Praha neokoukaná: Výstaviště aneb Když tragédii přihlíží dva tisíce nadšených diváků

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

A kam dnes? Do nejoblíbenějšího parku města, do Stromovky. Jenže sportovní obuv nechte klidně spát, dnes naše kroky neopustí asfalt nebo dlažbu. Abychom historii Stromovky, tedy správně pražské Královské obory, pojali opravdu zevrubně, tak ale musíme začít na Výstavišti. A je tu tolik lákavých objektů, že omezený čas naší procházky nás do zeleně Stromovky dnes asi ani nepustí.

Koneckonců Výstaviště je i logický začátek výletu, kam nás spolehlivě doveze několik spojů pražské tramvajové dopravy.

Uklidňující louky ustoupily pavilonům

I Výstaviště, a možná, že to nevíte, bylo kdysi zelenou Královskou oborou. Nebylo tu sice tolik stromů jako o kousek dál, ale zeleno tu bylo na loukách a v drobných remízcích. Vše se změnilo s rokem 1891, kdy bylo rozhodnuto o konání Jubilejní výstavy. Ta navazovala na první Průmyslovou výstavu, která se konala sto let předtím v Klementinu.

Lapidárium Národního muzea na pražském Výstavišti. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Podobné výstavy se konaly ve všech sousedních metropolích, a tak se chtěla logicky vytáhnout i Praha. Už rok předtím bylo rozhodnuto, že se vše odehraje v Královské oboře, a tak se dostaly ke slovu pily, dlažba, stavební materiály a mraky dělníků. Sadovou úpravou Výstaviště (skutečně tu bylo víc zelených ploch a chyběl tu oproti dnešku asfalt) byl pověřen mistr zahradní architektury František Thomayer, který měl tolik zakázek, že nevěděl kam dřív skočit. Hlavními projektanty se stali Bedřich Münzberger a mistr neorenesance Antonín Weihl. Skutečnou superstar se ale nakonec stal někdo jiný, jehož jméno si ještě chvíli necháme pro sebe jako tajemství.

Česko-německé vztahy se značně vyostřily

Velkolepé očekávání bylo trochu zkaleno roztržkou mezi českými a německými poslanci, Němci prosazovali posunutí výstavy o jeden rok, to ale nechtěli Češi ani slyšet, protože by se ztratila „jubilejnost“ odkazující na Klementinum.

Neshody přerostly i do výměn názorů na stránkách denního tisku a skončily tím, že Němci a němečtí podnikatelé nakonec hodili copy, otočili se na kramfleku a z projektu odstoupili. Jubilejní pražská výstava se tak stala ryze českou záležitostí.

Záplava ohrozila výstavu

Němci si však vymodlili řadu problémů, s kterými muselo Výstaviště bojovat. Tou nejhorší událostí byla povodeň, která zaplavila v roce 1890 na podzim Prahu. Ve městě se zřítilo dokonce několik pilířů Karlova mostu, Výstaviště bylo zaplaveno, rozestavěná železná konstrukce Průmyslového paláce se zřítila, tak se muselo začít s výstavbou znovu. Ohromným štěstím bylo, že ostatní, už zčásti rozestavěné, pavilony přečkaly velkou vodu bez většího poškození. Jen musely čekat na vysušení.

Budova pražského Lapidária postavená na Výstavišti podle projektu Antonína Wiehla. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Den D pak nastal 15. května 1891, kdy se brány Výstaviště slavnostně otevřely. Císař Franz Josef I. si sice vzal nad Jubilejní výstavou patronát, na zahájení ale nedorazil. Do Prahy na prohlídku expozic přijel až na konci září. Brány výstavy se uzavřely 18. října.

Finální čísla berou dech ještě dnes

Za dobu konání výstavu vidělo dva a půl milionu lidí. Naše země měly tehdy 8,7 milionů obyvatel. Výstavu si tedy prohlédlo 29 procent populace, což je číslo neuvěřitelné. Do Prahy byly vypravovány speciální vlaky, obyvatelé z blízkého okolí dokonce podnikali pěší poutě. Na to, aby se podívali do Prahy, byli chudí schopní obětovat své úspory. Hrdost a síla národa tehdy jednoznačně zvítězila.

V prostém přepočtu do dnešních čísel by musela být uspořádána akce, na kterou by se spontánně vydalo přes tři miliony obyvatel, a to je nepředstavitelné. V našich silách dnes není připravit takovou akci ani logisticky, natož ji pak zorganizovat prakticky. Ještě výrazněji vyzní schopnost našich předků v okamžiku, když si uvědomíme, že převedeno do dnešních čísel, by bylo nutné se po dobu pěti měsíců postarat o 20 500 návštěvníků denně, včetně servisu, tedy zásobování, občerstvení, úklidu a údržby v poměrně rozsáhlém areálu. Mluvíme o množství lidí převyšujícím o téměř tři tisíce lidí zcela zaplněnou kapacitu dnešní O2 areny. A to všechno každý den, po celý den, pět měsíců bez přestávky.

Budova pavilonu pražské AVU na Výstavišti. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A to ještě není zdaleka všechno. V rámci Jubilejní výstavy se rozhoupali i sokolové. A ti ve velkém stylu na konci června připravili celotýdenní Všesokolský slet s římskou dvojkou v pořadí. Pronajali si k tomu kus zbylé Stromovky, postavili tu dočasné tribuny pro sedm tisíc diváků a měli po celou dobu plno. Tito návštěvníci se do celkových počtů Jubilejní výstavy nezapočítávali.

Zeptám se tedy otevřeně, existuje dnes v našich podmínkách promotérský tým, řečeno dnešní mluvou, který za sebou střihne sto padesát koncertů velké hvězdy se dvanáctihodinovým denním záborem a k tomu ještě vyšvihne na vedlejším prostoru jednu malou spartakiádu? Myslím, že ne. Vážení předci, klobouk hluboce dolů.

Památky na výstavu jsou rozesety po celé zemi

Na dnešním Výstavišti vzniklo v té době ohromné množství pavilonů, vlastní stánky měly všechny významnější šlechtické rody, ale i nejvýznamnější průmyslové cechy a také některá města. V průběhu dalších let se část pavilonů zbourala, jiné samy podlehly zkáze a některé byly rozebrány a přesunuty. To je třeba příklad šlechtického rodového Hanavského pavilonu, který se přesunul na Letnou, a o kterém jste si na webu PrahaIN.cz mohli přečíst celý článek. Anebo Lobkowiczký pavilon, který měl podobu alpské dřevěné chaty a který nakonec skončil znovusložený v lázeňské Bílině na severu Čech a stojí tam dodnes.

Lesní kavárna v Bílině - Kyselce. Kdysi to byl ale Lobkowiczký pavilon, který se nacházel na pražském Výstavišti. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Nemá význam se rozepisovat o všech pavilonech, jen tak pro zajímavost bylo jich celkem 110, my si jen připomeneme ty, které nám zůstaly zachovány do dnešních dnů.

Brána a za ní ohromný jezdec v sedle koně

I tento slib mě však nezabrání, abych neztratil řeč o vstupní bráně Jubilejní výstavy. Byla to velmi výrazná, osmnáct metrů vysoká, dřevěná vstupní konstrukce se dvěma dominantními věžemi a s erby významných českých měst. Za jejím vznikem stál architekt Antonín Wiehl a vydržela na místě až do roku 1952, kdy začala ohrožovat okolí a socialistické vyznění lokality a musela být zbořena.

V blízkosti brány se nacházela vstupní velkoryse pojatá jezdecká socha krále Jiřího z Poděbrad. Byl to jistě impozantní příchod na výstavu, když si představíme, že nás vítala jedna z nejhezčích českých jezdeckých soch historie a asi nejvýznamnější dílo české monumentální plastiky 19. století o celkové výšce čtyř metrů. V návštěvnících musela být malá dušička. Socha Bohuslava Schnircha tu zůstala celkem pět let, pak byla převezena do Poděbrad na náměstí, kde dělá parádu dodnes.

Hanavský pavilon dnes slouží jako restaurace na pražské Letné. Dříve však šlo o šlechtický pavilon při Zemské jubilejní výstavě na Výstavišti. Na Letnou byl převezen až po skončení výstavy. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Zajímavostí této jezdecké sochy, je fakt, že není celobronzová. Je vytvořena pouze z bronzových plátů zavěšených na ocelové kostře sochy. Tím je třeba o poznání lehčí než podobná jezdecká socha svatého Václava na Václavském náměstí.

Každého napadne při vstupu do areálu Výstaviště, že se hned vrhneme do blízkosti Průmyslového paláce, jenže ten může ještě chvíli počkat. V cestě nám totiž stojí dvě poměrně zajímavé, ale o poznání méně výrazné stavby.

Království kamenných relikvií

Po pravé ruce to je budova pražského Lapidária. Ta vznikla jako Retrospektivní výstava starožitností a stejně jako dnes, tak i tehdy zde byly vystavovány velké kamenné artefakty z české historie. Původně novorenesanční budova byla postavena Quidem Bělským podle projektu Antonína Wiehla. Dnes tu můžeme spatřit kamennou nádheru z dávno zničených klášterů a kostelů, stejně tak řadu pískovcových soch, které kdyby zůstaly ve venkovním prostředí, tak se už dávno proměnily v kupu písku. Jedná se o největší státní veřejně přístupnou historickou sbírku kamenosochařství a architektonické plastiky. V Lapidáriu se objevují díla z opuky, vápence, pískovce, arkózy, sliveneckého mramoru, černého mramoru, ale i temně zeleného italského mramoru, žuly, alabastru či serpentinitu. Nejstarší díla jsou románská, nejmladší je z roku 1918.

Lapidárium tvoří optickou protiváhu k budově na levé straně centrální cesty k Průmyslovému paláci, k sochařskému pavilonu Akademie výtvarných umění. Stejnou funkci měla tato budova i v době konání Jubilejní výstavy a pro vzdělávání budoucích umělců slouží dodnes.

Budova, která přepisovala rekordy

A nyní už je čas se podívat na ten hlavní skvost Jubilejní výstavy, a tou je právě Průmyslový palác. Je tou nejnákladnější a nejvýstavnější budovou, která logicky uzavírá tehdejší i nynější hlavní výstavní třídu. Při její výstavbě byla poprvé použita v našich zemích technika montovaných železných konstrukcí. Stavěla ji Českomoravská Kolben-Daněk a jen stavba tohoto pavilonu spolkla zhruba polovinu rozpočtu Jubilejní výstavy. Výška budovy je celkem 51 metrů a odborníci se dodnes přou o stylu, ve kterém je postaven. Někteří prosazují secesi, jiní mluví o typickém příkladu historismu. V 50. letech minulého století došlo k výrazné rekonstrukci, která byla vedena snahou Komunistické strany Československa najít důstojné prostředí pro společné poplácávání se po ramenou a pochlebování. Budova tak změnila název na Sjezdový palác.

Zadní trakt ohněm poničené budovy Průmyslového paláce na pražském Výstavišti nesl v době totality název Sjezdový palác. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

K další zlomové události došlo 16. října 2008, krátce po 19. hodině. Psali o ní tehdy všechna média, vyjadřoval se i tehdejší primátor Pavel Bém (například zde: Praha.eu). V Průmyslovém paláci na pražském Výstavišti skončil první den veletrhu Pragodent, který je věnován zubnímu lékařství a hygieně. Jenže muž na tísňovou linku 150 neoznamuje nic, co se týká zubních kazů, ale skutečnost, že na Výstavišti z jednoho stánku šlehají dvoumetrové plameny. Za dvě minuty volá další muž, že levá strana Průmyslového plamene je celá v plamenech. To potvrzují první hasiči na místě a přivolávají posily. V 19:20 je na místě většina hasičských jednotek celé Prahy. Vedoucí zásahu nařizuje vytvořit mokrou stěnu v místech, kde levé křídlo navazuje na střední část Průmyslového paláce. Hasiči se tak snaží zabránit přeskoku ohně do jiných částí budovy. To se nakonec podaří, levá strana pak následně v podstatě sama vyhoří. Po zásahu se k hasičům dostane informace, že ve vyhořelém křídle bylo 10 kilogramů rtuti. Tato zpráva se po chemickém prověření nakonec nepotvrdí. Vznikla škoda za miliardu korun. Pražské Výstaviště má v té době pronajaté firma Incheba. Začínají nekonečné soudní tahanice o náhradu škody, které byly zažehnány snad až v posledních měsících, palác na Výstavišti doslova vstává z popela.

Požáry řádily na Výstavišti mnohokrát

Ohni na Výstavišti však podlehla i jiná ikonická budova – Bruselský pavilon EXPO 58. Možná si mnoho z vás klepe na čelo, že jsem se zbláznil, protože bruselský pavilon dodnes stojí na Letné, ale to není tak úplná pravda. Na Letnou se přesunula jen kulatá restaurační část a máte pravdu, najdeme ji tu dodnes, i když v současnosti bohužel slouží soukromým firemním účelům. Mnohem větší část bruselského výstavního pavilonu byla přemístěna na Výstaviště a sloužila tu většinou koncertům umělců populární hudby. Do české metropole byla převezena z několika důvodů. Komunistický režim chtěl uchovat relikvii na dobu, kdy to malá stalinistická země v srdci Evropy dokázala natřít imperialistickému bloku, a jednak proto, že tím byl vlastně do Prahy převezen kus „zápaďácké civilizace“, o které si mohla drtivá většina zde přiskřípnutých občanů nechat zdát, výjezdní doložky byly jen za odměnu. A v neposlední řadě šlo o skutečné mistrovské dílo architektů Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného. I proto ocelový pavilon s hliníkovou střechou získal v Bruselu jednu z mnoha Zlatých medailí pro náš stát.

Bruselský pavilon EXPO 58 se sice nachází na Letné, na Výstaviště byl však převezen jeho větší veletržní sourozenec, který v 90. letech podlehl zničujícímu ohni. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Osudným datem, kdy všežravé plameny dokončily dílo zkázy, byl 25. říjen 1992. Z budovy nezbylo vůbec nic a jako příčina byla uvedena nedbalost při používání elektrického spotřebiče. Celková škoda byla vyčíslena na 84 milionů a dnes sotva najdeme základy Bruselského pavilonu, o jeho obnovení se pak nikdy neuvažovalo.

Červený kohout pak ještě zuřivě kokrhal 17. února 2002, kdy shořel novodobý dřevěný pavilon Dětský svět. Tisíce plyšáků si prošlo pohřbem žehem a jen o pár měsíců později se rozlila po areálu Výstaviště voda z tisícileté povodně. Ta velmi poškodila repliku alžbětinského londýnského divadla Globe. Tomuto divadlu nestačila jen voda, 12. listopadu 2005 přilétl kohout s plamennými křídly i na střechu tohoto divadla. A protože šlo o budovu v podstatě jen ze dřeva, mohli i tenkrát hasiči v podstatě jen přihlížet.

Tragédii sledovaly tisíce zvědavců

Jenže problémy nebyly s Výstavištěm jen při požáru Průmyslového paláce, ale dokonce i při samotné Jubilejní výstavě. Tehdy ale nepřišla pohroma skrz plameny, ale z nebe. Jeden z pavilonů provozoval balonové létání. Upoutaný balon Kysilbelka umožňoval vždy třem vzduchoplavcům dívat se na Výstaviště z výšky až 300 metrů. Jenže diváci a návštěvníci chtěli víc, a tak na vedení Balonové arény tlačili, aby Kysibelka nebyla upoutaná a vznesla se k volnému nebi. Balonová aréna ustoupila žádostem a balon se 16. června 1891 vznesl rychle až do výšky dvou kilometrů. Jenže tam praskl plášť a balon začal prudce padat dolů. Štěstím v neštěstí byl fakt, že trhlina změnila balon v podstatě na padák a náhlý závan větru pád zbrzdil. Jenže v tu chvíli začal dvěma tisícovkám přihlížejících raněný balon mizet směrem na Bubny.

Vítr ale nelze podceňovat a pocítili to i nebožáci v proutěné gondole. Ještěže Antonín Reissenzahn, majitel továrny na litinu v holešovické ulici U průhonu, zpozoroval blížící balon a rychle nechal uhasit ohně na dvoře fabriky. Balon se zachytil na komínu, tři muži stihli po žebříku rychle slézt a pak jak balon, tak i gondola lehly popelem. Tři muži se vrátili na Výstaviště pěšky, otřesení, ale živí.

Křižíkova fontána na pražském Výstavišti. U příležitosti Jubilejní zemské výstavy ji v roce 1891 postavil František Křižík. Dnes je deformovaná pódii, kde vystupují umělci, zcela tak zanikne původní duch technického skvostu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Po celou dobu běžel za klesajícím balonem fotograf Rudolf Bruner – Dvořák. A stále cvakal spouští a cvakal a cvakal. Stal se tak autorem kompletní první české fotoreportáže, když dokázal zachytit okamžik od odpoutání balonu od země až po požár a slézání posádky po dřevěném žebříku z komína.

Dámy a pánové, přichází František Křižík

Po této dramatické vsuvce je čas už prozradit to jméno osobnosti, kterou vynesla Jubilejní výstava 1891 na samotný vrchol zájmu. Byl to vynálezce František Křižík. Byl skutečnou rockovou hvězdou té doby. Každý ho chtěl vidět, potřást si s ním rukou, poplácat po ramenou nebo pozvat na pivo. A v čem tkvěl tak obrovský zájem o jeho osobnost? Byly to jeho vynálezy, které šokovaly všechny a které chtěl každý vidět. Představte si, jaký šok to musel být pro návštěvníky, když uviděli Křižíkovými lampami osvětlené Výstaviště, bylo jich zhruba čtvrt tisíce, ale to zdaleka nebylo všechno.

Návštěvníci se mohli z města dostat na Letnou první českou lanovkou, na té se sice Křižík nepodílel, nicméně, když tyto vozy využívající systém vodní převahy opouštěli, čekal je doslova stav umrtvení. První elektrická tramvaj v naší zemi! Sotva si dnes dokážeme představit ten údiv lidí, kteří byli do té doby zvyklí pohybovat se po svých, případně v kočáře za koněm či ve vozech za hlučnou a supící parní lokomotivou. Jistojistě tu byla i obrovská obava a strach nastoupit u Letenského zámečku do něčeho plechového, mnohem tiššího, co se rozjelo po kolejích. Ale byl to hit. Tramvaj dovezla návštěvníky až na Výstaviště, ale to ještě nebyl ten vrchol, kterým vyrazil Křižík všem dech.

Kdo neviděl Křižíkovu fontánu, ten jakoby nebyl

Tím omračujícím místem byla Křižíkova fontána. Lidé se tu mačkali tak, jak se dnes mačkají jen na fotbalových stadionech, ke Křižíkově fontáně denně mířily tisíce lidí, jen tu postávali a v němém úžasu sledovali technický zázrak. Ten Křižík vytvořil ve spolupráci s parním pohonem a ohromným množstvím světelných barevných efektů. Barevné světelné sloupy byly vidět až na Starém Městě a voda poháněná silou páry tryskala do výšky několika desítek metrů. Zkrátka světelnou hru barev zajistilo 1 248 podvodních reflektorů, které osvětlují téměř 3 000 trysek. V komorách pod vodní hladinou byli ukryti zaměstnanci, kteří na reflektorech měnili světelné filtry.

Místo, kde najdete největší český obraz - Maroldovo panorama bitvy u Lipan. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Dnes by Křižík nad stavem slavné fontány asi zaplakal a s největší pravděpodobností by chtěl své jméno z označení této technické památky vymazat. Dnešní neutěšená podoba, i když prošla v 90. letech nákladnou rekonstrukcí, je přeci jen už několikrát vymáchaným čajovým pytlíkem vedle původního hutného a silného šálku Křižíkova Earl Greye.

A tím vlastně výlet po původních stavbách spojených s Jubilejní výstavou 1891 končí. Zbyly nám tu však ještě dvě stavby, které je slušnost si představit.

I největší obraz ohrožovaly plamenné jazyky

Maroldovo panorama je první z nich. Jde o největší obraz v naší republice. Tento pavilon ale nevznikl u příležitosti Jubilejní výstavy, jak se mnozí domnívají, ale až o pár let později u příležitosti velké architektonické expozice. Výjev byl slavnostně odhalen 15. června 1898. Panoramatický obraz Bitva u Lipan je 11 metrů vysoký a 90 metrů široký. Zaujímá celkovou plochu 1362 metrů čtverečních. Pracovalo na něm pět lidí celkem 127 dní. Mezi autory je kromě Luďka Marolda i krajinář Václav Jansa a scénický výtvarník Národního divadla Karel Štapfer.

Zajímavostí je, že už výše uvedené dřevěné divadlo Globe stálo v těsné blízkosti Maroldova panoramatu. Když hořelo, měl namále i největší český obraz. Jedna stěna pavilonu pak musela být vyměněna, protože byla pořádně očouzená.

Vesmírná podívaná k neomrzení

Úplně poslední stavbou, která si jistojistě zaslouží naší pozornost, je místní Planetárium. Budova patří už do zelené části Stromovky a není už součástí Výstaviště, ale udělejme tuto malou výjimku. O to víc je zase při povídání o Planetáriu důvodů, proč být hrdí na to, že jsme Češi.

Jde totiž o budovu s jednou z největších kopulí na světě. Je vysoká 15 metrů a její průměr je 23,5 metrů. Planetárium také nabízí největší projekční plochu v Česku, která má rozlohu 843 m². Autorem stavby je Jaroslav Fragner. Ve srovnání s ostatními budovami, o kterých jsme dnes hovořili, se jedná vlastně o holobrádka. Na tomto místě vyrostla až v roce 1960.

Místo pro komunistické výrostky ve Fučíkových stopách

Únorový převrat přinesl změnu názvu. Po vzoru práskačského hrdiny se místo přejmenovalo na Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Stalo se tak u příležitosti Dne tisku, rozhlasu a televize, tedy u příležitosti výročí založení Rudého práva, 23. září 1953. Slavnostní otevření bylo svěřeno do rukou přímo „národní vdově“ Gustě Fučíkové, která nikdy nerozplynula velký stín podezření z toho, že nebohého Julka gestapu sama napráskala, protože se nemohla přenést přes neustálé nevěry tohoto komunistického bojovníka. Teatrální Fučík často vystupující jako kulhavý, přelíčený a až komicky sešlý profesor Horák totiž nejenže rozšiřoval komunistickou mantru, ale rozséval i cosi jiného do klína naivních a poddajných levicově smýšlejících krasavic, a to Gustě moc nevonělo.

Budova Planetária slouží od roku 1960 a pyšní se největší projekční plochou v České republice - má 843 metrů čtverečních. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Na Výstavišti najednou vyrostla i nadživotní socha Julia Fučíka, přibylo letní kino se zatažitelnou střechou, vyrostlo zde panoramatické kino Moskva a lední hokejová hala. Budovy, které většinou město potřebovalo, nicméně svoji podobou značně poničily a ponížily jednotný ráz původního Výstaviště.

Po sametové revoluci byla socha Juldy Fuldy podříznuta a převezena na Olšanské hřbitovy, kde stojí dodnes. Davy Fučíkovců musely zatlačit slzu v oku, protože už neměly prostor, kde mohly za komunistickou odvahu dostávat Fučíkův odznak na blankytně modrou pionýrskou či svazáckou košili, kino Moskva se změnilo na divadlo Spirála a časem zde vyrostly další víc než pochybné budovy. Zcela jim vévodí skleněná pyramida GoJa Music Hall, dřívě Divadlo Pyramida, která by se spíš hodila do poblázněného Las Vegas nebo čínského panoramatického zábavního parku nebo do Disneylandu.

Postmodernistický nevkus a děs

Architektonický dohled nad Výstavištěm zkrátka tragicky zklamal a dobrý vkus někdo doslova přecpal Rohypnolem, aby se jen tak neprobudil, což je všechno patrné ještě dnes a čím dál tím víc se tato nedohnatelná ztráta prohlubuje.

V roce 1991 se nově rodící demokracie pokouší o fascinující reminiscenci s názvem Všeobecná československá výstava. Mělo jít o navazující velkolepou událost. Jenže tehdy vyrostla právě řada velice nevkusných budov, mezi které musíme počítat i Křižíkovy pavilony kolem známé fontány, které nejenže nedodržují stavební sloh, působí lacině a rušivě, ale původní unikátní dílo zcela utlačují do pozadí. Paradoxem je, že právě během této výstavy vyhořel původní Bruselský pavilon.

Miliardové manko

Výstava se nakonec také „chlubila“ milionovou návštěvností, ale o spontánnosti v tomto případě nemůžeme ani mluvit. Drtivou většinou návštěvníků, byly „povinně nahnané“ školní výpravy z celé, tehdy ještě Československé, republiky.

O to děsivější byly ekonomické ukazatele. Po pěti měsících skončila výstava dluhem dosahujícím jedné a půl miliardy československých korun. ČSOB, která výstavu úvěrovala, se pak řadu let soudila se státem o náhradu škody. Marně.

Pro samotné Výstaviště pak tato výstava znamenala začátek pekelného sešupu do dnešního marastu. Dnes se na kdysi slavný prostor díváme rozhodně nikoliv jako na reprezentativní plochu, kterou využívají Pražané k oddechu a kultuře a která by měla být živoucí a pulzující tepnou metropole, ale spíše jen jako na ubohý brownfield, který na kolenou prosí o to, aby se mohl už ze zlého snu probudit a mohl své lukrativní prostory nabídnout něčemu hodnotnějšímu než každoročnímu vyřvání: „Poslední lístky na labutě!“

Všeobecná československá výstava z roku 1991 a plevel, který za sebou od té doby lokalita táhne, pak také nechtěně vyzvedává píli, talent, nápaditost a schopnosti našich předků, které jsme do dnešních dní stále ještě dostatečně nedocenili. A možná i proto, dokud tak neučiníme, tak se zakleté Výstaviště z horečnatého a bolavého snu neprobudí.

Text se opírá hlavně o vědomosti a paměť autora. Dále vychází z veřejných informačních zdrojů a také z webových stránek dotčené pražské městské části a objektů, o kterých text pojednává, také z webové stránky hlavního města a Navystavisti.cz.