foto: Bob Asher, PrahaIN.cz/Faráře Josefa Toufara si jeho příbuzní připomínají každý den
ROZHOVOR: Po 74 letech Krajský soud v Hradci Králové rehabilitoval faráře Josefa Toufara, který byl v roce 1950 obviněn z toho, že v kostele v Číhošti zinscenoval zázrak s křížem, který se několikrát pohnul při mši. „Je smutné, že to české justici trvalo tolik let,“ řekla serveru Eva Šinkovská, vzdálená příbuzná Josefa Toufara.
Vím, že jste s manželem shromáždili mnoho informací k případu Josefa Toufara. Teď byl konečně očištěn...
Jsem ráda, že k rehabilitaci došlo. Je ale smutné, že to české justici trvalo tolik let. O případu pana faráře Toufara jsme měli informace dávno před listopadem. Věděli jsme, že zemřel ve vězení a také důvod, proč byl tehdy zatčen Státní bezpečností. Nikdy jsme nepochybovali o tom, že se ničím neprovinil. A také jsme nevěřili tomu, že zemřel ve vězení náhodou. Byl to vzdělaný a slušný člověk, který obětavě pomáhal a sloužil lidem.
Kdy jste zjistili, že jste příbuzní?
Ještě před několika lety jsme neměli tušení, že pan farář byl náš vzdálený příbuzný. K tomu vlastně došlo náhodou. Manžel začal pátrat v matrikách po našich předcích a rodech. Tak se dostal až k rodině Josefa Toufara. Bylo to pro nás velké překvapení. Naše rodina pokládá za čest, že máme v příbuzenstvu tak statečnou osobnost. Pro naše děti i vnuky je Josef Toufar příkladem, že slušný člověk nesmí ani v krajní situaci nikdy ustoupit zločincům, i když ho to třeba bude stát život.
Proč z toho tehdy udělala Státní bezpečnost takovou aféru?
Mám naprosto jasný názor. Vysočina je tradičně zemědělský kraj, komunistům se po únoru 1948 u nás nedařilo dávat dohromady kolchozy, protože většina zdejších zemědělců odmítla do družstev vstoupit, tak využili události v Číhošti k zastrašení a brutálnímu nátlaku na zdejší sedláky. V každé vesnici byla minimálně jedna rodina, kterou připravili o všechen majetek a musela se odstěhovat. To, co se tehdy odehrálo v kostele v Číhošti, netuším. Jsem věřící křesťanka, a tak pro mě to asi zázrak byl. Komunistům se to tehdy velmi hodilo a chtěli případ zneužít k útoku na církev. Pana faráře to stálo život.
Jak dlouho jste na případu Josefa Toufara pracovali?
Několik let. Jako novináři jsme hned v devadesátých letech podrobně zmapovali celý případ. Mnohokrát jsme byli v Číhošti, kde jsme udělali množství rozhovorů s lidmi, kteří si na pana faráře i na jeho případ dobře pamatovali. Setkali jsme se také s želivským opatem Vítem Tajovským. Právě jemu Josef Toufar případ s křížem oznámil a podrobně se touto záležitostí společně zabývali ještě před jeho zatčením. Podařilo se nám shromáždit a zveřejnit rozsáhlé svědectví různých osob a podrobností. V Číhošti jsme byli mnohokrát a jezdíme tam doposud. Byli jsme i na mši, kterou tehdy celebroval tehdejší arcibiskup Duka. Po obřadu pak dostal do mobilu esemesku, že byl jmenován kardinálem. Pamatuji si, že byl tehdy velmi překvapen a řekl nám, že Číhošť opravdu přináší zázraky.
Občas slyším, že tato kauza je varováním pro další generace.
Souhlasím. Vražda faráře Toufara přesně charakterizuje komunistický režim, a především komunisty samotné. To jsou obyčejní zločinci, kteří se dostali k moci a vraždili nevinné lidi. Normální člověk přece nikoho neumučí a neumlátí u výslechu, protože něčeho takového není schopen. To dělají pouze asociální zrůdy.
Psali jsme
Rodinná hrobka na Vinohradském hřbitově v Praze 10, kam byly ostatky prezidenta Václava Havla uloženy během neveřejného obřadu dne 4. ledna 2012,…
Jaký je váš názor na bývalý režim a na komunisty?
Jsme přesvědčení antikomunisté. Celá rodina. Někdo se tomu může divit, ale to je jeho věc. Máme s komunistickým režimem jenom ty nejhorší zkušenosti. Na celé naší rodině se komunisté velmi výrazně podepsali.
Vyrůstala jsem na samotě na našem hospodářství, můj otec byl soukromý zemědělec a odmítl vstoupit do družstva, měl předepsané obrovské dodávky, které musel plnit. Celé roky s mojí maminkou dřeli na poli, aby hospodářství udrželi. A v zimě ještě pracoval v Jihlavě v Motorpalu. Od malička jsme jim už jako děti pomáhali. Dopadlo to tak, že až koncem sedmdesátých let komunisté výhrůžkami otce donutili, aby pole odevzdal do družstva.
A pak jsme viděli, jak soudruzi umí hospodařit. Na naše pole, které bylo hned vedle našeho domu, nejdřív přijel chlap s bagrem. Vyrval ze země všechny naše ovocné stromy, které byly těsně před sklizní. Jabloně, třešně, hrušky, to všechno zničil. Na jaře pak na pole, které bylo do svahu, nasázeli brambory. Stačil jeden slabý déšť a celá „úroda“ letěla ze svahu do potoka. My jsme se tomu smáli. Otec se ale chytal za hlavu, protože nedovedl pochopit, že někdo se tímto způsobem chová k půdě, kterou obdělávaly celé generace našich předků. Strašně se psychicky ničil tím, že mu to pole tehdy vzali. Podepsalo se to na jeho zdraví. Zemřel tři roky po listopadu v pouhých 62 letech.
Podobnou zkušenost prý měla i druhá část vaší rodiny?
Ano, a byli na tom daleko hůř. Tchán pracoval jako tajemník v Lidové straně v Jihlavě. Patřil ke křídlu původních členů strany, kteří odmítali kolaboraci s komunisty. Během normalizace, v roce 1972, byl přímo ve své kanceláři zatčen příslušníky Státní bezpečnosti. Odvezli ho na krajskou správu bezpečnosti a byl 12 hodin nepřetržitě u výslechu, když ho pak propustili, odešel domů a tam za dvě hodiny zemřel na infarkt. Bylo mu tehdy na den přesně 40 let. Tímto způsobem likvidovali lidi. Například pana profesora Patočku, prvního mluvčího Charty, který zemřel po dlouhém výslechu na mozkovou mrtvici.
Letos budeme slavit výročí. Jste spokojená se situací u nás 35 let od listopadu 1989?
Když padl komunistický režim, tak jsme nepředpokládali, že by se v Česku měli konat nějaké monstrprocesy s komunistickými funkcionáři. Čekali jsme ale, že se začnou vyšetřovat alespoň ta nejhorší zvěrstva a zločiny. Ty měli na svědomí vyšetřovatelé, estébáci, milicionáři, příslušníci pohraniční stráže a podobně. Nestalo se ale téměř nic, to pokládám za výsměch spravedlnosti. Celé roky jsme věřili tomu, že jednoho dne bude u nás demokracie obnovena. Naivně jsme se domnívali, že u nás bude komunistická strana zakázaná po tom všem, co během 40 let mají komunisté na svědomí. Dnes vidíme, jak jsme byli naivní. Musíme se dívat, jak se bývalí komunisté nahrnuli do jiných stran a jsou rozlezlí v justici a v celé státní správě. Vlastně se ani nedivíme, že byl pan Toufar rehabilitován až teď.