foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/I přestože Taslarův mlýn v Zadní Kopanině po revoluci vyhořel, byl zrekonstruován a dnes slouží k bydlení
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.
A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.
V Praze existuje jedna městská část, jejíž obyvatelé by se hravě vešli do čtvrtiny, možná maximálně do třetiny, vysokého sídlištního panelového domu. Ta čtvrť se jmenuje Zadní Kopanina a žije, podle sčítání lidu z roku 2021, 123 lidí, zároveň má nejnižší hustotu zalidnění, 35 osob na kilometr čtvereční.
Co se týká velikosti, není Zadní Kopanina zase tak přehlédnutelná, má tři a půl kilometru čtvereční. Nutno dodat, ale že tyto kilometry jsou naplněny krásou a zajímavými výhledy.
V Zadní Kopanině najdeme studánku s dobrou vodou, jmenuje se V Chaloupkách. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Zadní Kopanina leží v západní části města a víc, než zřetelně se tu propisuje do podoby krajiny nedaleký Český kras. Vápencové vysoké strže, rokle, lomy a hluboká údolí. Supění do ostrých kopců, na jejichž vrcholu sotva popadáte dech, ale těší vás nádhera, na kterou můžete koukat. To všechno je Zadní Kopanina.
Na místo nás doveze jediný spoj pražské hromadné dopravy, a tím je bus s číslem 246. Vystoupíme na stanici Zadní Kopanina a než dojdeme ke studánce Chaloupky, tak si stačíme říct, že první zmínka o Zadní Kopanině pochází s rokem 1350, kdy výnosy zdejší lokality živily klášter svaté Anny na Malé Straně. Další zajímavosti z historie Zadní Kopaniny pak nabízí web městské části Praha-Řeporyje.
Zadní Kopanina vždy někoho živila
To ale netrvalo příliš dlouho, protože kališníci během husitských válek Zadní Kopaninu zkonfiskovali a jako trafiku ji předali jednomu z husitských měšťanů, od té doby výnosy z této obce šly do kapsy jemu.
Krása koní na Zmrzlíku v Zadní Kopanině. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
V polovině 16. století ale Praha prohrála protihabsburské povstání, a tak jako trest Habsburkové zabavili Zadní Kopaninu a dali ji za odměnu za politické podlézání Isaiáši Velíkovi a nutno poznamenat, že tento muž vlastnil v té době už Přední Kopaninu.
Vápencových studánek a pramenišť je tu nepočítaně
Zatím jsme ale došli do ulice Chaloupky a tady nalezneme jednu z mnoha místních studánek. Ve zdejším skalnatém prostředí jich tu řada vyráží spíš jako prameniště, ale právě tato, která nese oficiální název V Chaloupkách, je jediná upravená. Můžete si zde posedět a napít se té zdejší velice chutné vody.
Od studánky budeme stoupat stále vzhůru. Velkou část Zadní Kopaniny dnes zabírají dvě chráněná území, Přírodní památka Zmrzlík a Přírodní rezervace Radotínské údolí. A my nejprve vystoupíme do té první. Zmrzlík, to jsou podle webu Pražská příroda malebné pastviny a louky na vápencovém podloží, které nabízejí domov řadě teplomilných rostlin. A kromě toho právě tudy v polovině 19. století ťapal po kopcích Joachim Barrande a hledal zkameněliny jako důkaz svých teorií o historii Země.
Psali jsme
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje…
Zadní Kopanina, a hlavně oblast Zmrzlíku je synonymem pro chov koní. Nachází se tu totiž jezdecká škola, která pracuje při pražském Domu dětí a mládeže.
Zmrzlík nemá nic společného se zimou
Je téměř vyloučeno, abyste při návštěvě Zadní Kopaniny nenarazili alespoň na jednoho nádherného lichokopytníka s dlouhou hřívou. Sledovat koně ve volném výběhu je nádherné, ale zároveň se jejich rozbujelý chov na zdejších vápencových svazích dostává už do konfliktu s ochranou přírody, a tak v Zadní Kopanině funguje přísná regulace, kde je možné výběhy s koňmi postavit a kde ne.
Přírodní památka Zmrzlík přechází plynule v přírodní rezervaci Radotínské údolí. My se však přes Zmrzlík vydáme až k cyklistické stezce a na ní zahneme doprava a půjdeme až ke křížení cest, kde se potkáme s červenou turistickou stezkou.
Bude nám to chvíli trvat, a tak se zatím vrátíme do krátkého povídání o historii Zadní Kopaniny. Část, kterou právě opouštíme, se jmenuje Zmrzlík podle pánů Zmrzlíků ze Svojšína, kteří tu kdysi v 16. století měli malou tvrz. Její existenci potvrzují kroniky, dnes už po ní nenajdeme ani stopy.
Vápencová vrcholová lokalita nad údolím Radotínského potoka. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Ani Isaiáši Velíkovi neplnila Zadní Kopanina dlouho kapsy výnosy, císař Maxmilián II. mu prostě obě Kopaniny prostě zabavil a věnoval je jezuitům. A pak se tu už nic výrazného nedělo a v roce 1974 se oblast Zadní Kopaniny stala definitivně součástí hlavního města.
Kdo tu stromy vysadil, se dnes už asi nedozvíme
Když dojdeme na křižovatku s červenou turistickou stezkou, tak se dáme doprava a po hraně lesa a pastviny se vydáme na vysoký skalní ostroh. Sice si zacházíme, protože stejnou cestou se budeme muset vracet zpět, ale ten kilometr navíc za to stojí.
Uvidíme z výšky totiž naprosto unikátní věc, která je v oblasti Zadní Kopaniny vlastně největší záhadou a zvláštností. Neznačená cesta nás dovede až zcela na hranu vápencového srázu. Je to přenádherné místo, které zná jen málokdo. A když se zaměříme pohledem do údolí, najdeme skupinu zhruba dvaceti jehličnatých stromů, které se vyznačují nezvykle extrémní štíhlou špičkou.
Záhada, kterou zatím nikdo nevyřešil
Je to vlastně obrovská biologická záhada. Prozradím, že ty stromy se nazývají smrk omorika nebo také smrk Pančičův. Je to extrémně vzácný druh smrku a vyznačuje se velmi štíhlou korunou. Jedinci mohou dorůst až do výšky 40 metrů, kmeny smrků tohoto druhu mohou mít průměr až jeden metr. Podrobnosti o odrůdě přidává i speciální biologický web botany.cz.
Nádherný pohled do hloubi Radotínského údolí odhaluje extrémně vzácné smrky omoriky, jejich zdejší výskyt je opředen tajemstvím. Na snímku se jedná o ty mimořádně štíhlé stromy uprostřed. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Velkou zvláštností je, že smrk omorika není vlastně nijak náročný. Snáší velmi dobře různé typy půdy, sušší i vlhčí, nevadí mu kyselé prostředí, poradí si i s písečným podložím. Velmi dobře snáší i znečištěné prostředí. Jediné, co nemá omorika ráda, je trvalé zastínění a druhou nevýhodou je, že její dřevní hmota přirůstá na rozdíl od jiných smrků poměrně pomalu.
Ne, že bychom nikde jinde v Česku omoriku nenašli. Je vysazovaná občas do arboret nebo parků, jde však o ojedinělé jedince, a navíc už o zahradní kultivary, ale takto početná skupina kromě dvou balkánských zemí (Srbsko a Bosna) je naprosto výjimečná. Navíc jde o původní druh rostlin, nikoliv o zahradní vyšlechtěný kultivar. A navíc není vůbec známo, jak je možné, že se skupina těchto stromů objevila v Zadní Kopanině, kdo je tu vysázel a jak k jejich výsadbě došlo a proč. Moc nám nepomůže ani určení maximální délky života omoriky, což může být klidně i 300 let. Navíc nálezové záznamy a údaje Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky ve své vyhledávací aplikaci uvádějí, že poprvé byly stromy smrku omoriky popsány na tomto místě už na konci 60. let minulého století.
Z nádherného výhledu na velkou biologickou záhadu Zadní Kopaniny se vrátíme až ke křížení cest s červenou turistickou stezkou. Na křižovatce se dáme po červené doprava. Brzy dojdeme do místa, které se nazývá Pražská pastvina a nachází se přesně na hranici Zadní Kopaniny a Radotína.
O pastvinu se starají kozy a ovce, spásají ji, a tím zvyšují cennost zdejšího prostředí. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Uvědomíme si, že stojíme znovu na vápencových kopcích. Široké výhledy nám umožní pohled do zdejších lomů, ty ale už spadají do Radotína, a tak se na jejich velkolepost můžeme podívat, povídat si o nich ale budeme až jindy.
Díky ovcím a kozám se vracejí vzácní motýli
Je dobré toto místo navštívit několikrát za rok, pokaždé vás překvapí něčím naprosto fascinujícím. Na jaře to jsou ochmýřené květy konikleců, v létě záplava motýlů, na podzim barvy listů. A téměř celou dobu vás budou doprovázet zdejší obyvatelky – kozy. Ty pomáhají spásat po částech zdejší louky a pastviny. Projekt Pražská pastvina má i svůj vlastní web, kde se dozvíte zajímavé podrobnosti.
Svými kopýtky rozorávají tenké hlinité podloží, umožňují tak život vzácným druhům rostlin. To, že se část pasek nechává vždy s vyšším porostem, působí blahodárně na motýlí návštěvníky a na skály se pomalu vracejí unikátní a kriticky ohrožené druhy – okáč metlicový, modrásek východní nebo okáč skalní.
Kozy - zvířata, kterým můžeme děkovat za to, že Pražská pastvina se stává biotopem a domovem vzácných druhů rostlin i hmyzu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Pastvina je dobrým místem pro odpočinek, jen se nesmíte leknout zdejšího pasteveckého psa Montyho, který ale považuje každého za svého velkého kamaráda.
Červené turistické stezky se nepustíme a poměrně nelehce schůdnou stezkou sestoupíme až na dno Radotínského údolí. Jakmile dojdeme k silnici, vydáme se doprava, a aniž bychom červenou turistickou stezku opustili, půjdeme chvíli po silnici. Ve velmi úzkém údolí to ani jinak nejde.
Mlýny v údolí Radotínského potoka
Budeme míjet po levé ruce jedinou stavební památku Zadní Kopaniny, Maškův mlýn. Jde o mlýn, který tu slouží nepřetržitě už více než 400 let, dnes však spadá do kategorie ohrožených památek. Koneckonců téměř zbořená střecha s rozpadlými krovy o tom svědčí. Poslední mletí se zde uskutečnilo v roce 1952. Více si přečtete na webovém portálu Národního památkového ústavu.
Jezevčici Květu přišel na malebné cestě do údolí Zadní Kopaniny pozdravit pastevecký pes Monty. Zodpovídá za zdejší pastviny a dává pozor, aby se kozám a ovcím nic nestalo. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Zhruba 300 metrů za Maškovým mlýnem nás svede červená turistická stezka doleva z hlavní silnice a my se vydáme proti proudu Radotínského potoka. Brzy narazíme na Taslarův mlýn. I ten začal mlít mouku v průběhu 17. století, je však s největší pravděpodobností o něco mladší než Maškův mlýn.
Je však v lepším stavu, a to proto, že po revoluci v roce 1989 vyhořel a rodina Taslarova, které mlýn patří se socialistickou přestávkou už sto let, mu vdechla nový život. Dnes však objekt slouží jen k bydlení a mlýnskou historii pak připomíná jen mlýnský kámen před vjezdem do areálu mlýna. Kvůli požáru byla také zrušena jeho památková ochrana.
Dnes u Taslarova mlýna připomíná mlýnskou historii jen nevyužívané mlýnské kolo. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Naše kroky povedou dál po červené turistické stezce a po dvou téměř pravoúhlých zatočeních překročíme Radotínský potok. Ten se tu následně víc rozlévá a tvoří mokřinu, to nás ale nebude zajímat, protože my hned za mostem přes potok opustíme červenou turistickou stezku a pustíme se do šplhání na zdejší vápencové ostrohy.
Cesta plná funění a pocení je pak odměněna nádherným výhledem nejen na Taslarův mlýn, ale i na celé údolí kolem Radotínského potoka, a hlavně na okolní vápencové vršky.
Nacházíme se v tuto chvíli v kopaninském lese, který je z velké části složen z dubů a uklidňující procházka může dosáhnout v horních partiích svého vyvrcholení. Po kilometr a půl dlouhé cestě přes kopaninský les nás ostře se svažující cesta dovede zpět k Maškovu mlýnu.
.jpg)
Hradba lomu Špička na pomezí Zadní Kopaniny a Radotína. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Tady najdeme zastávku městské hromadné dopravy, ze které jednou za hodinu jezdí autobus 246. A tady naše putování další pražskou čtvrtí končí.
Příště už společně vyrazíme do větší civilizace. Počítejte s tím, že další putování Prahy neokoukané se zastaví dvakrát, možná třikrát na Břevnově.