Praha neokoukaná: Stromovka aneb Když vojsko sežere kompletně celou oboru

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Sliby se mají plnit nejen o Vánocích, jak o tom zpívá Janek Ledecký, takže bychom dnes měli ten slibovaný výlet do Stromovky dokončit. A dnes si konečně užijeme i těch slibovaných zelených pražských ploch.

A bylo by slušné navázat na výlet tam, kde jsme minule skončili, tedy u místního Planetária. Jde o stavbu s jednou z největších kupolí světa, ale to jsme si vlastně minule říkali. A také víme, že se jedná o jednu z největších evropských projekčních ploch. A právě tady se naše kroky mohou zanořit konečně do vyhledávaného zeleného srdce Prahy.

Kde se vzala Stromovka?

Rozhodně jsme však nemluvili o tom, kde se vlastně Stromovka vzala. Odpověď je ale poměrně dost jednoduchá – vyrostla tu. Stromovka je totiž přirozený pozůstatek původních lužních lesů, které lemovaly tok řeky Vltavy. Pochopitelně, že během staletí získala Stromovka, ale správně jde o Královskou oboru, už mnohem učesanější podobu, která dnes spíš připomíná pečlivě střižený a opečovávaný anglický park.

Listopadové slunce se zrcadlí v rybnících přírodní památky Královská obora. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Podle zápisů v kronikách ji založil, respektive les plotem obehnal, aby z něj byla obora, už král Přemysl Otakar II. v roce 1268. A celých následujících 536 let sloužila jenom panovníkovi. Zajímavé je rozhodně sledovat, jak každá další korunovaná hlava Stromovce něco přidala a někdy i něco vzala.

Pro Přemysla Otakara II. to byla hlavně velká oplocená plocha, kde se mohla lovit zvěř, která končila zpravidla pečená na královském stole. Netrvalo ale moc dlouho a Stromovka mohla mít namále a doslova jednou provždy.

Otec vlasti Karel IV. chtěl Stromovku odepsat

Její definitivní konec mohl přivodit císař Karel IV. Ten byl přesvědčen o tom, že je nutné k Praze, tedy k jejímu Starému Městu, Menšímu Městu (Malá Strana) a Hradčanům přistavět Nové Město pražské. Jen ho z bezesných nocí neustále budila otázka: Kde? Měl v záloze dvě místa, ale nedokázal se rozhodnout.

Bramborárna neboli sklad brambor a zeleniny ve Stromovce. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jednou z „rozvojových“ ploch tehdejší Karlovy Prahy byla lokalita předního Ovence. Zapomeňte na to, že se Královská obora dnes nachází v Bubenči. To můžeme říct až dnes, ale v podstatě až téměř do více než tří čtvrtin 19. století šlo o Ovenec, přesněji přední Ovenec. Co na tom, že sousedé přes humna si škodolibě říkali Vovenec a někdy i Hovenec. Ale zpět k myšlenkovým pochodům Karla IV. Tady vystavěné Nové Město pražské by krylo hrad přirozeně od severu a mělo by to své výhody, protože plošiny na sever od hradu byly v podstatě bez obrany.

Nakonec se ale Karel IV. rozhodl tak, jak se rozhodl a Nové Město vzniklo na druhém břehu Vltavy. Ochranu severního předpolí Pražského hradu tak nechal na řece Vltavě a vlastně na samotné Královské oboře, která byla značně neprostupným lesem.

Ruprechtovi vojenští všežravci

Jenže Královská obora dost možná dokázala částečně chránit Pražský hrad, nicméně jen těžko se dokázala bránit sama. Důkaz byl podán v dobách velice neklidného přelomu 14. a 15. století. Králem je sice oficiálně Václav IV., ale napětí ve společnosti je doslova hmatatelné a dá se krájet. Václav IV. si ani moc nerozumí se svými sousedy a Ruprecht III. Falcký se domnívá, že titul římskoněmeckého krále si Václav nezaslouží, a tak se postará o jeho sesazení. Jen s tímto titulem se ale Ruprecht III. Falcký, kterého můžeme označit za vzdorokrále, nehodlá spokojit, a tak vytáhne na Prahu, aby si na vizitku přidal i titul krále českého. Jeho vojska v roce 1401 obsadí Pražský hrad. Václav IV. sice titul uchrání, co se mu ale nepodaří uchránit, je Královská obora. Ruprechtovi vojáci ji silně poničí a během bezuzdného pití drtivou většinu místní zvěře pobijí a doslova sežerou.

Pohled na Dubový pahorek. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Královská obora je tak na začátku 15. století spíš spáleništěm než čímkoliv jiným a v tomto velmi žalostném stavu její historii na chvíli opustíme.

Domeček jak z legendární Středozemě

Od Planetária se totiž vydáme po hlavní „třídě Stromovky“. Jde o dvojitou, místy až trojitou, osovou cestu, která dnes tvoří přirozenou páteř celé lokality. Když po ní půjdeme, dávejme pečlivý pozor na nenápadnou budovu po naší levé straně. Vypadá jako hobití domeček, z části skrytý v zemi a na povrch vystupuje jen střecha, která je ale porostlá travním porostem a ten ještě víc opticky vtlačuje budovu pod zem. Není to památka na nejstarší éru Královské obory, její historie sahá jen do počátku 19. století, kdy se ve Stromovce nacházel zemědělský statek. Tato budova sloužila jako sklad brambor, zeleniny a také jako celoroční úložiště chladivého ledu. Poté, co byla v posledních letech zrekonstruována, slouží jako netradiční umělecký prostor galerie.

Od ledárny, nebo chcete-li skladu brambor, se vraťme na osovou cestu, kterou přejdeme na protější stranu a zamíříme k nejvyhledávanějšímu místu dnešní Stromovky, k šestici revitalizovaných a udržovaných rybníčků.

Vodní plochy s časem měnily podobu

Dříve než tam ale dojdeme, tak si stačíme říct, že další devastaci zažila Královská obora už nedlouho po nájezdu Ruprechtových vojenských žroutů, a to v roce 1420. Tentokrát tu ničila hlavně husitská vojska Jana Žižky, který si to tu se svými oddíly chlapsky v boji vyříkával s vojskem Jana z Michalovic.

Čítárny ve Stromovce jsou zajímavým architektonickým prvkem. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

O dalších 75 let později byl v Královské oboře postaven lovecký letohrádek pro krále Vladislava Jagellonského. To ale probereme později, až k němu přijdeme. Zatím jsme došli k šesti místním rybníčkům.

Každý má jméno a vzájemně je spojují soustavy mostků. Na dávnou historii odkazuje Rudolfův rybník, uprostřed kterého tryská do výšky fontána. Nejmenšími rybníčky jsou Šestáček a Rozínek, Zelený rybník se chlubí ostrůvkem uprostřed, kam se ale jen tak snadno nedostanete. Ostrov má i rybník Slunečnice, tam ale můžete doplout za pomoci vlastní svalové hmoty samoobslužným přívozem, který pracuje na funkci přitahování se na laně. Tvarově nejzajímavějším a největším rybníkem je Srpeček.

Ten obklopuje nejvyšší část Královské obory, takzvaný Dubový pahorek. Pahorek byl původní ostrov, dnes po rekultivaci jde už jen o poloostrov, na kterém najdeme mohutné mnohaleté duby. Zahradní architekti zde vytvořili unikátní místo pro posezení z nepravidelných dubových fošen, které jsou zpevněny latěmi a zajištěny proti posunu. Z těchto lavic se nabízí velmi zajímavý pohled na celou soustavu vodních ploch, ale i na nedaleký Místodržitelský letohrádek. S tématem dřevěných odpočinkových zálivů pak zdejší zahradní architektura pracuje i u nedalekých přírodních čítáren.

Habsburkové přinesli do Královské obory rybníky

Rybníky v Královské oboře rozhodně nebyly odjakživa, ten první se tu objevil vlastně až s příchodem Habsburků na český trůn. Konkrétně s Ferdinandem I., který ho nechal v roce 1547 založit.

Letopočet nad vchodem do Rudolfovy štoly ze strany Stromovky hovoří o roku 1593. Štola dlouhá téměř 1100 metrů je dodnes plně funkční. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

O největší rozkvět Královské obory se ale zasloužil císař, který do Prahy z Vídně kvůli obavám z moru přetáhl celý dvůr – Rudolf II. Ten nejenže miloval vodní plochy, ale miloval na talíři i ryby, a tak bylo logickým vyústěním, že zavelel k tomu, aby se v oboře objevilo mnohem více založených rybníků.

Jenže logika je neúprosná, když chcete rybník, musíte mít vodu. A kde ji ale v oboře vzít, když tam vodní zásoby vystačily sotva s bídou na ten rybníček, který tam založil Ferdinand? A Rudolf dostal nápad, vykope se štola.

Královská obora má tu výhodu, že její střed, kde se dnes nacházejí rybníky, se nachází vlastně zhruba sedm metrů pod úrovní toku Vltavy a tvoří jakousi proláklinu, takže přirozená spádovost vody tu hraje svoji důležitost úlohu. Co je však trochu nepochopitelné, proč nařídil Rudolf II. kopat štolu směrem k Letné, kde překáží vysoké Letenské návrší, když mohl zvolit vedení štoly na druhou stranu k Vltavě k Císařskému ostrovu v Troji. Tady stačilo vytvořit systém hrází a zádrží a dostal by se k vodě mnohem snadněji. Nakonec se ale rozhodl Rudolf II. pro štolu z centra města. S největší pravděpodobností ho k tomu vedla bezpečnost. Vodní štola je totiž otevřeným místem, kudy se případní nepřátelští vojáci mohou nepozorovaně dostat blíž do města a vodní vpusť na nábřeží pod Letnou šla mnohem snadněji uhlídat než štola v tehdy opuštěné Troji. A jen tak mimochodem v té době, o které mluvíme, to nebyla žádná Troja, ale pro změnu Ovenec, zadní.

Šup s horníky pod zem. Na deset let

Vybudovat vodní štolu však není práce pro každého, ale jen pro mistry odborníky. A Rudolf II. je pozval přímo ze srdce českého hornictví. Do Prahy dorazili legendární kutnohorští havíři. V silách nikoho jiného tak náročná výstavba nebyla. 

Místodržitelský letohrádek při pohledu z Dubového pahorku. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Šachta, kterou měla proudit z Vltavy voda do rybníků, musela být vedena v hloubce 45 metrů, což je výška Letenského návrší. Původně to vypadalo, že by práce mohly být hotové do roka, ale Letenské návrší je z extrémně tvrdého materiálu, který vznikal už v prvohorách a který obsahuje ohromné množství křemenců, a to je pro rubače v podzemí vždy ta nejhorší noční můra. Extrémní odolnost podloží tak způsobila, že havíři z Kutné Hory nakonec museli tvrdě makat v Praze celých deset let.

Jenom celé tři roky trvalo proražení pěti svislých šachet, z nichž měly skupiny horníků kopat po dosažení stanovené hloubky na obě strany a vytvořit tak hlavní přívodní šachtu. Dnes se celému vodnímu dílu říká Rudolfova šachta a kde ústí ve Stromovce, lze celkem snadno najít. Najdeme zde nenápadný žlutý domek, který skrývá vchod do unikátního díla.

Celková délka štoly, která spojuje Stromovku s Vltavou, je 1098 metrů, šířka se pohybuje od 90 do 150 centimetrů a výška od 2 do 4 metrů. Skutečně jen výjimečně ji památkáři otevřou i veřejnosti. Naposled se tak stalo někdy před pětadvaceti lety, kdy bylo možné projít celou třetinu délky štoly.

Graffiti zničený domek u vpusti Rudolfovy štoly na břehu Vltavy v blízkosti Štefánikova mostu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Opačný vstup do Rudolfovy šachty, tedy vpusť, pak můžeme spatřit na nábřeží Edvarda Beneše v blízkosti Štefánikova mostu. Je zde nenápadný domek, často bohužel pomalovaný graffiti, který stráží zamřížovanou štolu.

Zcela fascinující je ale skutečnost, že ještě dnes, po více než čtyř stech letech od výstavby, můžeme v dnešní Praze narazit na místa původních svislých šachet, kterými se kutnohorští havíři spouštěli do hloubky a které sloužili jako provizorní stavební dílo. Dnes se jim říká průduchy Rudolfovy štoly a jsou zachovány z pěti jen tři. Ten nejnápadnější se nachází v Čechově ulici a dnes je obehnán graffiti pomalovaným betonem. Jen málokdo by ale v dnešní době tušil, že právě tudy se odvážní kutnohorští havíři spouštěli do nitra země, aby uspokojili rozmary císaře Rudolfa II.

Za třicetileté války zmizela i brusírna drahokamů

Ale zpět do Stromovky. O vznik rybníků se nejvíce zasloužil císař Rudolf II. Jejich podoba však byla zcela jiná, než je podoba dnešních rybníků. Ty jsou výsledkem náročné rekonstrukce parku z počátku našeho tisíciletí.

Dnes jen málokdo tuší, že tato graffiti poničená drobná stavba v Čechově ulici je unikátní průduch, který vznikl při kopání Rudolfovy štoly v 16. století, kterým mířili kutnohorští havíři pod zem. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Královská obora se tedy dál rozvíjela, ale klid tu rozhodně nebyl. Když se 8. listopadu 1620 mlátila česká stavovská vojska nedaleko odsud na Bílé Hoře s habsburskými vojsky, následné drobné rozmíšky a dozvuky šarvátek se přenesly i do obory. Při nich lehla popelem další stavba, kterou nám po sobě zanechal Rudolf II., a to mlýn s brusírnou drahokamů. Ten se však nacházel až v lokalitě dnešní ulice Mlýnská za železniční tratí. Boje se Královskou oborou prohnaly v průběhu třicetileté války hned několikrát.

Od vodovodního domku u Rudolfovy štoly se vrátíme zpět na hlavní osovou cestu a budeme pokračovat v objevování kouzel Stromovky. Jen po pár metrech narazíme na poměrně rozsáhlou stavbu, dnes známou jako Šlechtova restaurace. I ona si už něco pamatuje. Byla to jedna z prvních nových budov postavených po skončení třicetileté války.

Jak se zavděčit Habsburkům?

Má ji na svědomí hrabě a jezuita Kryštof František Vratislav z Mitrovic a byla slavnostně otevřena roku 1689. Původně šlo o Královskou dvoranu a hrabě z Mitrovic, který byl mimo jiné císařským tajným radou, si uvědomoval, že je nutno být zadobře s Habsburky, a tak začal jednoduše šplhat bez přírazu. Po třicetileté válce nebylo možné původní zámeček (Místodržitelský letohrádek) obývat, a tak bylo potřeba vystavět nové šlechtické sídlo. Zvláště, když se rozkřiklo, že do Prahy přijede císař Leopold I. Strop byl ozdoben nádhernou freskou, podle tradic tehdejší dvorské módy zde vznikla i umělá krápníková jeskyně a celý prostor byl vyzdoben sochami.

Šlechtova restaurace neboli Dolní letohrádek či Královská dvorana v dobách, kdy procházela velmi náročnou a potřebnou rekonstrukcí. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Leopold I. byl z návštěvy Královské dvorany nadšený, stejně jako další korunované hlavy. Zadavatel stavby Kryštof František Vratislav z Mitrovic si však budovy moc neužil, brzy po jejím otevření zemřel. Hlavně, že budova pro slávu členů císařské rodiny stála a co na tom, že v době jejich nepřítomnosti sloužila jako sklad sena a slámy. Před příjezdem modré krve se vždy všechno patřičně načančalo, nazdobilo a vyčuhující seno vymetlo.

Záchrana v hodině dvanácté

Teď vás možná napadá, proč je budova známá pod názvem Šlechtova restaurace? Je to na počest muže, který si ji na konci 19. století pronajal a provozoval v ní vyhlášenou výletní restauraci až do začátku II. světové války. Šlechtova výletní restaurace byl opravdový pojem, ale po světové válce a hlavně Vítězném únoru se už jaksi nenosilo, aby si hospodský vážil svých zákazníků a udělal jim, co jim na očích viděl, a tak se sláva a lesk začaly vytrácet. Se Šlechtovou restaurací to šlo od deseti k pěti, byla zavřena, opuštěna, dvakrát dokonce vyhořela. A aby toho nebylo ještě málo, tak ji v roce 2002 zaplavila vzedmutá hladina Vltavy. Definitivní tečku za její kariérou pak málem udělala výstavba tunelového komplexu Blanka, který vede přímo pod restaurací a rybníky. I proto se tu jednou v noci objevil obrovský propad a sesuv půdy, kam málem celá stavba zahučela.

Naštěstí nikdo nad Šlechtovou restaurací nezlomil hůl, ba naopak. Dočkala se obrovské rekonstrukce, která ji vrátila prvorepublikovou podobu, a to včetně výsadby květinových ornamentálních záhonů a kmínkových růží.

Ač se to nezdá, věž se schodištěm Místodržitelského letohrádku je mnohem starší než zbytek budovy, je to jediná část, která zbyla z původního gotického loveckého hrádku. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Teď ale znovu v historii zpět na konec 17. století, kdy Královská dvorana teprve voní novotou a čeká na příjezd korunované hlavy Leopolda I. Zdálo by se, že po třicetileté válce se svět rozhodne být lepší a klidnější a zapomene na utrpení a válečné útrapy.

Zda se to podařilo, o tom můžeme přemýšlet po cestě ke stěžejní budově Stromovky – Místodržitelskému letohrádku. Můžu vám ale prozradit, že ty snahy o lepší svět moc dlouho nevydržely.

Tudorovská novogotika jako vyšitá

Už v letech 1741-2 hvízdají dělové koule v Královské oboře znovu. Tentokrát jde o francouzské, saské a bavorské obléhání Prahy. Všechno je znovu zničeno, k zemi padlo mnoho vzrostlých stromů a co nezničily zbraně, o to se postaral oheň. Spáleno bylo několik především hospodářských budov v oboře, ale to snad už byl opravdu poslední záchvěv zkázy, který Stromovku potkal.

K původně gotické věži Místodržitelského letohrádku byl v letech 1804-05 dostaven trakt ve stylu anglické novogotiky. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Mezitím jsme stihli dojít k ikonické a podle mého názoru jedné z nejkrásnějších staveb metropole – Místodržitelskému letohrádku. Tady se nacházel původní gotický letohrádek Vladislava Jagellonského. Na tuto dobu nám zůstala památka v podobě šnekového schodiště v místní věži a kamenný lev, který drží ve spárech znak s monogramem zmíněného krále.

Postupem času se letohrádek změnil v zámeček. Podobu nechal změnit i Rudolf II., který v duchu renesance přidal budově prosklené lodžie. Během třicetileté války se na zámečku usadil švédský generál Wittenberg, který si tu zřídil základnu obléhacího štábu. Výhoda, nebo nevýhoda? Jak se to vezme. Zámeček sice nelehl popelem, ale byl následně zcela vybydlen a vyrabován.

Nádherná novogotická tudorovská úprava, kterou objekt později dostal, je zásluhou hraběte Jana Rudolfa Chotka a hlavně architekta projektu Jiřího Fischera.

Právě přičiněním hraběte Chotka se také Královská obora roku 1804 konečně otevřela i veřejnosti a přestala sloužit pouze rozmarům panovníků. Významné datum, kdy se Stromovka otevřela i obyčejným smrtelníkům, pak připomíná novogotická brána uzavírající celý park i s textovým odkazem nad vstupem.

Novogotická brána u Místodržitelského letohrádku slavnostně připomíná dobu, kdy se Stromovka otevřela veřejnosti. I zde je zachován styl anglické novogotiky. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Nicméně i v pozdějších letech hrabě Chotek Místodržitelský letohrádek stále obýval, v druhé polovině 19. století však budova začala sloužit jako letní sídlo královských místodržících, a tady se vzal dnešní název stavby.

Přísnou tudorovskou podobu Místodržitelského letohrádku milují filmaři, a tak se stal letohrádek jednou s kamerami nejvíce obletovanou pražskou stavbou. Letohrádek mnohokrát představoval exteriéry příběhů, které se odehrávají v Anglii a asi tím nejznámějším dílem, které se tu natáčelo, byla parodie ze 60. let Fantom Morrisvillu. Není ale jediným filmem. Z dřívějších filmových děl se tu v první republice natáčela sladkobolná podívaná Krb bez ohně, kde si hlavní roli zahrála "chudá" Hana Vítová, která se zamilovala bezelstně do "bohatého" R. A. Dvorského. Mnohem novější záběry tu vznikly pro seriály Vzteklina nebo Vraždy v kruhu.

Vzácné stromy, kdo je najde?

Místodržitelský letohrádek kdysi spojovala s Pražským hradem nádherná oboustranná kaštanová alej. Tu ale při obléhání Prahy vykáceli Francouzi. Ovšem krásných a výjimečných stromů je Stromovka plná i dnes. Nejenže tu narazíme na obrovské vzrostlé a mohutné jedince, ale i na řadu mimořádných rostlinných druhů. Patří k nim třeba exotický tisovec dvouřadý, který dokáže vegetovat i ve zcela vodou zalité půdě, unikátem je pamodřín Kaempferův a nebo zvláštní dub dvoubarevný s nezvyklými listy, jehož domovinou jsou rozlehlé pláně USA a Kanady.

Když se rozhlížíme po okolí, naší pozornosti neujde ani výjimečně křehká a něžná bronzová socha s názvem Stojící hoch, která zdobí okolí Místodržitelského letohrádku. Jejím autorem je Karel Dvořákem a dnes patří do majetku Galerie hlavního města Prahy.

Tajemství široké osové cesty

Naše putování historií Stromovky jsme ukončily v době, kdy se každý mohl svobodně procházet po jejich cestičkách. Druhá polovina 19. století byla ve Stromovce ve znamení tanečních zábav, rodinných celodenních výletů, vůně buřtů, gulášků a cinkání pivních sklenic.

Nahý chlapec je sochou, která trochu necudně stráží Místodržitelský letohrádek. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

O stálý přísun hostů a návštěvníků se nejprve staralo rozšíření linky pražské koněspřežky a po Jubilejní výstavě v roce 1891 vozila hosty do Stromovky Křižíkova elektrická tramvaj, nejprve jen na konečnou na kraji Stromovky, později až k Místodržitelskému letohrádku.

Začátkem 20. století byly položeny v parku koleje běžné tramvajové sítě a ty tu zůstaly až do roku 1944. Možná, že vás během dnešního výletu napadlo, proč je páteřní cesta Stromovky tak široká a přímá. A odpovědí je, že právě tudy ještě před 80 lety jezdily tramvaje.

Jenže tramvaje nejsou jediným dopravním prostředkem, který ke Stromovce patří. Tím dalším je vlak. Respektive Buštěhradská dráha a koleje této železniční linky tvoří vlastně jižní hranici Královské obory. My si však musíme ještě prohlédnout jednu výjimečnou raritu.

Strážní domek Buštěhradské dráhy nad Bubenečským tunelem na samém jižním okraji Stromovky. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Stačí, když se od Místodržitelského letohrádku vydáme po promenádě Anny Politkovské, která kopíruje ohradní zeď ruského velvyslanectví a brzy dojdeme k nádherné hrázděné dvoupodlažní budově. Jde o takzvaný strážní domek Buštěhradské dráhy. Zajímavostí je, že domek se nachází přímo nad Bubenečským tunelem, ve kterém se Buštěhradská dráha zanořovala do země. Jak tunel, tak i strážní domek vznikly v období mezi lety 1852–1869, v době, kdy docházelo k rozšíření a přestavbě dráhy. Jak na malebném domku, tak na jeho dřevěném vyřezávaném štítě, tak i na portálu tunelu najdeme klasicistní prvky, které dohromady tvoří jednotný celek technické památky. Raritní je i skutečnost, že tehdy i dnes byl interiér domku spojen točitým schodištěm přímo s tubusem tunelu. Vzhledem k bezpečnosti ale došlo k zazdění tenkou příčkou. V domě dnes najdeme komunitní centrum.

A to už je skoro úplný konec našeho výletu. Po pár metrech zahneme doprava a vstupem do Čechovy ulice opustíme Stromovku. Ale v této ulici si na úplný závěr můžeme prohlédnout průduch, tedy místo, kam se spouštěli před čtyřmi století kutnohorští havíři za těžkou prací na Rudolfově štole.

Text se opírá hlavně o vědomosti a paměť autora. Dále vychází z veřejných informačních zdrojů a také z webových stránek dotčené pražské městské části a objektů, o kterých text pojednává.