Pražský Ellis Island. Jak palác pro Brežněva začal skutečně sloužit Ukrajincům

Palác kultury u Nuselského mostu jsme si zvykli vnímat jako největší z Husákových monster. Sto tisíc lidí ale od letošního února a března bude mít na tenhle prostor zcela jiné vzpomínky. Mayerův neofunkcionalismus si opravdu našel svou novou funkci a místo v historii Prahy i celé země.

V polovině dubna se má pražské přijímací centrum pro ukrajinské uprchlíky přestěhovat z Kongresového centra do Vysočan. Na Vyšehrad se vrátí kongresy, na promítací plátna místo dětských animáků powerpointové prezentace a na stoly catering.

Přesto se za ty dva měsíce přijímací centrum u Nuselského mostu zapsalo do dějin.

Bude to, pokud dobře počítám, asi sto tisíc lidí, co tudy prošli. Sto tisíc lidí, co své působení v Česku budou odvozovat od „pakulu“ nad nuselským údolím. Ty děti, co tu křídou pomalovaly celé obrovské asfaltové prostranství od metra, sem za padesát let budou vodit svoje vnoučata a vyprávět jim, jak přijely v jednom oblečení s batůžkem naprosto do neznáma.

A ty se smyslem pro humor budou dodávat veselou historku o téhle monstrbudově, která se stavěla pro pompézní přivítání jednoho ukrajinského potentáta a o čtyřicet let později kuriózně skutečně začala sloužit jeho spoluobačanům - dělníkům a rolníkům.

Vloni se ta story při čtyřicátém výročí připomínala celkem obsáhle. Jak se palác pro stranický sjezd stavěl v šibeničních termínech, jak tam Gustáv Husák ještě jednou stihl přivítat už viditelně sešlého Leonida Iljiče Brežněva, rodáka z Kamenskoje u východoukrajinského Dnipra.

Když v prosinci 1989 Československá televize narychlo točila dokument Něžná revoluce, začínal film leteckým záběrem na sjezdový palác s pozadím Mostu Klementa Gottwalda. Tvůrci si právě tuto stavbu vybrali jako metaforu celého dvacetiletí.

„Palác kultury. Jeden ze symbolů úspěchů socialismu. Vybudovaný v době, kdy jsme pociťovali nedostatek bytů, nemocnic, škol. Megalomanský pomník. Nikoliv národa, ale vládců uplynulých čtyřiceti let. Produkt a jeviště podivuhodné kultury jedné strany,“ deklamoval k tomu svým nezaměnitelným hlasem Boris Rössner, než archivní záběry ukázaly podivuhodnou kulturu státnických hubanů a tleskání sobě samému.

Svéráz stranického sjezdu legendárně vystihl Oldřich Kaiser ve své parodii na projev Gustáva Husáka. V sedačkách, kde si horliví delegáti z těchto příspěvků dělali poznámky, teď sedí ukrajinské mámy s dětmi a vydýchávají trauma z války rozpoutané kvůli pošetilé snaze o obnovu toho impéria.

Paradox, ale taky symbolika, že se právě megalomanský pomník komunistické moci stal českým Ellis Islandem. Na ten ostrov pod sochou Svobody v New Yorku šedesát let přijížděli imigranti z Evropy podstoupit přijímací proceduru, která jim otevírala šanci na nový život.

Možná znáte písničku Isle of Hope, Isle of Tears o sedmnáctileté Annie Moorové z Irska, kterou tu 1.1. 1892 přijali jako vůbec první z dvanácti milionů lidí, co Ellis Islandem prošli. V písničce je jí tedy patnáct, protože sedmnáctka evidentně neseděla textařovi do rytmu, ale zato se nedozvíme, že se k tomu všemu po cestě starala o dva mladší bratry.

„V batůžku si nesla sny o budoucnosti v zemi svobody“ zpívá se v ní možná trochu pateticky. Ale vzpomenu si na Miroslava Horníčka, který říkal, že svoboda je slovo, ze kterého patos nesmí zmizet nikdy.

„Odvaha je tvoje jízdenka,“ dozvíte se také od patnáctileté Annie, co jí beznadějně zmizel starý život. Je to ostrov nadějí i ostrov slz.

Na Vyšehradě těch slz moc neuvidíte. Můžu potvrdit osobně. Novinářka z Reflexu Leila Chadalíková napsala po osobním zážitku na Facebook krásné vyznání ukrajinským matkám, co musely na cestě převzít roli hlavy rodiny. Sama poměrně čerstvá matka obdivuje jejich instinkt „ženy lvice“, který je zapnutý, dokud nejsou mláďata v bezpečí.

Protože „zlomená pokorná a rezignovaná matka toho pro svoje děti moc nevybojuje“.

Jsem chlap, neměl bych o tom mít tušení, ale dostalo mě to taky.

Na pražský Ellis Island nepřijedete parníkem, ale metrem na stanici Vyšehrad. Ale jinak, ať se nám to líbí nebo ne, jako nejbohatší země z těch kterým rozumějí prostě jsme pro válečné uprchlíky z Ukrajiny takovou malou Amerikou.

Minimálně jako místo bezpečí, což je proti Putinovým Kaťuším za zadkem samo o sobě sen. Až to skončí, někteří se vrátí, jiní se tu uchytí a třeba i zůstanou. Sami to docela určitě ještě nevědí. Vždyť utíkali úplně naslepo. „Charkov- Vyšehrad. Vyhrát ? Padnout ?“.

Z toho co jsem viděl nemám obavy, že budou přítěží. Ten rozdíl od borců, co dorazili roku 2015 do Německa, musí vidět každý.

Země naděje, země slz. Ty slzy mohou být ze zoufalství, ale i z radosti.

Ale klidně tomu říkejte s Václavem Klausem „létající duch Angely Merkelové“.