Příběh o Strašnickém krematoriu. Zajímavější, než byste čekali

23. 01. 202212:00

foto: Jiří Zemen, PrahaIN.cz/Strašnické krematorium: Pohřeb režiséra Dušana Kleina

Před devadesáti lety bylo otevřeno Strašnické krematorium. Někteří možná považují připomínání této budovy za morbidní, obzvlášť vzhledem k třiceti sedmi tisícům obětí pandemie posledních dvou let, ale roku 1932 se tak uzavřel pozoruhodný příběh, ilustrující dějiny moderní doby.

Ještě na přelomu století bylo pálení nebožtíků považováno za naprosto pobuřující záležitost a konzervativní měšťané nacházeli stovky důkazů v Bibli i dalších dokumentech, proč nic takového nikdy nesmíme připustit. Církev důrazně razila doktrínu pohřbívání do země a plameny byly v její mytologii ztělesněním pekla. A o něm nikdo nedokáže pohovořit tak děsivě jako někteří preláti...

Jedním z prvních bojovníků byl Kvapil

Roku 1909 posílila pražská žehová lobby vznikem dalšího spolku, nazvaného Krematorium. Stál za ním Jaroslav Kvapil. Dramatik a divadelník měl za sebou trpkou zkušenost z pohřbívání své manželky Hany, divadelní herečky, která si jako emancipovaná žena přála být pohřbena moderním způsobem žehu, který byl ale odmítán.

Kvapil, v té době šéf činohry Národního divadla, napnul všechny své síly k uctění památky milované ženy právě prosazením této změny. Po válce se o něj mohl přičinit jako vysoce postavený úředník na ministerstvu školství a osvěty.

Umělci, napojení na světové dění, byli při prosazování novátorského pohřbívání průkopníci už od devatenáctého století. První známou českou osobností, která ukončila svou pozemskou pouť tímto způsobem, byla herečka Helena Veverková Vinandová , která zemřela v Hamburku, kde už se v osmdesátých letech devatenáctého století pohřbívalo „žehem“ běžně. I ve zbytku Německa se stavěla krematoria masově od sedmdesátých let. V českých zemích byla v té době sama myšlenka na jiný pohřeb než do země považována za naprosto pobuřující.

Krematorium ano, spalování ne

Prvním domem žehu v českých zemích se tak stalo roku 1916 krematorium v Liberci, kde dominovala německá menšina a už od roku 1874 měli krematorium „přes kopec“ v příhraniční Žitavě. Kuriozitou C. a K. byrokracie ale byla skutečnost, že v Liberci byla povolena výstavba, nikoliv spalování mrtvých.

Po vzniku Československé republiky poválečná atmosféra vymetání zkažené minulosti nadšení pro všechny novinky přispěla i ke změně postoje ke kruciálnímu sporu o pohřebnictví. Roku 1919 tak byl přijat zákon, o kterém se říkalo, že je tím nejstručnějším, co kdy byl v Praze napsán. Měl pouhá čtyři slova: „Pohřbívání ohněm jest povoleno“.

Vítězství přátel žehu bylo dosaženo na papíře, ale realizace jejich plánu nebyla úplně jednoduchá technologicky. První pohřební síň v hlavním městě, poskytující služeb pohřbu žehem, se otevřela roku 1921, ale byla to pouze přestavěná obřadní síň na Olšanských hřbitovech.

Dostala název „krematorium“ podle spolku manželů Kvapilových, ale záměrem bylo postavit velké a skutečně důstojné krematorium, které by umožnilo rozloučení se zemřelými se vším všudy.

Pro jeho stavbu byla vybrána pláň v katastru Strašnic, jen několik set metrů od Olšanských hřbitovů. Zde měla vyrůst skutečná svatyně pohřbu žehem, která by spolek Krematorium prezentovala i mezinárodně (agenda spalování totiž úspěchem v Československu zdaleka nekončila, jiné země se k novince stavěly se skepsí, až s odporem).

Mezitím se pohřby konaly na Olšanech, svou pozemskou pouť zde ukončil například roku 1930 spisovatel a senátor Alois Jirásek.

Největší krematorium v Evropě

Na začátku roku 1932 již bylo hotovo nové krematorium ve Strašnicích s velkou obřadní síní a moderní kremační pecí. Byla to událost i mezinárodně, po přístavbě malé obřadní síně stojí ve Strašnicích největší kremační komplex v Evropě.

Konstruktivistická stavba architekta Aloise Mezery, do které byl organicky zakomponován i urnový háj, byla zamýšlena v komplexu s vedlejším Vinohradským hřbitovem.

Společnost přátel žehu (sloučená se spolkem Krematorium roku 1922) funguje dodnes. Jako občanské sdružení zajišťuje svým členům pohřeb zpopelněním, případně s dalšími náležitostmi, které si objednají. Vše je placeno z členských příspěvků.