Slib věrnosti. Děsivá podívaná v Národním divadle

02. 06. 202220:36
Slib věrnosti. Děsivá podívaná v Národním divadle
foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Rekonstrukce atentátu na Heydricha

SERIÁL K VÝROČÍ Likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byla pro německé okupanty šokující záležitostí. Nacistická mašinérie zareagovala po smrti oddaného nacisty právě tak, jak totalitní režimy v takových situacích obvykle reagují. Vedle represí a zatýkání nastoupila masivní propaganda.

Hlavními celebritami, které v tom měly režimu posloužit, byly hvězdy umělecké scény. Což za protektorátu znamenalo především filmové herce. Protektorát byl v určitém smyslu zlatou érou českého filmu, biografy praskaly ve švech, každý se chtěl pobavit a aspoň na chvíli zapomenout na krutou realitu světa ulic všedních dní. Lehká komedie se stala nejpopulárnějším žánrem a právě z těchto let pochází mnoho filmů pro pamětníky, které dnes považujeme za klasiku.

Pro žádnou propagandu není nic výhodnějšího, než všechen tento hvězdný lesk shromáždit na jedno místo, pokud možno symbolické. Nebyli to komunisté, kdo za časů známé „anticharty“ v roce 1977 objevil pro tento účel kouzlo Národního divadla.

Zlatá kaplička byla 24. června 1942 svědkem velkého shromáždění celé kulturní fronty, účastnily se nejen filmové a divadelní hvězdy, ale i dirigenti, dramaturgové divadel a jejich administrativní zaměstnanci. Německá pečlivost neopomněla obeslat pozvánkou nikoho, kdo v české kultuře něco znamenal.

Byla to doba stále platného stanného práva, kdy se na spravedlnost nehledělo a k popravám docházelo i jen na základě prostého nedorozumění. Odmítnutí takové pozvánky proto mohlo vést k fatálním následkům, nikdo netušil, co by se mu mohlo stát. Národní divadlo se proto zaplnilo do posledního místa.

Na shromáždění zazněly po předehře z Wagnerova Lohengrina tři projevy. Všichni řečníci odsoudili atentát na Heydricha a pohovořili o významu propojení české kultury s německou a výhodách společného partnerství.

Prvním řečníkem byl Ladislav Šíp, ředitel Národního divadla. Kariérní úředník, který se přes funkci sekčního šéfa na ministerstvu školství, pod jehož kompetenci spadala i divadla, stal od 1. února 1942 stal současně ředitelem Zlaté kapličky.

Druhý přišel na řadu se svým projevem herec Rudolf Deyl starší. Ten paradoxně v době shromáždění již nebyl členem souboru Národního divadla, odešel do důchodu. Projevu se snažil vyhnout, dokonce dvakrát.

Nejprve si ho zavolal ředitel Šíp, který mu objasnil, že odmítnutí projevu znamená schvalování atentátu, za což se v těch dnech běžně popravovalo.

Deyl se s tím nespokojil a vydal se až na ministerstvo. Tam mu příslušný německý úředník zopakoval stejné argumenty jako Šíp, navrch přihodil pohrůžku Petschkovým palácem. Centrála gestapa byla v té době děsivým místem, odkud se lidé z výslechu obvykle nevraceli.

Důchodci Rudolfovi nezbývalo nic jiného než připravený projev přečíst. Herec byl po skončení války kvůli tomuto projevu obviněn z kolaborace, ale v lednu 1947 uznala i Trestní komise nalézací, že jednal pod nátlakem.

Vrcholem shromáždění byl ale projev, který držel Emanuel Moravec, toho času ministr školství a lidové osvěty. Ministr horující pro pevný svazek s německou říší byl Čechy nenáviděn skoro stejně jako samotný Reinhard Heydrich. Představu o této osobě si můžeme udělat z jedné jediné věty jeho projevu: ,,Kdyby nebylo německého národa, nebylo by také národa českého, alespoň ne v té kvalitě a ryzosti genia, jaký tu od věků byl a bohdá také bude.“

Němečtí organizátoři akce přesto nebyli spokojeni, dle denního hlášení vadil zejména Deylův přednes, a také nedostatečné nadšení, když byli přítomní vyzváni k nacistickému pozdravu zdvižení pravice. Podle svodek umělci při „pozdravu vůdci“ vypadali, že jej provádějí pouze z povinnosti.

Protektorátní noviny v následujících dnech otiskly právě fotografie, na kterých viděl národ své zbožňované hvězdy s rukou v poloze nacistického pozdravu. Mnohé to šokovalo, a po válce si na tyto fotografie mnozí vzpomněli. Své o tom mohl vyprávět herec Karel Höger, který byl jako mladý „kandrdas“ posazen na kraj uličky přímo před fotografy. Právě on byl pak za účast v Národním divadle nejvíce popotahován.

Paradoxem života je, že Höger byl v závěru kariéry zvěčněn i na fotografiích při druhém shromáždění tohoto druhu v Národním divadle. V lednu 1977 se opět dostal do záběrů při shromáždění „Anticharty“.

Právě Höger přitom po válce dokázal na svou obhajobu přinést množství důkazů o odbojové činnosti, které vedly k jeho očištění. Herec působící v Praze i Brně byl spojkou pro partyzánskou skupinu na Zlínsku. Dokonce měl hned dvě krycí jména – Kolanda a Eva. Dvakrát se mu podařilo proniknout do ghetta v Terezíně, kam pašoval tolik potřebné a nedostatkové léky. Vzhledem k tomu, že se z tábora nemusel dostat a běžně se odsud vypravovaly vlaky směr Osvětim, byl to velmi odvážný počin. Příbuzné lidí, kteří skončili v koncentračních táborech, podporoval i finančně.

Jsou ale i hvězdy, které bychom na žádné fotografii z Národního divadla nenašli. Třeba dámu, která byla za první republiky obdivována pro svůj vytříbený módní vkus a členkou souboru Národního divadla byla až do roku 1940. Olga Scheinpflugová byla ještě před událostmi heydrichiády pod nátlakem donucena divadlo opustit. Žádné konkrétní provinění proti ní vedení divadla přitom nemělo.

Rodačka ze Slaného se od roku 1920 objevovala v Praze po boku obdivovaného dramatika, spisovatele a zapáleného zahrádkáře Karla Čapka. Na konci srpna 1935 se za něj provdala. Její manžel zemřel 25. prosince 1938 a vzniku Protektorátu se nedožil, což jej zcela jistě zachránilo před krutou smrtí, která v koncentračním táboře potkala jeho bratra, malíře Josefa Čapka.

I Čapkova vdova byla opakovaně vyslýchána gestapem a domovní prohlídky se ji snažily usvědčit z přechovávání korespondence s exilovým prezidentem Benešem, se kterým ji pojilo osobní přátelství. I přes absenci důkazů musela v roce 1940 Národní divadlo opustit, její místo v souboru zaujala filmová hvězda s velmi vlivnými berlínskými konexemi Lída Baarová.

Na prkna, co znamenají svět, se Scheinpflugová vrátila v roce 1946. Za celou svoji hereckou kariéru ztvárnila v Národním divadle na 130 rolí. V roce 1967 si ve Vinohradském divadle zahrála titulní roli ve hře Matka, pro jejíž napsání v roce 1937 přesvědčila svého manžela Karla Čapka. Zemřela na infarkt 13. dubna 1968.

O Vánocích roku 1942 se diváci v kinech dobře bavili u komediálního filmu Přijdu hned. Smáli se i postavě hubaté domovnice, aniž by tušili, že její představitelka Anna Letenská byla už dva měsíce před uvedením filmu do kin popravena v Mauthausenu.

Herečka ze slavného uměleckého rodu, která si vyšlapala cestu od kočovných společností až po Vinohradské divadlo, byla ve své generaci považována za jednu nejvýraznějších komiček. Po rozvodu s manželem Ludvíkem Letenským se znovu vdala za architekta Vladislava Čalouna.

Právě on přivedl Annu k odbojové činnosti. Od počátku manželství věděla, že je Vladislav aktivní v odboji a v rámci možností se na pomoci podílela také. Čaloun byl v létě 1942 zatčen za pomoc doktoru Břetislavu Lyčkovi, který po atentátu ošetřoval Jana Kubiše.

Letenská měla povoleny návštěvy svého druhého muže v Petschkově paláci po jeho zatčení v polovině července 1942. Právě v té době natáčela svůj poslední film a proti Barrandovu si netrouflo jít ani gestapo. Po dotočení filmu ale tolerance skončila, 3. října se Letenská vydala na návštěvu jako už tolikrát předtím a domů se už nevrátila. Během několika dní byla popravena.

Jejího syna Jiřího z prvního manželství zachránilo, že žil s otcem, i když ten se o něj nestaral. Bustu Anny Letenské dnes nalezneme ve Vinohradském divadle na 1. balkóně.

Jedna z hvězd ale v Národním divadle chyběla dobrovolně, rozhodla se riskovat a na akci nepřišla. Andula Sedláčková, prvorepubliková hvězda činohry Národního divadla i filmů, mimo jiné také první z českých hvězd, kterou zvěčnil na svém plakátě Alfons Mucha.
Sedláčková posléze rovněž odmítla roli v německém filmu.

Tato gesta nezůstala bez povšimnutí, Divadlo Anduly Sedláčkové je zavřeno a má zákaz vystupování ve filmech. Přesto ale dokázala válku přežít.

Autorkou textu je Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných