Pražský Listopad: Studenta s rozmlácenou hlavou schovávali na infekčním

18. 11. 202110:30

foto: Wikimedia Commons / Václav Štorek/Kaňkův dům na rohu Národní a Mikulanské. Zde se vše odehrálo.

1989: PRAHA INSPIRUJÍCÍ Páteční večer a sobotní ráno je díky popularitě pitek na konci týdne v nemocnicích (hlavně na chirurgických odděleních) frekventovaným obdobím vždycky. Ale v noci ze 17. na 18. listopadu 1989 se hlavně v nemocnicích Na Františku a na Karlově náměstí odehrávalo něco zcela mimořádného. Jak počtem ošetření, tak druhem zranění.

Robert Hoffmann v listopadu 1989 studoval třetí ročník medicíny. V pátek sedmnáctého se pohyboval po Albertově a tak se rozhodl zajít podívat na demonstraci, která se tam konala k výročí 17. listopadu 1939, data zavření českých vysokých škol v reakci na studentské protesty proti nacistické okupaci.

Vzpomínku pořádali vůbec poprvé společně nezávislé studentské organizace a režimní SSM. Nečekalo se, že právě tato akce, se kterou struktury opozice neměly nic společného, přeroste v rozbušku revoluce. Jenže v atmosféře, kdy už padly komunistické vlády v Polsku i Maďarsku a v Německu týden předtím padla Berlínská zeď to mohlo „prasknout“ asi kdykoliv.

Asi dva tisíce účastníků demonstrace po skončení došly průvodem na Národní třídu. Tam je zastavil kordon SNB, a po nějakém čase jim cestu vzadu přehradil oddíl, který původně hlídal most u Národního divadla a přesunul se po Národní třídě. Stlačovaný dav mohl uniknout jen podloubím na pravé straně ulice. Do něj zvenku nebylo vidět a navíc už byla tma, ve které policisté udělali „uličku hanby“, ve které řezali každého, kdo procházel.

Historik Pavel Žáček upozorňuje, že tehdy na Národní nebyli zkušení demonstranti, kteří věděli, jak se v takových situacích chovat, ale obyčejní lidé. A proti nim stálo komando, poučené z mnoha dřívějších akcí. „Oni brali ten zásah jako standardní. Jenomže 17. listopadu nepřišli žádní utužení opozičníci. To byli studenti, pedagogové, ale také důchodci a děti. Úplně jiná sociální skupina, než chodila na nepovolené demonstrace“.

Vraťme se k Robertu Hoffmannovi, který v uličce Kaňkova domu schytal množství ran. „Bohužel jedna byla do spánku a mně se udělalo zle,“ vzpomínal pro magazín Reportér.

Do nemocnice nastoupil až po několika dnech, když z úderu do hlavy začal trpět halucinacemi. I tak se ale bál a do nemocnice se nechal zapsat pod jiným jménem. A ačkoliv měl rozmlácenou hlavu, ležel raději na infekčním oddělení.

„Byla to blbá doba, nevědělo se, co bude. Když mě má budoucí manželka s kamarádkou šly hledat, nemohly mě v nemocnici podle jména najít,“ vzpomínal.

Bizarní scény, ve kterých lékaři hospitalizovali pacienty na jiných odděleních či dokonce pod jinými jmény, falšovali příčiny zranění a manipulovali se zdravotními daty, vypovídají samy o sobě o šílenství doby.

„Již od protektorátu platilo, že každý zraněný z demonstrace ohrožuje sebe i toho, kdo ho ošetřil. Tady to bylo stejné,“ vzpomínal chirurg Jan Votoček, který tehdy působil ve fakultní nemocnici na Karlově náměstí a poznatky měl z první ruky. Právě Karlák a „František“ na nábřeží byly tu listopadovou noc v největší permanenci.

Zmlácení studentů na Národní třídě mělo pro lékaře speciální a velmi emocionální kontext. Sedmnáctý listopad byl do značné míry jejich svátkem, vždyť Jan Opletal, od jehož smrti se vše odvíjelo, byl studentem jejich fakulty. A areál na Albertově, odkud průvod vyrazil, je tradičně pražským centrem mediků, kteří zde mají hned několik ústavů.

Kromě toho lékařskou obec pobouřily oficiální informace, které se o zraněních na Národní třídě objevily v médiích. Úplně původně se mluvilo o 17 zraněných, pak byla statistika upravena na 38. Lékaři kteří v noci a ráno ošetřovali v pražských nemocnicích přitom věděli, že skutečné počty jsou řádově jinde.

Pochybnosti lékařů i veřejnosti navíc posilovala zpráva o smrti jednoho z demonstrantů, která následně byla oficiálními médii horlivě vyvracena. Ačkoliv se později ukázalo, že smrt studenta Matematicko fyzikální Fakulty Martina Šmída byla z dnešního pohledu klasická fake news, dění kolem ní zcela podkopalo důvěru v oficiální vyšetřování.

Lékaři následně prosadili zřízení vlastní vyšetřovací komise, která by zjistila skutečně počty zraněných. Nedalo se bohužel věřit ani údajům z nemocnic, mnozí zranění k lékaři raději nešli, aby z lékařské dokumentace nebyla zpětně dohledána jejich účast na demonstraci. U jiných lékaři uváděli jiné příčiny zranění.

„Mnoho jich považovalo svá zranění za nepodstatná, za pouhou daň tomu nešťastnému večeru. Mnoho studentů po zkušenostech z předchozích zásahů šlo demonstrovat s baťůžky plnými skript na zádech. Tím se mnozí uchránili těžších fyzických následků agrese,“ napsal do závěrečné zprávy komise doktor Votoček.

Ten se stal tak trochu tváří lékařských protestů proti řežbě na Národní. Jinak se ale ve zdravotnictví zvedl odpor takřka masově. Kromě studentů medicíny, kteří podle vzpomínek byli ve stávkovém hnutí velice aktivní, se přidávali i lékaři z pražských nemocnic.

A to například i ve Vinohradské nemocnici, která byla elitním a prominentním ústavem, kde se léčili i komunističtí premiéři. Tam se stala hlavní organizátorkou protestu lékařka Zuzana Roithová, pozdější ministryně a europoslankyně. Pod prohlášení solidarity se studenty dokázala podle svých vzpomínek jen během prvního pracovního dne po 17. listopadu sehnat 850 podpisů z celé nemocnice.

Zdravotníci se poté intenzivně zapojili do průběhu revoluce. Hvězdou listopadových pódií se stal třeba profesor Josef Švejcar, tehdy už dvaadevadesátiletá legenda české pediatrie. Vzniklo Občanské fórum zdravotníků, ve kterém byl kromě Zuzany Roithové aktivní třeba i Martin Bojar z nemocnice v Motole. Tomu angažmá v Občanském fóru pomohlo k funkci ministra zdravotnictví.