Heydrich a nejhnusnější odplata. Vyvražděné Lidice a Ležáky

SERIÁL K VÝROČÍ Odplata za úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora, jednoho z největších fanatiků nacistické teorie a muže patřícího do nejbližšího kruhu Adolfa Hitlera, byla strašlivá. Období druhé heydrichiády, patří k tomu nejhoršímu, co náš národ zažil. Traumata spojená s pomstou si neseme do dnešních dní v rámci kolektivní paměti, předáváme si je z generace na generaci jako naší nejhorší připomínku druhé světové války.

Rozzuření nacisté pročesávali Prahu a snažili se dopadnout strůjce atentátu. Ti jim ale již téměř dva týdny unikali, když se 10. června odhodlali k té nejhorší pomstě. K ní je přitom přivedla spíše souhra náhod, která v historii přivodila již řadu tragédií.

Majitel továrny ve Slaném Jaroslav Pála se shodou okolností dostal k milostnému dopisu jedné své mladé a pohledné zaměstnankyně. Anna Marusczáková netušila, že její milý jí neřekl nejen své pravé jméno, dopis podepsal jako Milan, ale že s ní chce vztah ukončit, jen chudák jedna záletná neví jak.

Za Milanem se skrýval dělník Václav Říha, ženatý, záletný a bojící se, že se jeho mimomanželská aktivita donese až k jeho ženě. Přičinlivý továrník Pála si slova milostného psaní vyložil jako možné pisatelovo zapojení do atentátu. Vyrazil na četnickou stanici, a četnictvo uvědomilo gestapo.

Vše se odehrávalo v tísnivé atmosféře německé zuřivosti po atentátu, kdy si nikdo nemohl být jist životem. Nebohá Anna, která ani v Lidicích nebydlela, při výslechu mimo jiné uvedla, že ji její milý požádal o vyřízení pozdravu rodině Horákových a Stříbrných od jejich synů. Souhrou náhod ale právě synové těchto rodin odešli bojovat proti nacismu do Británie a sloužili v letectvu u 311. bombardovací perutě.

Následovaly výslechy a domovní prohlídky u zmíněných rodin. Nic neobvyklého se nenašlo a nic neobvyklého se vyslýchající ani nedozvěděli. Mezitím 4. června protektor Heydrich zemřel, což zuřivost protektorátní správy ještě zesílilo. A navíc stále k atentátu „nic neměla“, přes všechny pobídky i výhrůžky žádné použitelné informace o atentátnících nikdo neposkytl.

Karel Hermann Frank, toho času státní tajemník úřadu říšského protektora, navíc pomýšlel na funkci po zemřelém Heydrichovi a rozhodl se svoje šance posílit tím, že předvede svou ráznost a tvrdost.

9. června 1942 představil na Heydrichově pohřbu v Berlíně samotnému Hitlerovi svůj záměr, který směřoval právě k obci Lidice. Obec měla být pro výstrahu všem zcela zlikvidována. Ve Frankově plánu se počítalo s maximální brutalitou: Muže zastřelit, ženy poslat do koncentračních táborů a děti poslat na náležitou nacistickou převýchovu. K akci dostal zelenou.

Hned navečer téhož dne byla obec Lidice obklíčena a uzavřena, nikdo nesměl odejít. Nastala selekce obyvatelstva, majetku a zvířat. Starosta byl nucen vydat obecní cennosti. Němečtí vrazi postupovali s až děsivou systematičností.

Cenné věci, dobytek, zařízení a podobně, byly odváženy do sousedního Buštěhradu. Muži starší 15 ti let byli umístěni ve sklepě statku Horákových. Ženy s dětmi byly nahnány do místní školy, později za úsvitu převezeny do tělocvičny kladenského gymnázia. Na toto děsivé divadlo přijel ráno 10. června 1942 dohlížet sám K. H. Frank.

Stodola obložená slamníky a matracemi nedaleko Horákovic statku se stala místem smrti 173 lidických mužů. Mezi nimi byl i místní farář. Josef Štemberk sice dostal nabídku vesnici opustit, ale jako lidický patriot odmítl, zůstal se svými ovečkami až do konce.

Pak byly domy polity benzínem a zapáleny, aby obec zcela zmizela z mapy. Ani jedno stavení nemělo podle rozkazu zůstat stát, dokonce ani jeden strom nesměl dále kvést. A to nebylo vše- ani voda v místním potoce nesměla téct ve svém původním korytě, ba co víc, ani předci lidických nesměli zůstat ve svých hrobech.

Bilance německé pomsty byla strašlivá, zemřelo 192 mužů, 62 žen a 88 dětí. Při selekci byly vybrány lidické děti, které byly podle německých rasových zákonů shledány vhodnými pro převýchovu v německých rodinách. Po konci války se vrátily do Československa, dohledáno jich bylo 17.

O čtrnáct dní později následovala osud Lidic osada Ležáky. Zde se jednalo o pomstu za ukrývání vysílačky Libuše. Tu obsluhovali lidé z výsadku Silver A, který spolupracoval při atentátu na Heydricha.

Osadu tvořilo osm stavení rozložených podél potoka Ležák. 24. června 1942 odpoledne byla osada obklíčena. Postup v podstatě kopíroval vyhlazení lidické obce. S tím rozdílem, že pro ležáckou mládež si Němci dokonce dojeli do školy v blízké Skutči.

Osadníci byli odvezeni do pardubické vily Zámeček, 33 z nich zde bylo ve večerních hodinách zastřeleno, 11 dětí bylo posláno do plynových komor a pouze dvě děti byly poslány na převýchovu, Jarmila a Marie Šťulíkovy. Po válce se vrátily do vlasti. Stejně jako v Lidicích byly domy vyrabovány a strženy a obec vymazána z povrchu zemského.

Němečtí okupanti si dokonce celé své počínání natáčeli a záběry jsou opravdu děsivé.

Zprávy o obou vypálených obcích a masakrech civilistů se i díky práci exilové vlády v Londýně okamžitě dostaly do celého světa a jeho reakce byla i na tehdejší válečnou dobu mimořádná. Města po celém světě se ze solidarity přejmenovávala, právě narozené děti byly křtěny jménem Lidice.

Hrůzný čin měl dopady i na politiku. Vlády Velké Británie a Francie v reakci souhlasily s uznáním neplatnosti mnichovské dohody od jejího samého počátku, o což exilová vláda v Londýně už nějakou dobu usilovala. To reálně znamenalo uznání předválečného Československa i se sudetským pohraničím a vytvořilo to podklad pro poválečné obnovení jeho státnosti v původních hranicích.

Lidice v létě 1942 skutečně otřásly světovým veřejným míněním a exilová vláda dokázala s tématem dobře pracovat. Přispěl k tomu i pozoruhodný umělecký projekt.

Operní pěvkyně Jarmila Novotná byla již před válkou světovou hvězdou první velikosti. Přítelkyně rodiny Masaryků, kterou znal celý operní meziválečný svět, zazářila na prknech všech světových oper – od Berlína, přes Vídeň a Milán až po New York. Kráska, která se provdala za Jiřího Daubka a doma byla na zámku v Litni u Berouna, po svém útěku s celou rodinou za oceán odmítala zpívat německy.

Po vyhlazení Lidic nazpívala desku českých lidovek, nazvanou Lidické písně. Klavírního doprovodu se ujal Jan Masaryk, syn prezidenta T. G. Masaryka a ministr zahraničí československé exilové vlády. Spojení dvou hvězd českého exilu přivedlo k Lidicím i československé otázce další důležitou publicitu.

Na místě obou tragédií dnes stojí památníky. V tom lidickém najdeme jednu z nejsugestivnějších připomínek, sousoší zavražděných lidických dětí. Je tvořeno 82 postavami, autorkou je sochařka Marie Uchytilová.

Příběh Lidic se neuzavřel, hned v roce 1945, na třetí výročí tragédie, byl tehdejší vládou vyhlášen záměr na jejich obnovu. Území bývalé obce bylo pietně upraveno, vypsána architektonická soutěž a založena společnost, která měla obnovu Lidic řídit.

Nová ves vznikla v těsném sousedství té původní. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let bylo vybudováno 150 rodinných domů. Obnovení Lidic bylo důležitým symbolickým gestem směrem k obyvatelstvu osvobozeného Československa. Stejně jako Lidice bude obnovena celá země.

Naopak Ležáky nebyly válce po obnoveny, i zde je ale na místě původní obce památník. Součástí jsou půdorysy původních stavení.

Temné příběhy druhé heydrichiády se dočkaly mnoha filmových a literárních zpracování. Jedním z nejsugestivnějších je film Vyšší princip podle stejnojmenné povídky Jana Drdy, který byl i autorem scénáře.

Spisovatel, novinář a dramatik Drda byl předsedou Svazu československých spisovatelů a i když na kontě má i životopisné dílo Dětství soudruha Stalina z roku 1953, některá jeho díla patří mezi klasiku československé literatury. Vyšší princip k nim určitě patří.

Právě na přelomu května a června 1942, v období po atentátu na Reinharda Heydricha, sledujeme osud maturitní třídy gymnázia. Tři z nich jsou zatčeni za vtip na smrt zastupujícího říšského protektora. I přes snahu třídního učitele Málka jsou studenti popraveni.

Film končí od té doby často citovanými slovy třídního profesora před jejich spolužáky: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem!“

A jak dopadli strůjci represí? Bývalý sudetoněmecký knihkupec K. H. Frank si upevnil vypálením Lidic a Ležáků svou pozici, stal se fakticky nejdůležitějším mužem Protektorátu Čechy a Morava. Na konci války se pokusil utéct směrem na západ, moc dobře věděl, že směr východ by znamenal jistou smrt. S celou rodinou byl zadržen u Rokycan americkými vojáky. Byl vyslechnut a předán do rukou československé spravedlnosti.

Mimořádný lidový soud v Praze zapáleného nacistu odsoudil ke smrti oběšením, Na šibenici stanul ve středu 22. května 1946, v pankrácké věznici jeho popravě přihlíželo 5 000 lidí.

Tělo bývalého tyrana bylo anonymně pohřbeno na hřbitově v Ďáblicích. Paradoxem dějin je, že na tom samém hřbitově byly do hromadného hrobu pohřbeny i pozůstatky statečných parašutistů, kteří spáchali atentát na Heydricha.

Není pochyb, že ani jeden z účastníků této velké dějinné události by s tímto místem odpočinku nesouhlasil.

Autorkou textu je Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička