Rázný veterán z předávání medailí Emil Šneberg. Ve třinácti bránil Prahu proti Němcům

Jednadevadesátiletý vitální senior si pro státní vyznamenání kráčel výrazně svižněji, než o řadu let mladší laureáti. Nabízenou pomoc Hradní stráže po schodech rázným gestem odmítl. Plukovník ve výslužbě Emil Šneberg obdržel Medaili Za zásluhy 1. stupně za rok 2021, kdy byl medailový ceremoniál ve Vladislavském sále odložen.

Mezi oceněnými patřil k nejstarším, mezi protinacistickými bojovníky naopak k nejmladším. Narozen v srpnu 1931 byl jedním z mála aktivních účastníků bojů, narozených ve třicátých letech.

Jeho otec byl vojenským letcem v první světové válce, v časech kdy začínající letectvo ještě bylo výsadou těch nejodvážnějších. Své potomky prý vychovával spíše v kasárenském duchu, ovšem Emil se díky svému věku vyhnul válečným akcím až do května 1945.

Tehdy už všichni věděli, že Německo je blízko porážce. Jeho vůdce Adolf Hitler už dokonce nebyl mezi živými. Praha však stále byla spravována nacisty, protože hlavní směry útoků spojenců směřovaly na Berlín přes dnešní Polsko.

Na území Protektorátu Čechy a Morava mělo Německo asi 900 tisíc vojáků, kterým velel fanatický maršál Ferdinand Schörner, přezdívaný „krvavý“. Netajil se plánem klást Rudé armádě odpor do poslední chvíle za cenu jakýchkoliv ztrát.

Pátého května v šest hodin ráno začal jako tradičně své vysílání pražský rozhlas. Místo německého ohlášení „sechs Uhr“ ale hlasatel ohlásil „Je právě sechs hodin“. Vysílání v češtině (občas prokládané vyloženě zesměšňujícími germanismy) a s doposud zakazovanými hudebními čísly bylo signálem ke vzpouře proti protektorátní správě.

Už večer předtím začala po Praze spontánně probíhat likvidace německých nápisů, ovšem 5. května, i v euforii z ovládnutí rozhlasového vysílání, se odněmčování stalo vyloženě masovou záležitostí.

A právě tak se k povstání dostal i čtrnáctiletý Emil Šneberg. „U nás bydlel překladatel filmů Kimi Walló se svou dcerou Olgou, která v jeho práci pokračovala. Přišel k nám domů okolo desáté dopoledne a řekl: „Kluci, jdeme mazat". Vzali jsme tedy bílou barvu a mazali jsme německé nápisy,“ vzpomínal pro projekt Paměť našich sousedů.

Šnebergovi bydleli ve Vokovicích (původně přímo u letiště v Ruzyni, ale po příchodu Němců se museli přestěhovat), vstup třináctiletého kluka do povstání se tedy odehrál na Praze 6. Vzpomínal, že několik jeho kolegů odešlo první den po poledni bránit Rozhlas, který se Němci rozhodli získat silou. Kolem jeho sídla na dnešní Vinohradské třídě bylo nejvíce padlých, kolem čtyř stovek.

Od šestého velel povstání na Praze 6 kapitán Kovanda, který se uvedl obsazením obvodního velitelství. Většina důstojníků již z Prahy uprchla, zajato bylo pouze několik příslušníků, kteří zůstali a likvidovali dokumenty.

Šestého byl prostor vyčištěn od místních Němců (zajatci byli shromažďováni v biografech ve Vokovicích a na Bořislavce) a povstalci začali stavět barikády, jejichž základem se stala tramvajová vozidla.

Třináctiletý Emil Šneberg sloužil jako stráž u jedné z barikád. Později se s otcem přesunul na ruzyňské letiště a cestou se v autě dostal do palby.

Otec a syn pak zajišťovali odminování letiště, které se podařilo udržet v provozu, i když ho Němci chtěli před odchodem zničit. Husarským kouskem Šnebergových byla na pražském letišti deaktivace časované bomby, za to oba od prezidenta Beneše dostali Válečný kříž.

Bitva o Šárku

Právě Vokovicemi 9.května přijížděly do Prahy sovětské tanky, které jely osvobozovat Prahu po skončení bitvy o Berlín. Místní barikády se tedy musely zase rychle rozebrat a odstranit.

Téhož dne bylo v okolí Červeného Vrchu a Hanspaulky hodně husto, vojáci a povstalci se dostali do přestřelky s hnízdem Volksturmu, domobranou ozbrojených německých civilistů, kteří před povstáním prchli do Divoké Šárky. Bojů se účastnili i Josef a Emil Šnebergovi. Znovu si připomeňme, že Emilovi v té době ještě nebylo ani čtrnáct let.

Příběhy z Povstání od rozhlasu nebo ze Staroměstského náměstí jsou celkem známé, ale tyto boje na periferiích se do centra pozornosti téměř nedostávají. Přitom přestřelka s Volksturmem před Ruzyní měla parametry docela velkého střetu, při kterém padlo celkem třicet pět rudoarmějců a právě zde německý průzkumný letoun s ruskou stíhačkou absolvoval pravděpodobně poslední letecký souboj nad Prahou, který byl i posledním bojovým střetem letounů za druhé světové války v Evropě.

Letectvo zmiňujeme i proto, že syn pionýra ozbrojených křídel Emil Šneberg sám zůstal věrný tomuto druhu zbraně. Absolvoval Vojenskou leteckou akademii a sloužil u stíhacího letectva. Když už mu věk neumožňoval práci v kokpitu, stal se náčelníkem štábu letecké armády v Praze.

I po devadesátce aktivní veterán objíždějící školy si i pro medaili došel vojensky rázně.

Státní vyznamenání společně s ním v pondělí obdržel i Volodymyr Zelenskyj, prezident Ukrajiny. Právě její boj byl po celý večer všudypřítomným tématem, které připomínal projev prezidenta Zemana i modrožluté stuhy v klopách.

Příběh třináctiletého bojovníka nám ale připomíná i jinou tvář bitvy o Kyjev nebo Charkov. Tvář odhodlaných puberťáků z válečných fotografií, stavějících na hlavu soudy o generaci sněhových vloček. Nebo jejich jen o trochu starších kamarádů, co si před nástupem do bitvy ještě narychlo vzali svou dívku (které se nezřídka chopily zbraně taky).

Tvář krvavou, ale odhodlanou. Tvář předčasně a z donucení dospělého kluka, který brání svou ulici, město a zem.

Tvář, před kterou jsou veškeré kavárenské debaty o politice, příčinách a záminkách úplně bezvýznamné.

Protože tohle je tvář války.