Okupace začala na letišti. Oživlé vzpomínky na srpen 68

Plán na ovládnutí Československa v srpnu 1968 měl krycí název „operace Dunaj“. A překvapivě dost se podobal letošnímu plánu ruské armády na ovládnutí Ukrajiny. Zejména plán na rychlé obsazení hlavního města vycházel z velmi podobných principů. Tak si to právě letos při výročí 21. srpna pojďme připomenout.

V pozdních večerních hodinách v úterý 20. srpna 1968 překročila vojska pěti zemí Varšavské smlouvy hranice Československa a současně operace nazvaná „Dunaj“ propukla na ruzyňském letišti. Tam začaly přistávat velké Antonovy plné vojáků.

Stejně to zkoušelo letos v únoru Rusko v Kyjevě, ale tam byli připraveni a přistávací dráhy letiště Hostomel zatarasili cisternami a dalším materiálem. Kroužící velkokapacitní letouny plné vojáků a techniky se musely vrátit.

Československo proti tomu bylo v srpnu 1968 naprosto nepřipravené.

Jak ukazuje třeba i televizní dokument o československých generálech, armáda jednak s vojenským útokem vůbec nepočítala a kromě toho v ní v průběhu Pražského jara probíhaly spory mezi zastánci reforem a starých pořádků.

Od letiště se potom odvíjel další postup okupačních jednotek. Ještě během noci byly obsazeny armádní objekty na Praze 6, budova Ministerstva obrany a také Ministerstvo zahraničí na Loretánském náměstí.

To považovala okupační strategie za velmi důležité, aby nebylo možné organizovat podporu Československa ve světě. Jenže nikoho nenapadlo, že zrovna ve třetím srpnovém týdnu bude ministr Jiří Hájek na dovolené u moře v Jugoslávii. Před Itálii odletěl do New Yorku, kde přepadení Československa osobně prezentoval v Radě bezpečnosti OSN.

Třetím ze silových ministerstev kolem Letenské pláně pak byla budova Ministerstva vnitra. Na tom Sovětům záleželo ze všech nejvíce, zejména kvůli tajným službám. Jejich hlavním spojencem měl být dopředu brífovaný náměstek Viliam Šalgovič. Do budovy sice vstoupili, ale úředníci je vynalézavě dokázali odklánět od všeho důležitého a ministerstvo do sovětských rukou nepřešlo. Kromě mnoha statečných úředníků při tom významnou roli sehrál i sám ministr Josef Pavel.

Nejdůležitější cíle okupantů ale byly na druhém břehu Vltavy. Především budova ÚV KSČ, odkud se v podmínkách vedoucí úlohy strany koordinovalo naprosto vše. Navíc Sověti věděli, že tam má probíhat jednání stranického předsednictva. Budou tedy moct na jednom místě zadržet osoby, které chtěli podle svých plánů mít pod kotrolou v podstatě jako zajatce.

Šlo zejména o tři nejvyšší představitele - prvního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka, předsedu vlády Oldřicha Černíka a předsedu parlamentu Josefa Smrkovského. Speciálním cílem byl František Kriegel, který měl mnohem bezvýznamnější funkci předsedy Ústředního výboru Národní fronty, ale Sověti jej jednak vnímali jako člověka, který se narodil v SSSR a opustil jej, a jednak je rozčiloval svou naprostou absencí strachu.

Jak vše probíhalo popsal do detailu tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář, který byl na jednání také přítomen. V knize Mráz přichází z Kremlu zaznamenal odevzdanost a plačtivost Alexandra Dubčeka, odhodlání Josefa Smrkovského nebo smířený realismus Františka Kriegela. A třeba i to, že všichni v místnosti skutečně kalkulovali i s variantou, že je sovětské komando odvede na dvůr a postřílí.

Kromě zmíněné čtveřice nakonec odvedli a odvezli na letiště ještě Bohumila Šimona, stranického šéfa Prahy, a Václava Slavíka, jednoho z tajemníků ÚV.

Druhým nejdůležitějším cílem byly pochopitelně sdělovací prostředky, zejména ty se živým vysíláním - tedy rozhlas a televize. Dění kolem Československého rozhlasu patří k nejznámějším příběhům z 21. srpna. Ve spodní části Vinohradské třídy (v perimetru mezi Muzeem a Italskou ulicí) se odehrávala v podstatě regulérní bitva, ve které se střílelo, létaly zápalné láhve a obyvatelstvo dokonce vyrobilo barikádu z napříč postaveného autobusu.

Dění na Vinohradské třídě popsal detailně mladý rozhlasový redaktor Ondřej Neff, který byl v budově už od půlnoci, když se objevily první zprávy.

Jinou zkušenost měla tehdejší hvězda rozhlasového zpravodajství Jan Petránek. Ten se na začátku roku vrátil ze své mise zahraničního zpravodaje v Moskvě a skutečně patřil k nejpopulárnějším hlasům na pražských vlnách.

Onoho středečního rána byl však na své chalupě v Jizerských horách. Absolvoval dobrodružnou cestu, při které se proplétal mezi postupujícími okupačními jednotkami, které v noci překročily hranice z Polska a NDR. Po poledni dojel do Prahy, ale bylo mu jasné, že hlavním vchodem se do rozhlasu nedostane. Takže zaparkoval na Náměstí míru a do rozhlasu pronikl zadem přes garáže. A od té chvíle, jak vzpomínal, prakticky nevylezl ze studia.

Rozhlasákům se povedl neuvěřitelný kousek. Z různých studií po celé Praze dokázali vysílat nepřetržitě po celý týden, než se vrátili z Moskvy zatčení straničtí představitelé.

Takže vysíláme dál!

Dalším cílem byla Československá televize, tehdy sídlila ve Vladislavově ulici v Měšťanské besedě. Tam ještě před sovětskými vojáky dorazila hlasatelka zpráv Kamila Moučková a kameraman Jiří Průcha. Ve studiu okamžitě rozjeli něco, co se trochu podobalo dnešnímu vysílání zpravodajských televizí. „Prostě jsem četla všechno, co mi kdo přinesl,“ vzpomínala v devadesátých letech moderátorka.

Když takto vysílali několik hodin, najednou na Moučkovou z režie volali, že má telefon. Volal generální ředitel ČST Jiří Pelikán. Na rozhovor si Moučková detailně vzpomínala ještě po třiceti letech, když vystupovalau v dokument Přerušené jaro.

P: Kamilo, okamžitě přestaňte vysílat.

M: Jirko, tebe někde držejí, že jo?

P: Prosím tě, okamžitě přestaňte vysílat.

M: Řekni mi ano, nebo ne.

P: Ano.

M: Takže vysíláme dál.

Moučková se vrátila do studia a pokračovala ve vysílání. Po nějaké době ale překvapeně zjistila, že kameraman Průcha švenkuje s kamerou kolem ní. Ohlédla se a viděla dva sovětské vojáky přímo za sebou, jak na ni míří samopaly.

Z režie dostala zprávu, že střílet před kamerou asi nebudou, ale že Moučková nesmí opustit studio, protože všude kolem už je televize obsazena. Moučková vzpomínala, že vydržela až do chvíle, než obsadili vysílač Cukrák, čímž skončilo vysílání.

Pak redaktorku Moučkovou vyváděli ze studia sovětští vojáci pod namířenými zbraněmi. Jejich opentleným nadřízeným, kteří ji vyslýchali před studiem, prý dokázala nějakým způsobem uniknout.

Unikátní záběry vysílání se samopaly za zády se ale nejspíš nikde nedochovaly, v ČST se totiž v šedesátých letech živé vysílání až na výjimky nezaznamenávalo.

Z vojenského hlediska prý byla v Moskvě operace „Dunaj“ hodnocena jako úspěšná. Politická součást plánu- dosazení nových vedoucích orgánů strany a vlády, které by celou okupaci zpětně legalizovaly- ale naprosto selhalo. Ale to je zcela jiný příběh.