze nebude jen dostatečně významným památníkem, ale také předsunutým bodem, který bude symbolizovat dosah Rudé armády. Jenže tento politicko-historicko-společenský symbol bylo nutné lehce naddimenzovat, a tak na narychlo postavený podstavec na náměstí Kinských, které se okamžitě přejmenovalo na náměstí Sovětských tankistů, najel těžký tank IS-2m. Byl přemalován a na jeho věž bylo namalováno falešné značení 23. Slavnostního odhalení se zúčastnil i sovětský generál Koněv. Než se ale dostal tank na místo, bylo potřeba odstranit Medvědí kašnu, která stála před kasárnami.

Místo sovětského tanku 23 dnes stojí na náměstí Kinských fontána Propadliště času. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Po roce 1948 komunistická vláda okamžitě vyhlásila podvodný tank národní kulturní památkou. Jenže za dalších šest let došlo ke krvavé maďarské revoluci a panákům v Kremlu došlo, že drtivá většina tanků, které zůstaly v Československu jako připomínky osvobození, jsou živými a funkčními stroji. A tak depeše z Moskvy zněla jasně. Všechny tanky na podstavcích zmrzačit a zmrtvit. A týkalo se to i tanku 23, kterému byla potají vymontována převodovka a celá řídící soustava.

O blamáži s tankem 23 dokonce napsalo už v roce 1983 Svobodné slovo, které uvedlo na pravou míru fakt, že tank vystavený na podstavci se vlastně bitvy o Prahu vůbec neúčastnil.

Po sametové revoluci přetřel tank tehdy ještě neznámý výtvarník David Černý růžovým balakrylem a v následujících týdnech a měsících se tank zase přetíral nazeleno a pak politici znovu vzali do ruky kýble s růžovou barvou.

To už ale tank přišel o svoji národní památkovou ochranu, a tak se jeho smíchovské dny naplnily 13. června 1991, kdy byl snesen z podstavce a byl převezen do Vojenského muzea v Kbelích a následně do armádního muzea v Lešanech, kde je k vidění dodnes.

David Černý si však nedal pokoj, a tak si sehnal jen malý kousek, téměř torzo tanku, přetřel ho narůžovo a na opačné straně náměstí Kinských nainstaloval toto torzo na zem, takže to vytváří dojem, že růžový tank se definitivně noří pod zem. Dnes má toto torzo zase jiný nátěr, tentokrát modro-žlutý.

Tank 23 na náměstí Kinských (dříve náměstí Sovětských tankistů) připomíná jen umělecká instalace Davida Černého nazvaná 10 deka tanku. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

V té době byl zbytečný i samotný monstrózní podstavec, na kterém stál tank, a tak ze Smíchova zmizel i ten. Zaplnit prázdný prostor nakonec dostal za úkol sochař Jan Lauda, který navrhl pro lokalitu fontánu nazvanou Propadliště dějin. Průtok vody skrz 64 trysek a osvětlení 40 reflektory řídil počítačový program.

S přibývajícími lety však fontána přestávala fungovat tak, jak měla. Později si někdo udělal legraci, do fontány nalil kýble saponátu, a tak náměstí Kinských zaplnila pěna, jako v pohádce Hrnečku vař. V posledních letech už fontána nefunguje, což je škoda, protože vodní prvek náměstí velmi oživoval.

Prostor náměstí pak ještě doplňuje nejmladší umělecký artefakt, a tím je bronzová socha ukrajinského básníka Tarase Ševčenka.

Ukrajinský buditel stojí na Smíchově navzdory úřadům

Autorem ne zcela zdařené sochy je ukrajinský sochař Valentin Znoba. A na samotné soše je vidět, že se s její tvorbou docela spěchalo. Pro Ukrajince je Taras Ševčenko velký ukrajinský básník, buditel, propagátor ukrajinštiny a národních zvyků.

V roce 2009 přijel na státní návštěvu do Prahy tehdejší prozápadní prezident Ukrajiny Viktor Juščenko, a tak se Praha rozhodla, že v rámci jeho návštěvy dojde k odhalení sochy tohoto ukrajinského buditele.

Původně měla stát socha Ševčenka na Praze 6, jenže nakonec bylo nalezeno jiné místo, právě na smíchovském náměstí Kinských. Jenže změna prošla bez konzultace s památkáři a úřady.

Jen co utichly slavnostní proslovy prezidenta Juščenka a tehdejšího starosty Prahy 5 Milana Jančíka, dostala pátá pražská část pokutu za umístění sochy. Byla sice symbolická ve výši 9 000 korun, nicméně bylo to jasné klepnutí přes prsty. Kauzy si všimly i tehdejší Lidové noviny.

Dokonce se uvažovalo, že socha Tarase Ševčenka bude ze Smíchova odstraněna a najde se pro ni jiné místo. Dnes v době vleklého rusko-ukrajinského konfliktu si však už o odstranění národního symbolu Ukrajinců netroufne rozhodnout nikdo, a to i přesto, že stále jde o nezákonné umístění uměleckého díla do městského prostoru.

A příště znovu na Smíchov. Zaměříme se tentokrát na jeho centrální část.