Školačka, řezník, učitel. Pražané, kteří zaplatili za atentát životem

SERIÁL K VÝROČÍ Hvězdnému okamžiku československého odboje v kobyliské zatáčce předcházela mravenčí, precizní a zdlouhavá příprava. Do ní se zapojili i lidé, kteří zůstali věrni československé myšlence a okupace pro ně znamenala ukradené masarykovské ideály a pošlapání našeho národa.

Mladí stateční muži měli podporu široké odbojářské sítě na celém území protektorátu. Pojďme se na tuto rozsáhlou síť, fungující nečekaně s přesností švýcarských hodinek, podívat podrobněji.

Nástup Reinharda Heydricha v roce 1941 do funkce zastupujícího říšského protektora byl pro český odboj velkou ranou. Hned jak usedl na Pražský hrad, bylo vyhlášeno stanné právo. Nikdo, kdo byl byť jen vzdáleně spojen s odbojovou akcí, si nemohl být jistý životem. 27. září 1941 byl zatčen předseda protektorátní vlády Alois Eliáš. Zatím však nebyl popraven. Represe byly tak strašné, že to vypadalo, že s odbojem je amen. Velitel odbojové organizace Obrana národa, generál Bedřich Homola na konci října 1941 informoval Londýn, že veškerá práce na budování odboje je zničena.

Síť odporu byla oslabena, ne však zničena, naopak se blížila její hvězdná hodina.

Organizací, která měla k masarykovskému Československu a jeho duchu nejblíže, byl Sokol. Svých postojů se Sokolové nevzdali ani s vypuknutím války, zamířili do odboje a později do ilegality. Hned od počátku protektorátu byla budována paralelní struktura Sokola, vzniklo OSVO – Obec sokolská v odboji. Za okupace nebyl Sokol zakázán, ale po nástupu Heydricha byli představitelé Československé obce sokolské pozatýkáni, a odbojové OSVO paralyzováno.

To však neznamenalo konec odbojové činnosti. Ladislav Vaněk, původně středoškolský učitel chemie a tělesné výchovy, vybudoval na zbytcích sokolské odbojové sítě strukturu Jindra.

Druhým významným mužem byl Jan Zelenka-Hajský, i on se podílel na založení a ustavení skupiny Jindra, pomáhal také budovat údernou skupinu Říjen. Na jaře 1942 jí velel a patřil mezi nejbližší spolupracovníky akce Anthropoid. Právě Zelenka-Hajský byl v úzkém kontaktu s Kubišem a Gabčíkem, opatřil jim kontakty, díky kterým se dostali k Heydrichovu podrobnému dennímu programu, vyhlédl jim jako úkryt kostel Cyrila a Metoděje.

S atentátem na zastupujícího říšského protektora ale nesouhlasil Vaněk. Dokonce se snažil Londýn přesvědčit depeší, že se nejedná o nejlepší nápad. Na začátku září 1942 byl zatčen gestapem, následoval klasický tvrdý výslech. Na jeho konci Vaněk sepsal sedmatřicetistránkový protokol s názvem Jak jsem chtěl zabránit atentátu, ve kterém přiznal celou organizační strukturu odboje.

O důležitosti jeho výpovědi svědčí fakt, že nikdy nebyl deportován do koncentračního tábora, ale až do konce války byl vězněn v sídle gestapa v Petschkově paláci. Angažoval se v Pražském povstání, sovětskému velení předal několik cenných německých vězňů. Byl obviněn u tzv. čestného soudu Obce sokolské, ale rozsudek vynesen nebyl. Ladislav Vaněk zemřel roku 1993 v Praze a jeho historická role je značně sporná.

Jan Zelenka-Hajský spáchal sebevraždu 17. června 1942 ve svém bytě na pražském Žižkově ve chvíli, kdy si pro něj přišlo rozzuřené gestapo. To na něj přišlo jen díky zradě Karla Čurdy. Stejný osud zvolil i jeho syn, zemřel vlastní rukou. Manželka Zelenky-Hajského byla popravena 24. října 1942 v Mauthausenu.

Tito dva muži nebyli jedinými, kteří pomáhali parašutistům.

Pokud jste jeli někdy tramvají číslo 3, 10 nebo 24 směrem do Kobylis, tak jste jistě museli jet přes zastávku Vosmíkových. Příběh této vlastenecké rodiny je příběhem nezměrné odvahy a tragédie v jednom. Rodina libeňského řezníka zásobovala parašutisty jídlem. Hlava rodiny Bohumil Vosmík se s gestapem rval holýma rukama, jeho syn Oldřich se pokusil prostřílet z obklíčení. I na tyto odbojáře gestapo padlo díky zradě Karla Čurdy.

Příběh majitelů řeznického krámku se uzavřel jen o pár kilometrů dále, na Kobyliské střelnici. Zde byla téměř celá rodina Vosmíkových popravena.

Do odboje se intenzivně zapojil i libeňský Sokol. Jeho náčelník Bohumil Strnad se svou ženou Marií patřili mezi hlavní organizátory pomoci statečným atentátníkům. Sokolští manželé pro ně pořádali sbírky šatstva, potravinových lístků, a i finančních prostředků. Samozřejmě, že za svou pomoc si vysloužili popravu v koncentračním táboře Mauthausen.

V minulém díle jsme si připomenuli nezměrnou statečnost teprve čtrnáctileté slečny Jindřišky Novákové. Stejný osud jako ji, potkal i celou její rodinu. Právě byt sokolské rodiny Novákových byl místem, kam utíkal po atentátu Jan Kubiš. Celá rodina byla odvlečena a zavražděna v Mauthausenu. Připomeňme, že Jindřiška se stala nejmladší popravenou obětí na tomto hrůzném místě.

Pokud byste hledali byt Novákových dnes, nenajdete jej. Dům musel, stejně jako mnoho jiných typických libeňských činžáků, ustoupit stavbě metra. Hrdinství rodiny je připomínáno aspoň pojmenováním ulice.

Při hledání ubytování pro parašutisty padla volba na další Sokoly. Rodina Khodlova měla vilu, jejíž část běžně pronajímala nájemníkům. Gabčík s Kubišem tak nepřitahovali žádnou pozornost, pohyb cizích lidí nebyl okolím vyhodnocen jako něco mimořádného. Nutno dodat, že samotní hostitelé neměli tušení, co oba mají za úkol, ale podporovali je ze všech sil. Až si Václav Khodl starší po krádeži ocelového lana vysloužil vyhazov z práce. Právě zde si Gabčík a Kubiš vyzvedli osudného rána atentátu kola. Celá rodina byla odsouzena k smrti a poprava byla vykonána v Mauthausenu.

Aktovky, které po atentátu na Heydricha znala z fotografií celá Praha, obstaral další spolupracovník – Josef Svatoš. Se svou manželkou poskytovali úkryt parašutistům, Josef Gabčík se po atentátu v jejich bytě umyl a převlékl, v předcházejících měsících zde nocoval i Karel Čurda.

Právě sem také vedly Čurdovy kroky po návratu do Prahy 16. června 1942. Vyptával se pana domácího, zda neví, kde se atentátníci ukrývají. Od Josefa se nic nedozvěděl, poté Čurda zamířil do Petschkova paláce a gestapu udal všechny, kteří mu poskytli střechu nad hlavou. Svatošovi byli zatčeni ještě téhož dne, a jako mnoho jiných československých odbojářů byli popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře v Mauthausenu.

Další statečnou ženou byla Gabčíkova přítelkyně Anna Malinová, u které se atentátník schovával několik dní po vykonaném atentátu. I ona za svou statečnost zaplatila životem ve stejný den na stejném místě jako Svatošovi.

Jan Kubiš noc po atentátu stráví ve Vysočanech u manželů Piskáčkových, ti mu dokonce zajistí ošetření doktorem Lyčkou. Jejich patnáctiletý syn Mirek Piskáček vyzvedává na dvoře Novákových opřené kolo, které přivezla statečná Jindřiška. Mirek kolo vrací Janu Smržovi, který je bratrem paní Khodlové. Kruh odboje se uzavírá. Celá rodina je zatčena, vyslýchána a popravena v Mauthausenu.

Mezi další rodiny, které zaplatili za účast v odboji cenu nejvyšší byli například i Fafkovi, nebo ,,teta Moravcová“, nesmírně činorodá žena, která se rozhodla radši zabít než se dostat do rukou gestapa. Její muž Alois, syn Vlastimil a rodina Fafkova byli popraveni, kde jinde a kdy jindy, než v Mauthausenu 24. října 1942.

Nejedná se ani zdaleka o plný výčet obětí brutality, která následovala po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Tito lidé žili, chodili a užívali si krás Prahy stejně jako my. Projděte si pražskou Libeň, Žižkov, Vinohrady či centrum hlavního města a koukejte se po pamětních deskách, možná vás překvapí, kde všude žili stateční lidé.

Autorkou textu je Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička