foto: Ministerstvo obrany Slovenskej republiky/SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich
SERIÁL K VÝROČÍ Právě před osmdesáti lety se československému odboji povedl mistrovský kousek, který vyděsil nejen nacistické protektorátní špičky, ale i samotného Hitlera.
Na počátku příběhu byla noc 29. prosince 1941, kdy na území protektorátního Československa seskočilo hned několik výsadků v rámci Operace Anthropoid. Klíčovým se ukázal seskok dvou statečných mladých mužů – Josefa Gabčíka a Jana Kubiše. Původním cílem seskoku měly být Ejpovice u Plzně, ale českoslovenští vojáci skončili o celých 100 kilometrů vedle – na nehvizdském poli. A měli jediný cíl – likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jeho osobu jsme si představili v minulém díle, teď je čas představit muže, kteří se rozhodli se mu v zatáčce postavit. Byl to úkol, který v podstatě znamenal sebevražednou misi.
Polovinou úderného dua byl Josef Gabčík, ten se narodil 7. dubna 1912 v obci Poluvsie nedaleko slovenských Rajeckých Teplic. Chlapec pocházel z průměrně zabezpečené venkovské rodiny, a svou školní dráhu zakončil vyučením na kováře a zámečníka. Ovšem mnohem více než vzdělání jej zformovala vojenská služba. V jejím prezenčním rámci nastoupil 1. října 1932 u 14. pěšího pluku v Košicích. V armádě zůstal až do roku 1937, ale ani pak k ní neměl daleko, působil jako civilní zaměstnanec v továrně na výrobu bojových plynů v Žilině. Po nehodě, kdy se nadýchal bojového plynu byl přeložen do skladu nedaleko Trenčína. Svou první velkou „akci“ předvedl před převzetím skladu německou armádou, šlo o odvážnou sabotáž ne přepravních zásobnících. Bylo jasné, že musí z Československa zmizet, vydal se tehdy běžnou cestou do polského Krakova. A ve městě polských králů došlo k setkání, které přepsalo dějiny, potkal se zde s Janem Kubišem.
Teď si představíme tuto druhou polovinu sebevražedné mise, protože další cesta mladých mužů už bude společná. Kubiš se narodil 24. června 1913 v Dolních Vilémovicích, a na rizdíl od parťáka neměl jednoduché dětství. Dva jeho sourozenci zemřeli, stejně tak jeho maminka, když bylo Honzíkovi šest let. Tatínek se znovu oženil, nevlastní maminka byla vdova. Kubiš senior vyženil ke svým dětem čtyři další a v průběhu manželství přibyly další čtyři.
V domě číslo popisném 71 ve Vilémovicích začalo být dost těsno, Jan tedy do svých 14 ti let bydlel u sourozenců své maminky v nedalekém Ptáčově. Po ukončení povinné školní docházky pracoval jako čeledín, v roce 1935 nastoupil povinnou vojenskou službu k 31. pěšímu pluku ,,Arco“ do Jihlavy. V armádě zůstal až do smutných pomnichovských událostí, za mobilizace sloužil jako zástupce velitele čety lehkých opevnění na Opavsku. Po nuceném odchodu z armády se vrátil do rodných Vilémovic a dělal topiče v cihelně. Jenže osud Československa mu nebyl lhostejný a protože cílem těch, kteří se toužili Němcům pomstít, bylo hlavně Polsko, zamířil stejně jako Gabčík do Krakova.
Ve městě s hradem Wawel oba naši hrdinové vstoupili do vojenské jednotky a jejich společná cesta pokračovala směr Francie, spolu tam také vstoupili do Cizinecké legie. Oba se také účastnili bojů o Francii, i když každý jinde. Po pádu země galského kohouta byli evakuováni do Anglie, stejně jako mnoho mladých mužů z Československa. Na ostrovech prošli náročným výcvikem určeným pro speciální operace.
Gabčík byl poté vybrán do výsadkářské mise v protektorátě, informován o jejích cílech a jmenován velitelem výsadku Anthropoid. Právě on si vyžádal Kubišovo zařazení do této operace, když bylo třeba nahradit zraněného Karla Svobodu.
Po seskoku o 100 kilometrů vedle následoval přesun, spojení s domácím odbojem, léčení Gabčíkovy nohy, kterou si zranil při seskoku, ale také třeba pomoc při navádění letadel s cílem provést nálet na plzeňskou Škodovku. Za datum akce byla stanovena středa 27. května 1942.
Hvězdná hodina odboje nastala v 10:35, když zastupující říšský protektor a šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, jel ve svém Mercedesu ze svého soukromého sídla v Panenských Břežanech na Pražský hrad, kde úřadoval.
K atentátu došlo v zatáčce v pražských Holešovičkách, dnes na tomto místě stojí tramvajová zastávka Vychovatelna a udatný čin připomíná komiksově pomalovaná zeď na Zenklově ulici.
Hladce ale atentát neprobíhal, především proto, že selhal Gabčíkův samopal, z něhož měl Heydricha ve zpětné zatáčce pokropit. Na scénu se dostal ovšem druhý z dvojice, Kubiš hodil na Heydrichovo auto protitankový granát. Ten sice jednoho z nejvyšších nacistických pohlavárů nezabil přímo, ale svou historickou úlohu nakonec vykonal. Tvůrce konečného řešení české otázky umírá na sepsi, otravu krve, 4. června 1942 v nemocnici na Bulovce.
Oba výsadkáři moc dobře věděli, že pokud chtějí mít po atentátu byť sebemenší šanci na přežití, musí rychle zmizet. Gabčík utíká po svých, Kubiš běží ke kolu. Dál se cesty spolubojovníků rozdělí. Josef běží ulicí dnes pojmenovanou Gabčíkova, pronásledován Heydrichovým osobním strážcem Kleinem. Po vběhnutí do řeznictví se ocitne v pasti, předpokládaný zadní východ zde není, blížícího se strážce vyřadí postřelením. Atentátník utíká dál směrem k Vltavě, kde se v uličkách dokáže ztratit. Nakonec úspěšně dorazil do Melantrichovy ulice do bytu rodiny Svatošových, kde se umyl a převlékl.
Jan Kubiš se držel původního plánu, nasedl na kolo a ujížděl s ním dolů dnešní Zenklovou ulicí. Bohužel cestou vrazil do mladé ženy, která vyšetřujícím orgánům přesně popsala jeho podobu. Včetně toho, že byl zraněn. Kola se zbavil u prodejny Baťa, svědci zaznamenali a ohlásili, že bicykl z místa odvezlo mladé děvče. Statečným děvčetem byla čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, dcera nejbližších spolupracovníků atentátníků, manželů Václava a Marie Novákových. K nim Kubiš také přesně podle původního plánu zamířil, byl provizorně ošetřen, umyl se, dostal čistou košili a pokračoval dále.
Osud obou našich hrdinů se uzavře rovněž společně. Skončí po statečném boji v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Spolu s Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem se v chrámu páně ukrývali i další parašutisté, Josef Bublík, Jan Hrubý, Adolf Opálka, Jaroslav Švarc a Josef Valčík.
Osudovou roli sehrál další parašutista, Karel Čurda, který seskočil na území protektorátu později, v březnu s výsadkem Out Distance. Po selhání mise se ukrýval u své matky nedaleko Třeboně. Tam také podlehl matčinu nátlaku, který byl přiživován i Čurdovou sestrou. 13. června 1942 sepsal udavačský dopis, ve kterém označil atentátníky Gabčíka s Kubišem. O tři dny později se dokonce osobně dostavil do Petschkova paláce, kde byla úřadovna gestapa, a vypověděl vše nejen o atentátnících, ale i rodinách, které jim pomáhaly. Gestapo, jehož pátrání do té doby mělo minimální výsledky, dostalo vše na zlatém podnose.
Není pochyb, že Čurdova zrada způsobila smrt několika desítek lidí, včetně celých rodin. Jako první přišla na řadu rodina Moravcových z pražského Žižkova. Nacisté na ni nasadili ty nekrutější výslechové metody, aby se dobrali úkrytu pachatelů. Až do Čurdovy výpovědi ale nedokázali zjistit skoro nic.
Takto se životní pouť hrdinů začala uzavírat 18. června v 3:45 ráno. Kostel, kde se skrývali, byl obklíčen. Ani v této situaci se ale nevzdávali, i když proti nim stálo celkem 800 mužů.
První padne Jan Kubiš, společně s Adolfem Opálkou z výsadku Out Distance a Josefem Bublíkem z výsadku Bioscop. Svedou nerovný boj a poslední náboj si nechají pro sebe. Opálka se otráví, Bublík zastřelí, zemře při převozu do lazaretu SS v Podolí, Kubiš je těžce zraněn a bez nabytí vědomí umírá v lazaretu. Pak nacisté s překvapením zjistí, že parašutistů je v kostele více, protože zbývající čtveřice se i nadále ukrývá v kryptě kostela. Němci se snaží přesvědčit čtveřici k vyvěšení bílého praporu, kromě duchovních nasadí i přivezeného zrádce Čurdu, který se snažil své bývalé kamarády přesvědčit s tím, že když se vzdají, tak se jim nic nestane, stejně jako jemu. Odmítnutí má podobu legendárního zvolání: Jsme Češi, nikdy se nevzdáme.
Dobyvatelé zkoušeli hned několik způsobů boje, přes okénko do krypty házeli granáty, poté stříleli a nakonec zkusili kryptu zaplavit. Jenže voda stoupala pomaleji, než si mysleli, byla použita výbušnina k proražení otvoru.
Všichni čtyři zbývající parašutisté prokázali i v těchto chvílích jedinečné odhodlání a nejvyšší oddanost své věci, když seznali, že je jejich boj bezvýsledný, tak si parašutisté Josef Valčík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Jozef Gabčík nechali poslední kulku pro sebe. Všechna těla byla shromážděna před kostelem a Karel Čurda prokázal gestapu poslední službu, identifikoval své kamarády.
Ani po smrti atentátníků německé řádění nekončilo. Pamatujete si na děvče, které vyzvedlo Kubišovo kolo? Statečnou osůbkou byla Jindřiška Nováková, ve věku 14 let prokázala svou odvahu a nebojácnost vyzvednutím odloženého Kubišova kola u Baťovy prodejny v Libni. Za tento počin si vysloužila popravu zastřelením v koncentračním táboře v Mathausenu 24. října 1942, stala se tak nejmladší obětí toho tábora.
O tom, že na její statečnost se nezapomíná ani dnes, svědčí přítomnost svíček, hraček a obrázků u pamětní desky před školou Bohumila Hrabala, kam do posledního dne chodila.
Autorkou textu je historička Mgr. Bc. Radka Vosáhlo