Prezident v katedrále: Jak Havel odčinil Gottwaldovu děsivou show

Te Deum je v církevní liturgii děkovný hymnus či mše. V českých podmínkách je ale mnohem známější ve spojení se slavnostní mší při příležitosti inaugurace nového prezidenta republiky. K tomuto mystickému ceremoniálu sáhli doposud tři prezidenti, přičemž podle zásad dětských animáků až třetí pokus vyšel. Odehrál se na Hradčanech právě před 32 lety.

Bohoslužba vedená ve svatovítské katedrále pražským arcibiskupem je nabitá symbolikou. Propojuje nejen republikánský úřad prezidenta se starobylou kontinuitou české státnosti a křesťanskou podstatou evropské civilizace, ale v osobě světícího metropolity rovněž hlavní město Prahu s celou zemí.

Poprvé nechal slavnostní mši v Chrámu svatého Víta, Vojtěcha a Václava uspořádat Emil Hácha po svém zvolení do čela pomnichovské republiky v listopadu 1938. Symbolická prosba o boží ochranu pro jeho prezidentský mandát příliš velký účinek neměla, ale v čase války a protektorátu se nejspíš ani nedalo nic velkolepého očekávat.

Druhé prezidentské Te Deum bylo zcela jiným příběhem a jeho průběh do značné míry určil i to třetí. V roce 1948 si od vyděšeného kardinála Josefa Berana nechal vystrojit mši první komunistický prezident Klement Gottwald.

Ten se stal hlavou státu čtyři měsíce poté, co komunisté se svými věrnými spojenci v únoru 1948 zcela ovládli vládu a v květnu si podle na míru šitého volebního zákona nechali navolit loajální parlament. Mezitím si schválili novou Ústavu a poslední překážkou absolutní moci byl starý a nemocný prezident Edvard Beneš.

Ten bezvýchodnost své pozice definitivně pochopil v červnu a ze své funkce abdikoval. Místo něj byl obratem zvolen komunistický lídr Klement Gottwald, a získal přezdívku „první dělnický prezident“.

Komunisté během těch čtyř měsíců všem ukázali, zač je toho loket. Arcibiskup tudíž celkem jasně chápal, že nevyhovět přání nového prezidenta, znamená zařadit se na seznam těch, kteří neskončí dobře.

Atmosféru v katedrále celkem výstižně ukazuje jedna ze scén seriálu České století se samolibým Jiřím Vyorálkem v roli Klementa Gottwalda. Za všechny zástupce nové moci v ní promluví ministr Václav Kopecký, když se nakloní k Antonínu Zápotockému: „Kurva, Toníku, tak jsme tady.“

V tomto případě nešlo o mystiku spojení s národními kořeny (ty komunisté přinejmenším v první generaci chtěli rezolutně vykopat), ale o demonstraci síly prezidenta nad kardinálem. V podstatě symbolické završení komunistického převzetí moci.

Na symbolickou notu hrálo i třetí československé Te Deum. Nechal jej uspořádat nově zvolený prezident Václav Havel a bylo to poprvé z mnoha případů, co do prezidentských zvyklostí promluvila jeho duše dramatika.

 

Vzkaz to byl jednoduchý: Co Gottwald v osmačtyřicátém komunistům dal, to jim teď bude stejným rituálem odebráno. Bylo to v podstatě opakování symboliky z listopadové generální stávky, která také měla být „zrušením“ generální stávky z února 1948, která rozhodla o vítězství komunistů. Tento „revers“ měl ale výrazně symboličtější polohu.

Mši sloužil kardinál František Tomášek, jehož příběh během čtyřiceti let komunistické vlády byl také mimořádně složitý. Pro kontext je třeba ještě doplnit, že atmosféra listopadové revoluce byla výrazně propojena s náboženskou mystikou, hlavně kvůli časovému souladu se svatořečením Anežky České a pověsti, která s tím byla spojena. Spirituální završení prezidentské volby tedy všem připadalo jako dobrý nápad.

 

Poslance zamkli na čtyři hodiny ve sklepě...

Samotná volby proběhla bezprostředně před mší, a to na jiném posvátném místě Hradčan- ve starobylém Vladislavském sále. Pod jeho středověkými klenbami se volby prezidenta (tehdy ještě volili poslanci) konaly už tradičně. I komunisté rádi spojovali prezidentský úřad s pompou starobylých kulis.

Navíc volba ve Vladislavském sále měla tu výhodu, že hned po zvolení prezidenta mohla tamtéž proběhnout slavnostní inaugurace, redukovaná na složení Ústavou předepsaného prezidentského slibu. Že by navržený kandidát nebyl poslanci zvolen se ani nepředpokládalo…

Takže na Hradě českých králů skládali slib jednoznačně (vždy téměř jednohlasně) zvolení Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Ludvík Svoboda a Gustáv Husák. Stejné aranžmá se uplatnilo při první volbě Václava Havla, který také dopředu připraven čekal, až jej poslanci zvolí. Na kandidátské projevy a rozpravu, body které proslavily další nepřímé volby prezidentů Havla a Klause, se nehrálo.

Václav Havel byl zvolen zcela jednohlasně a mnozí to dodnes považují za skvrnu na listopadových událostech. Volili jej komunističtí poslanci, zvolení v době, kdy byl Havel persona non grata. Nyní každý z nich projevil vůli, že má být v čele státu.

Tehdy nikdo nevěděl, že se jedná o výsledek horlivé práce premiéra Mariana Čalfy, který Havlovi slíbil zajistit zvolení. Svůj úkol ale pojal až příliš vážně. V televizním dokumentu o Listopadu z roku 2019 zazněla historka, kterak Čalfa zamkl všechny poslance za KSČ v podzemní zasedačce stranické centrály a čtyři hodiny je nepustil ani na záchod, než všichni slíbili hlas pro Havla.

VÍCE V TOMTO TV DOKUMENTU

Krátké kalhoty a nízký krok

A protože toho dne se na Hradčanech psaly dějiny, proslavil se i třetí ceremoniální bod prezidentské volby - slavnostní přehlídka armády, která tradičně prezentuje prezidenta jako nejvyššího velitele armády.

Václav Havel sice působil jako naprostý protipól generalissima, ale doba byla taková, že i tato přehlídka se stala legendární. Novináře totiž zaujalo, že hlava státu defiluje před vojáky v kalhotách o dost kratších, než se u obleku pokládá za společensky akceptovatelné. Sám Havel to vysvětloval tím, že si je před přehlídkou povytáhl, aby si nepošlapal nohavice. Ale „krátké kalhoty“ se staly legendou a před pár lety běžela mezi mladými lidmi kuriózní tradice ohýbání nohavic na výročí jeho úmrtí.

S přehlídkou na třetím nádvoří, která prostorově i časově spojila volbu ve Starém královském paláci s Te Deum ve svatovítské katedrále, je spojena ještě jedna kuriozita, ukazující na překotnost listopadových časů.

Pokorný prosebník

Přehlídku vojáci pod vedením komunistického ministra obrany, generála Miroslava Vacka, předvedli den před volbou Havlovu poradci Jiřímu Křižanovi. Poté se jej generál Vacek zdvořile otázal, zda je se vším spokojen. Poradce poznamenal, jestli by vojáci nemohli při slavnostním pochodování zvedat nohy níže než do úrovně kolen, to podle něj vypadá až příliš děsivě.

Vacek měl prý jediný dotaz: O kolik níže? Křižan z hlavy plácl že asi o třicet centimetrů. Horliví velitelé Hradní stráže na základě této poznámky přinutili vojáky celou noc cvičit nový krok, snížený přesně o třicet centimetrů.

Přehlídka tedy proběhla k naprosté spokojenosti a nový prezident se s ministry a předsedou parlamentu Dubčekem odebrali do katedrály na Te Deum.

Když vidíte archivní záběry (kdysi bývaly na Youtube), všimnete si, že prezident nevstupuje do svatovítského chrámu jako suverén, ale naopak jako pokorný prosebník. A to byl asi ten nejzásadnější kontrast.

Čtvrté Te Deum nechal uspořádat opět Václav Havel. Tentokrát to bylo po jeho první volbě prezidentem samostatné České republiky. Místo kardinála Tomáška jej celebroval jeho nástupce Miroslav Vlk. A i řada jiných věcí se za ty tři roky změnila.

Te Deum z prosince 1989 bylo v každém případě završením událostí Listopadu.

Událostí, které se odehrávaly hlavně v Praze, ale přinesly svobodu celé zemi.