Praha neokoukaná: Slavín aneb Neruda s rakví ven. Co se stane, když si neodbytná bytná postaví hlavu

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

A dnes třeba na hřbitov. Koneckonců čas blížících se Dušiček k tomu přímo svádí. Na přelomu října a listopadu většina českých rodin podniká hřbitovní tour a objíždí hroby svých blízkých. Rozhodně ale není na škodu, když se vypravíme podívat na hroby slavných osobností, které pro naši zemi a společnost udělali mnohé a kterým hodně vděčíme.

Čestné pohřebiště Slavín zdobí sochy Josefa Maudera. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A kam jinam se za hroby těchto slavných vydat než na Vyšehrad. Procházka to dnes bude velmi krátká, ale na impulzy velmi vydatná, protože co krok, to důvod k zastavení a možná i k zamyšlení.

Vyšehradský hřbitov je miniaturní

Samotná rozloha vyšehradského hřbitova, který přisedá k vlastní bazilice svatých Petra a Pavla, je dá se říci minimalistická. Nečiní ani jeden hektar.

Jenže na ploše 0,81 hektarů, což je o malinko víc než fotbalové hřiště, najdeme ostatky více než 500 významných osobností našich dějin. A to už je koncentrace víc než úctyhodná. Samotný hřbitov lze rozdělit na tři významové sekce, samotný hřbitov, Slavín a církevní pohřebiště.

Zleva podpírá hlavní pohřební pylon pražského Slavína socha Vlast truchlící. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Vlastní hřbitov na Vyšehradě vznikl už ve 13. století. A místo k odpočinku tu nalézali jen osobnosti z přilehlých chalup a stavení. Byl to naprosto běžný a ničím výjimečný vesnický hřbitov. A tak to bylo dlouhá staletí.

Monarchie musela udělit výjimku

S myšlenkou, že by mohl vzniknout jakýsi český národní hřbitov jako místo věčného odpočinku těch nejslavnějších přišlo vlastně až národní hnutí v druhé polovině 19. století. Otcem této myšlenky byl politik František Ladislav Rieger.

Jenže tato myšlenka hned záhy narazila na velký problém. A to dokonce na problém zákonný. Tehdejší platné nařízení z roku 1785 jasně zakazovalo pohřbívání na hřbitovech uvnitř městské a vesnické zástavby. Řada sídel sice nebyla spokojena s tímto nařízením, ale to bylo tak jediné, co s tím mohla dělat. Tak se musely zakládat nové hřbitovy. Proto dnes najdeme hodně hřbitovů za městy a obcemi.

Červeným mramorem se pyšní na vyšehradském hřbitově hrob zpěváka Waldemara Matušky. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

V Praze se úřady smilovaly a udělily jednu jedinou výjimku, pro hřbitov Vyšehradský. A i proto si Riegrova myšlenka na vznik národního pohřebiště rychle získala přízeň váženého i prostého lidu.

Renesanční duch à la Wiehl

Nejprve však bylo nutné kolem původního hřbitova vystavět neorenesanční arkády, chcete-li ohradní zeď. K tomu byl osloven mistr českých novorenesančních staveb Antonín Wiehl a ve stejné době se zde zakládají první velké hrobky. Téměř současně s úpravami vyšehradského hřbitova vzniká i Slavín. K němu ale napneme pozornost až za chvíli.

Dnes když budeme procházet mezi natěsno semknutými malebnými řadami hrobů, narazíme třeba na místo odpočinku Boženy Němcové, Karla Čapka, Radoslava Brzobohatého, Ladislava Peška nebo Waldemara Matušky.

Hrob jednoho z nejslavnějších českých fotbalistů Josefa Masopusta na pražském Vyšehradě. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Co hrob, to velká ikona české vědy, literatury, kultury, sportu nebo politiky. Velké rozdíly jsou patrné i ve vizuální podobě hrobů. Některé mají klasickou podobu, jiné se vyznačují strohostí, další pak poměrně modernistickými ozdobami.

Vedle sebe leží i neleží Mácha i Zagorová

Některé hroby mají zajímavé osudy. Třeba ten, který nese jméno zpěvačky Hany Zagorové. Ta v něm ale po vzoru Princezny Pampelišky, která měla přijet i přijít, učesaná - neučesaná, obutá neobutá, stále neleží. Zpěvačka hrobové místo zakoupila už před mnoha lety a nechala do hlavního města přesunout z Ostravska ostatky svých rodičů. Po její loňské smrti byla zpopelněna. Její manžel, operní pěvec Štefan Margita, však urnu s jejími ostatky zatím do hrobu neuložil a má Hanku stále doma na Praze 4, ve své blízkosti.

Na první stránky všech českých deníků se dostal Vyšehradský hřbitov i v předvečer II. světové války, kdy se stal místem velké protifašistické demonstrace. 7. května 1939 byly do vysvěcené půdy vyšehradského hřbitova uloženy ostatky spisovatele Karla Hynka Máchy. Jeho původní hrob se nacházel v Litoměřicích, v místech, které po Mnichovském diktátu připadlo fašistickému Německu v rámci odebrání Sudet. Tehdy československá armáda na poslední chvíli před příjezdem Němců do města vyzvedla spisovatelovy ostatky a odvezla je narychlo do Prahy. Po druhé světové válce byl Máchův hrob v Litoměřicích obnoven, ale bez spisovatelova těla.

Hrob komika Vlasty Buriana zdobí na Vyšehradském hřbitově příslovečné Burianovy nenechavé ruce. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Na vyšehradském hřbitově najdeme i dva kenotafy. Kenotafy jsou symbolické hroby konkrétních osobností. Ty se zřizují například v případě, že není známo, kde mrtvé tělo dané osoby skončilo. Na tomto hřbitově tak mají symbolické hroby politička Milada Horáková a spisovatel a malíř Josef Čapek. První jmenovanou zabil komunistický režim, bratr Karla Čapka skončil život v koncentračním táboře Bergen-Belsen.

Slavín je esencí národní hrdosti

Jak už bylo naznačeno, součástí tohoto hřbitova je i Pohřebiště Slavín. Je to společná hrobka národních velikánů. Někdy se tomuto místu také říká Pantheon. S myšlenkou vzniku přišel vyšehradský probošt Mikuláš Karlach. Toto jméno si zapamatujme, budeme ho za chvíli ještě potřebovat.

Karlachovi s prosazením myšlenky Slavína výrazně pomáhal i smíchovský starosta Petr Matěj Fischer. Výstavba trvala čtyři roky a autorem architektonické podoby je, stejně jako u ohradní arkádové zdi, Antonín Wiehl.

Samotné pohřebiště pak doplňuje velmi jímavá sochařská výzdoba Josefa Maudera. Ústřední motto je postava okřídleného génia odpočívajícího na rakvi na nejvyšším pylonu Slavína. Není to však jediná impozantní umělcova socha. Kolem pylonu jsou dvě postavy s příznačnými názvy Vlast truchlící a Vlast vítězná.

Čekání na Zeyera

Pantheon byl dokončen v roce 1893 a překvapivě hodně dlouho zůstal prázdný. Na prvního velikána českého národa se čekalo dlouhých osm let. Šlo o spisovatele Júlia Zeyera.

Hrob komiksového malíře Káji Saudka na pražském Vyšehradě. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Místo odpočinku našlo na Slavíně celkem 56 osobností našich dějin. Jde o dvanáct básníků a spisovatelů - Julia Zeyera, Josefa Václava Sládka, Jaroslava Vrchlického, Růženu Svobodovou, Jana Klecandu, Jaroslava Hilberta, Antonína Klášterského, Františka Xavera Svobodu, Josefa Horu, Karla Tomana, Marii Pujmanovou a Josefa Štefana Kubína.

Druhé nejsilnější zastoupení mají herci, těch je tu sedm - Otýlie Beníšková, Zdeněk Štěpánek, Vítězslav Vejražka, Eduard Kohout, Ladislav Boháč, Jaroslav Marvan a Karel Höger.

Šetkrát jsou zastoupeni operní pěvci - Ema Destinnová, Otakar Mařák, Vilém Zítek, Václav Bednář, Richard Kubla a Kamila Ungrová. Odpočívá tu i pět malířů - Vojtěch Hynais, Alfons Mucha, Václav Špála, Antonín Pelc a Antonín Strnadel a také sochařů - Josef Václav Myslbek, Jan Štursa, Bohumil Kafka, Ladislav Šaloun a Jan Lauda.

Najdeme tu i čtyři architekty - Kamila Hilberta, Josefa Gočára, Karla Honzíka a Jaroslava Fragnera. Třikrát jsou v podobě Jana Kubelíka, Jaroslava Kociána a Karla Hoffmanna zastoupeni houslisté. Dvakrát si zde místo vydobyli klavíristé, a to Jan Heřman a František Maxián.

Najdeme zde i dva dirigenty a skladatele - Rafaela Kubelíka a Oskara Nedbala, dva režiséry - Ferdinanda Pujmana a Vojtu Nováka a dva filology - Josefa Krále a Oldřicha Hujera. Zbývajících šest odvětví činnosti má vždy jednoho zástupce - vynálezce František Křižík, historik Václav Vladivoj Tomek, archeolog Josef Ladislav Píč, ekonom Josef Gruber, literární historik Jan Václav Novák a divadelní kritik Karel Engelmüller.

Strčíme tam i toho, kdo nechce

Ti, co často chodí na Vyšehrad, přísahají, že ze Slavína slyší hlasy našich velikánů, jak mezi sebou rozprávějí. Můžeme tomu věřit, ale nemusíme. Každopádně však můžeme říct, že posledním, kdo přibyl mezi „diskutující“, je herec Karel Höger. Jeho urna byla přidána na Slavín až před deseti lety, v roce 2013.

Pikantností celého Slavína je skutečnost, že nejméně jeden z uložených o místo mezi českou elitou vůbec nestál. Šlo o herce Eduarda Kohouta, který zde byl pohřben proti své vůli.

Mohl být na Slavíně. Ale... Hrob spisovatele Jana Nerudy na Vyšehradě; ten byl původně pochován na Slavíně, ale po protestech své bytné byl přemístěn do vlastního hrobu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Stejný osud potkal i spisovatele Jana Nerudu. Ani on nechtěl svůj život skončit v nějakém „seřadišti slavných“. Připomeňme, že jeden z nejslavnějších českých spisovatelů naší historie zemřel v roce 1891, tedy dva roky před dokončením Pantheonu. Možná i proto si nedokázal představit, jak bude Slavín fungovat a jaká bude jeho podoba. To pravděpodobně stálo na počátku Nerudovy nedůvěry v Pantheon.

Nicméně obrovská Nerudova obliba ve společnosti rozhodla o tom, že bude Neruda jako první uložen do krypty. To se však příčilo Nerudově bytné, která dobře znala spisovatelovy postoje a přání. A byla to právě ona, kdo neustále bombardoval pražské úřady stížnostmi a připomínkami a žádostmi o Nerudovo vyjmutí ze Slavína. Nakonec už to úředníci nemohli snášet a dali za pravdu neodbytné paní bytné. Na její výslovnou žádost byla Nerudova rakev ze Slavína vyndána a pohřbena do samotného hrobu jen pár metrů od velkolepé krypty.

Máme tu ještě volno! Kdo se přidá?

Drtivá většina pohřbených se na Slavíně nachází v rakvích, někteří jsou v urnách. Protože je v kryptě 44 pohřebních kobek, zbývá už jen poslední volná. Do ní se může vejít jedna rakev anebo 8 uren. Mnoho volného místa mezi zaslouženými a vyvolenými našeho národa tak nezbývá.

Svého času se veřejně hovořilo o umístění ostatků Karla Gotta do vyšehradského Slavína. Jeho manželka Ivana však rozhodla, že nejslavnější český zpěvák bude odpočívat na malvazinském hřbitově nedaleko své oblíbené vily na Bertramce.

Pohovořit s Mistry můžete jednou za rok

Vlastní krypta s rakvemi či urnami se otevírá pouze jednou jedinkrát v roce, zpravidla na první adventní neděli. V tuto dobu je možné dovnitř krypty vstoupit. Jinak mají možnost dostat se dovnitř jen pozůstalí. Událost je to naprosto výjimečná, a proto doporučujeme udělat si v kalendáři velký vykřičník a tuto příležitost nepropásnout.

O samotný Slavín dnes pečuje Hlavní město Praha a vlastenecký sbor Svatobor.

Třetí, neméně zajímavou částí zdejšího hřbitova je původní hřbitov sester voršilek. Ten najdeme v blízkosti hlavního vstupu do baziliky svatých Petra a Pavla. Miniaturní hřbitůvek s unifikovanými náhrobky dnes slouží nejen sestrám voršilkám, ale i řeholnicím z jiných náboženských řádů, ale dokonce i mužům, kteří zasvětili svůj život církevní službě.

Leží tu však i žena, která se upsala celoživotně do služeb českého divadla a kultury. Když si budete náhrobky pečlivě prohlížet, nemůže vám uniknout jméno Marie Rosůlkové. Oblíbená herečka je tu pochována do jednoho hrobu společně se svým bratrem, který byl knězem na Vyšehradě. Neprovdaná herečka zasvětila celý svůj život jeho podpoře a službě jeho osobě.

Bývalá církevní zahrada se změnila v park

A teď se můžeme konečně vrátit zpět k osobě vyšehradského probošta Mikuláše Karlacha. Připomeneme si ho nejlépe v malém parku, který se nachází za ohradní zdí vyšehradského Slavína a který nese po proboštovi jméno. Dnešní Karlachovy sady byly původně uzavřenou církevní zahradou.

Studna v rozkvetlých Karlachových sadech na Vyšehradě. Inspirace pro Jana Zrzavého. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

V druhé polovině 19. století chtěl probošt Karlach oživit Vyšehrad. Tou dobou tu totiž doslova chcíp pes. Bylo to liduprázdné místo, kam nepřišel nikdo jiný než hrstka kněží. Karlach si výjimečnost místa uvědomoval a vyslovil přání, aby se Vyšehrad otevřel i světskému lidu. Prvním krokem z jeho strany bylo, že nepřístupnou církevní zahradu přeměnil na park.

A i tyto sady dnes nenápadně připomínají další dvě významné osobnosti české kultury. Uprostřed sadů zaujme každého velmi zajímavá stavba. I když vypadá jako kaple, je to jen obyčejná studna. Možná však úplně obyčejná není, protože legendy říkají, že kdo do studny vleze, najde cestu k obrovskému zlatému vyšehradskému pokladu.

Malý park ctí Zrzavého i Hegerovou

Neobyčejná byla studna i pro malíře a grafika Jana Zrzavého. Ten si tuto miniaturní stavbu oblíbil natolik, že ji namaloval nejen na obraze Studna v Karlachových sadech, ale několikrát ji zpodobnil i na dalších svých obrazech. Někdy šlo o krajiny zcela smyšlené, jindy se tato studna objevila třeba v krajině francouzské Provence.

A když hovoříme dnes o místech odpočinku slavných osobností, tak je nutné připomenout, že hrob zakladatele magického realismu Jana Zrzavého najdeme v Krucemburku na Vysočině.

To popel zpěvačky Hany Hegerové pro změnu skončil ve vodách řeky Dunaje. Vsypáním popela do vln své oblíbené řeky pověřila přítele Fero Feniče. Hanu Hegerovou připomíná v Karlachových sadech památná hrušeň.

Památná hrušeň ve Vinohradských Karlachových sadech. Vzpomínka na Hanu Hegerovou. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ta je genetickým potomkem slavné hrušně z obce Bělá u Turnova. Odborníkům se z umírajícího stromu v severovýchodních Čechách podařilo získat genetický kód a zcela výjimečná linie ovocného stromu mohla pokračovat.

Hana Hegerová zasadila potomka slavné Bělské hrušně na Vyšehradě v roce 2000.

Tady u slavného stromu a u zpěvačky, která spíš obdivovala čerešně než hrušky, můžeme naši první dušičkovou návštěvu pražských hřbitovů ukončit. Příště si vyrazíme na Olšany. 

Text se opírá hlavně o vědomosti a paměť autora. Dále vychází z veřejných informačních zdrojů a také z webových stránek dotčených pražských městských částí a objektů.