PŘÍBĚH K MIGRACI František Kriegel, imigrant z Ukrajiny, co psal české dějiny

Pamětní deska na domě ve Škrétově ulici na Vinohradech připomíná ctihodného občana Prahy 2, který v osmnácti dorazil na Wilsonovo nádraží všehovšudy s pěti košilemi v kufru. František Kriegel cestoval z města, které se dnes jmenuje Ivano-Frankivsk a můžete o něm slyšet ve válečném zpravodajství z Ukrajiny. Přesto psal dějiny naší země, nejen svým statečným postojem v roce 1968, ale třeba také jako zakladatel pražské hi-tech medicíny. Fantastický příběh imigranta z Ukrajiny přinášíme v době, kdy na Hlavní nádraží přijíždí tisíce jemu podobných.

Na počátku dvacátého století se v Praze objevilo množství lidí z východních oblastí monarchie, přes které se převalily dějiny v podobě několika válek a politických zvratů. Jednalo se o kombinaci ekonomické a humanitární migrace, která ale dokázala hlavní město nové republiky pozoruhodně okysličit.

Z pozdější Podkarpatské Rusi tak třeba dorazil čtrnáctiletý téměř negramotný krejčovský učeň Smoljak. Stane se uznávaným pražským řemeslníkem a jeho syn Ladislav jedním z nejoriginálnějších pražských divadelníků.

Zdaleka nejpozoruhodnější životní příběh ale čekal na Františka Kriegla. Syna haličských Židů z města Stanislawow, které se dnes jmenuje Ivano-Frankivsk a je centrem stejnojmenného regionu. Oblast mezi Karpaty a řekou Dněstr před první světovou válkou patřila k Rakousko-Uhersku.

Ve dvacátých letech, kdy už město patřilo nově vzniklému Polsku, toužil bystrý syn z chudé rodiny studovat medicínu. Nejbližší univerzita ve Lvově židovské studenty nepřijímala, uspěl však v Praze. Studoval na německé části univerzity, ale rychle se precizně a bez přízvuku naučil česky.

Dvacátá léta se během jeho studií přehoupnou ve třicátá a německá univerzita v Praze se stala centrem radikálních studentů s hákovými kříži na páskách. Zemitý židovský synek z venkova si ale nenechal nic líbit a tyto zážitky ho sblížily s komunisty. Členem strany se stane roku 1931.

Pouhé dva roky po ukončení školy opouští praxi v pražské nemocnici a odchází jako válečný lékař do občanské války ve Španělsku. Po skončení tohoto konfliktu (a Krieglově dramatickém útěku z internačního tábora ve Francii) už v Praze vládne protektor, ostřílený dobrodruh se tedy nechá angažovat Červeným křížem a až do roku 1945 se protlouká všemi možnými bojišti.

Nejvíce času stráví v Číně, kde Japonci rozjíždějí masakry, před kterými bledne vše, co se za války odehrávalo v Evropě. Doktor Kriegel si tam získá až nadpřirozené renomé supermana, který je schopen ošetřovat uprostřed nejostřejší palby a kulky ho nějakým zázrakem vždycky minou.

Dělnická pěst a moderní medicína

Po válce se oceňovaný hrdina zapojil do politické činnosti KSČ a někteří mu pak zpětně budou připomínat ne moc hezké momenty, třeba jeho roli v Únoru 1948, kdy jako tajemník pražského městského výboru velel Lidovým milicím, ozbrojené pěsti převratu.

Stal se náměstkem ministra zdravotnictví, a i když kolem zuřil nejkrutější stalinismus, zrovna v téhle oblasti se nedal úplně zpochybnit pokrok.

Náměstek Kriegel byl duchovním otcem projektu výzkumných experimentálních ústavů, ve kterých se mělo prolínat vědecké bádání s praktickou medicínou, aby bylo možné provádění těch nejnáročnějších operací. Později byly tyto ústavy, které se staly základem československé hi-tech medicíny a fungovaly skutečně na světové úrovni, sloučeny pod hlavičkou IKEM.

Roku 1952 byl však Kriegel odvolán z funkce, a to ještě mohl být rád, protože mnoho dalších ministerských náměstků židovského původu spadlo do procesu se Slánským a skončilo na šibenici. A to na rozdíl od Kriegela ani neměli zkušenost ze španělské války, která byla výrazně přitěžující v úchylce „kosmopolitismu“.

Kriegel „jenom“ skončil jako závodní lékař v Tatře Smíchov. Na počátku šedesátých let mělo Československo vyslat své experty k rozvoji socialistického zdravotnictví na Kubu, kde právě zvítězil Fidel Castro. A interbrigadista Kriegel byl široko daleko jediným, kdo měl nějaké manažerské zkušenosti a uměl španělsky.

Po úspěšné misi jednak získal místo primáře v Thomayerově nemocnici a jednak mu komunisté umožnili politický comeback v roli poslance. Jenže parlament v té době nebyl místem, kde by se rozhodovalo, a tomu odpovídalo i jeho obsazení, takže se nováček stal rovnou předsedou zahraničního výboru. Dnes nemyslitelná věc, ale tehdy byly zahraniční kontakty našich zákonodárců tak minimální, že Kriegel vedle toho dál zvládal v nemocnici plný úvazek primáře.

Stranický sjezd roku 1966 jej zvolil i do Ústředního výboru, a to už byl krok do nejvyšší politiky. V té době byl považován za spojence prezidenta Novotného, se kterým začínal po válce v pražském městském výboru (a který ho podle některých zachránil před zařazením do Slánského „protistátního centra“).

„Však je náš“, chtěli ho zlikvidovat v Moskvě

Postupně ale začal Novotného opouštět a stavět se na stranu nezbytných reforem. Během jara 1968 se se svým hrdinským životopisem stal jednou z hlavních hvězd „obrodného procesu“, získal tehdy celkem významnou funkci předsedy Národní fronty.

Když se Moskva začala stavět proti Dubčekovým reformám, byl Kriegel jedním z těch, kteří Brežněvovu vedení vadili nejvíce. Nejen kvůli názorům, vnímali ho i jako odrodilce, který odešel ze sovětské Ukrajiny do světa. Zvlášť úporně to nesla skupina ukrajinských tajemníků v čele s Petrem Šelestem, předsedou ukrajinské republikové stranické organizace. Při poslední „domluvě“ před invazí v Čierné nad Tisou v jednu chvíli při Kriegelově diskusním příspěvku Šelest nevydržel a zazněla znechucená poznámka o „prolhaném haličském židovi“. Československou delegaci museli uklidňovat, aby neodešla. Přece jen, dvacet tři let po holocaustu ještě na antisemitismus panovala zvýšená citlivost.

Dvacátého prvního srpna 1968 spustila vojska SSSR a tří dalších spojenců operaci obsazení Československa, zajetí jeho představitelů a ovládnutí kritické infrastruktury. Nic, co bychom dnes neznali. Největší boje se vedly o rozhlas na Vinohradské třídě (poté, co špatně instruované jednotky provedly útok na Národní muzeum, které si spletly s vedlejší budovou parlamentu).

Kriegel byl v době invaze na jednání předsednictva ÚV KSČ v kanceláři Alexandra Dubčeka. Tam jej také sovětské jednotky zatkly, stejně jako Dubčeka a další nejvyšší představitele. Ještě předtím ohromil všechny přítomné, když si nad ránem vzal aktovku, položil si ji pod okno a se slovy „další dny toho asi moc nenaspíme“ na ní okamžitě usnul.

Stejně jako další vedoucí představitelé strany byl převezen do SSSR, na rozdíl od nich s ním ale od počátku bylo zacházeno dost brutálně, včetně výhrůžek popravou a neposkytnutí zdravotní péče (Kriegel byl diabetik).

Později, když odmítl jako jediný podepsat Moskevský protokol o novém politickém uspořádání, přišel Brežněv se svéráznou konstrukcí, že Krieglovi by neměl být umožněn návrat do Československa, neboť jako rodák ze Stanislawowa, v té době už ukrajinského Ivano-Frankivsku, vlastně „patří“ Sovětskému svazu a v SSSR by také měl být řešen jeho další osud.

Právně byla tato konstrukce samozřejmě naprosto nesmyslná, Kriegel byl občanem Československa, bez toho by se ani v té době nemohl stát poslancem. Přesto ale ledacos prozrazovala.

Kriegel byl separován od československé delegace a o jeho návratu se musela hádat do poslední chvíle. V seriálu České století je scéna, jak politická elita ČSSR stojí na ploše letiště, prezident Ludvík Svoboda jde do letadla osobně zkontrolovat, jestli tam Kriegel je, a až poté zavelí k nástupu. Toto dramatické ztvárnění je velmi blízko realitě.

Čtyři ruce proti

Ve vysoké politice ale Kriegel musel skončit, to byl první ze sovětských požadavků. Zůstal však poslancem, mandát voličů ani tehdy nešlo tak snadno obejít. Když v říjnu parlament schvaloval dohodu, kterou měl být legalizován pobyt sovětských vojsk v Československu, byl jedním ze čtyř, kteří zvedli ruku proti.

Když v roce 1969 nastoupil místo Alexandra Dubčeka Gustáv Husák, bylo jedním z prvních kroků, které prosadil, vyloučení Františka Kriegla z KSČ. Na konci roku se našla právní cesta i ke zbavení poslaneckého mandátu.

Jednašedesátiletý lékař byl poslán do důchodu, což ho ale neodradilo od dalších politických aktivit. V sedmdesátých letech rozhodně nemlčel a pro své mezinárodní renomé dokázal Husákovu režimu v západních médiích způsobit řadu horkých chvilek. Byl jedním z prvních, kteří podepsali Chartu 77, kvůli čemuž jeho šikana ze strany moci ještě narostla. Opakovaně se dostal do vazby na Ruzyni a i to přispělo k těžkému inkfartu, který utrpěl v září 1979. Na začátku prosince v nemocnici zemřel.

Pochován je na motolském hřbitově společně s manželkou Rivou, rovněž židovskou imigrantkou z bývalého SSSR (narodila se v Ňasviži v dnešním Bělorusku), jejíž životní příběh si v dramatu s manželem nijak nezadal.

O Krieglově neuvěřitelném životním příběhu napsal režisér Ivan Fila knihu Muž, který stál v cestě. Původně to tedy byl filmový scénář, ale natáčení, při kterém měl Kriegla ztvárnit Tomáš Töpfer, se zaseklo na sporech s producentem.

Nadace Charty 77 po Františku Krieglovi pojmenovala cenu, udělovanou za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva, suverenitu a demokracii. Ve Škrétově ulici, kde Krieglovi bydleli, má na domě pamětní desku a Praha 2 se k němu hrdě hlásí.

Ale když pod žižkovským kopcem vystupoval z vlaku z Haliče, asi by nikoho nenapadlo, jak moc spojí svůj osud s tímto městem a touto zemí.

Proč? Možná pro tu kuráž přistěhovalce i pevný žebříček hodnot, který dokázal držet i v situaci, kdy jiní kapitulovali.