Bulovka a Heydrichova smrt

SERIÁL K VÝROČÍ Na počátku června roku 1942 byla Praha plná strachu, plná německých uniforem, které byly vidět víc, než kdy dřív. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se rozjelo pátrání po jeho vykonavatelích. Nejhorší či nejlepší zpráva, záleží, na jaké straně barikády jste se v té době nacházeli, přišla 4. června 1942 z pražské Bulovky. Reinhard Heydrich zemřel.

Během dopoledne 27. května 1942 byl na chirurgické ambulanci nemocnice na Bulovce přijat doktorem Karlem Jarolímkem pacient s nejvyšší prioritou. Právě sem byl přivezen atentátem zraněný zastupující protektor Reinhard Heydrich. Místo sanitky posloužil okolo jedoucí dodávkový automobil zasilatelské společnosti Holan & spol., zdravotní sestra Marie Navarová poskytla na místě Heydrichovi první pomoc ještě před zmíněným převozem. Za tento čin pak byla v roce 1948 odsouzena k osmi letům žaláře.

Nacistický pohlavár byl samozřejmě operován těmi nejlepšími chirurgy. Tržná rána na zádech byla vyčištěna, následovalo odebrání jediného poškozeného orgánu atentátem – roztržené sleziny. Stav pacienta se jevil velmi příznivě, dokonce se 3. června 1942 mohl najíst v sedě. Jenže už o pár hodin později, v 7 hodin a 30 minut 4. června 1942, byl zastupující říšský protektor mrtvý. Ještě téhož dne následovala pitva, protokol z ní se našel až v roce 2003, v roce 2004 byl publikován. I po jeho prozkoumání není příčina smrti zřejmá.

Nemocnice, kde jeden z nejkrutějších nacistů vydechl naposledy, měla už tehdy zajímavou minulost.

Místo s výhledem na Vltavu mělo původně veselejší poslání. Kopcovitý terén Prahy 8 měl přímo ideální předpoklady pro vinice, které se zde nacházely už od dob císaře Karla IV., později zde byl vystavěn rokokový zámeček. A právě ten se stal základem zdejšího zdravotnického areálu, když v době první světové války sloužil jako lazaret pro zraněné vojáky.

Intenzivně se rozvíjející Libeň byla promořena všemi myslitelnými nemocemi. Tato část města byla především průmyslová, její rozvoj souvisel i s raketově vzrůstajícím počtem obyvatel, zejména dělníků pracujících v místních továrnách.

V roce 1896 byla postavena nemocnice s dvaceti lůžky, která byla určena pro lidi s těžkou tuberkulózou. Tato budova byla známa pod označením Stará libeňská nemocnice. Plány na výstavbu nemocnice hodné sebevědomé pražské čtvrti začaly vznikat před první světovou válkou, která ale jejich realizaci zhatila. V březnu roku 1915 byla do provozu uvedena redukovaná verze – Jubilejní městská infekční nemocnice. Disponovala 160 lůžky, sváženi sem do izolace byli všichni infekční pacienti.

Tento krok se ukázal vzhledem k počtu migrujících lidí ve válečných dobách jako velmi prozíravý. Praze se díky tomu vyhnuly rychle se šířící epidemie.

S koncem první světové války pak začalo plánování moderní veřejné nemocnice. Stavět se začalo v roce 1925 a 21. června 1931 oficiálně předal primátor Prahy Karel Baxa nemocnici do užívání veřejnosti. Na přelomu 30. let 20. století se nově postavená nemocnice na Bulovce stala nejmodernějším zdravotnickým zařízením v celém Československu.

Hlavním úkolem nového špitálu měla být léčba tuberkulózy. V této době se jednalo o velmi častou a rozšířenou nemoc, očkování nebylo povinné a rozšířené jako dnes. Šestipatrový pavilon byl vyprojektován v nejvyšším bodě celého areálu a důležitou součástí léčebné kúry proti zákeřné plicní nemoci byl i pobyt na čerstvém vzduchu. Terasy pavilonu byly pro tento účel situovány na jih, aby pacienti měli dostatek nejen vzduchu, ale i sluníčka.

Na konci roku 1931 zde bylo možno hospitalizovat až 900 pacientů najednou. A lidé sem chodili, v roce 1935 dosáhl počet osob, kteří se na Bulovce léčili, čísla 1 199.

Moderní nemocnice přitahovala kapacity, do čela jednotlivých odborných pavilonů byly jmenovány naprosté špičky. Značné nároky byly kladeny i na ostatní personál. Pořádaly se i ošetřovatelské kurzy, personál musel být školen pro potřeby velké nemocnice s různorodým a širokým léčebným zaměřením. V polovině 30. let 20. století otevřela v budově nemocnice i lékárna. Léčiva získávala z veřejných lékáren z Kobylis a Libně, zároveň sama nemocnice nakupovala léčiva skrze hospodářské oddělení ústavu.

Málokdo ví, že součástí nové nemocnice byl i hospodářský dvůr. Zde se chovala zvířata k pokusným účelům. Bulovka měla i svoje chemické laboratoře. Se vším tímto vybavením, a na prvorepublikovou dobu nevídaným komfortem, se jednalo o špičkové zdravotnické zařízení.

Toho začala využívat i okupační správa po 15. březnu 1939. Vedoucí pozice obsazovali němečtí lékaři, či odborníci z řad sudetských Němců. Některá patra v pavilonech byla vyčleněna pro prominentní klientelu z řad SS.

Díky velkému infekčnímu pavilonu se právě Bulovka stala místem, kam byli svážení pacienty se skrvnitým tyfem. Když byli přivezeni první takto postižení lidé, nastala prekérní situace. Dobrovolně se na jejich léčení přihlásila jen jedna lékařka, mezi sestrami se o služby losovalo.

Roku 1942 byla zřízena Ošetřovatelská škola, která sídlila přímo v nemocnici. Praxe probíhala přímo tam, dva roky studia byly ukončeny diplomovou zkouškou. V roce 1948 došlo ke změně legislativy, doba studia byla prodloužena na čtyři roky. Předcházející rok se ovšem výuka stěhovala na ,,Košinku“. Zde probíhalo vzdělávání budoucích ošetřovatelů až do roku 1996, kdy došlo ke sloužení se Střední zdravotnickou školou na Praze 10.

Téhož roku se tedy nemocnice zapsala do dějin svým nejslavnějším pacientem.

Bulovku poznamenal i konec války. Díky své poloze rozprostřené po celé délce svahu měla ideální polohu pro ostřelování. Německá vojska, ustupující před Rudou armádou, si vylévala svoji frustraci střelbou z děl na oblast Bulovka – Vychovatelna, výsledkem byla škoda v podobě zapálení archivu nemocnice. Okna chirurgického pavilonu byla zase ostřelována mladíky z Hitlerjugend.

Kryt a podzemní nemocnice

S koncem druhé světové války byla Bulovka postavena před nové problémy. Její kapacita vzhledem k rostoucímu počtu obyvatelstva, k výstavbě velkých pražských sídlišť a rozšíření civilizačních chorob, přestávala stačit. Navíc infekční nemoci přestaly být takovým strašákem, díky rozšíření antibiotik jejich podíl na případech vyžadujících hospitalizaci klesl.

Na Bulovce tedy nastalo slučování, reorganizování a upravování jednotlivých pavilonů. Cílem bylo především zvýšit počet dostupných lůžek. Roku 1979 zde bylo pacientům k dispozici 1 857 postelí.

Studená válka kladla na nemocnice i značně neobvyklé požadavky. V areálu Bulovky z této doby najdeme kryt, kam se měli lékaři a pacienti schovat v případě útoku. A raritou je také plně funkční podzemní nemocnice. Má svou ventilaci, svůj zdroj energie, zásobárnu vody a veškeré technické vybavení. Plně funkční a připravena přijmout pacienty může být už do jedné hodiny. Standardní počet lůžek je 48, ale podle potřeby může být kapacita navýšena až na 78 postelí.

Během 70. let Bulovka dostala nové, úctyhodné pojmenování – Fakultní nemocnice na Bulovce. Dnes se sice již „fakultní“ nenazývá, ale stále se zde o vás mohou starat medici v rámci své výuky, a to ze všech třech pražských lékařských fakult.

Nemocnice na Bulovce byla ve dvacátém století skutečným pojmem českého zdravotnictví. Za dob první republiky se jednalo o nejmodernější zařízení svého druhu v celém Československu. S blížícím se přelomem tisíciletí byl ale investičně opomíjený areál čím dál častěji terčem vtipů.

Pokusy o nové impulsy navíc dopadají rozpačitě, třeba nový heliport, ač zkolaudován i pro noční provoz, je využíván minimálně.

O nemocnici se začalo více mluvit před dvěma lety, když za covidové krize ožila její minulost centra pro respiračních pacienty. Právě zde vzniklo v březnu 2020 první „covidárium“. Zároveň se však mnozí pozastavovali nad tím, že v infekčním pavilonu, kde jsou hospitalizovaní pacienti v izolaci, není zavedena ani wifi, která by jim umožnila základní komunikaci se světem.

Autorka z vlastní zkušenosti může potvrdit, že wifi není ani na interním oddělení. Nebyla tam ani polohovací postel. Na druhou stranu musím poděkovat lékařskému personálu, který mi svým přístupem zachránil život.

Pojednání o místě úmrtí Reinharda Heydricha bych tedy uzavřela glosou jednoho známého: ,,Nemocnice se sice rozpadá, ale občas tam narazíš i na dobrého doktora.“

Autorkou textu je Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička