Srpen 1968. Publicista vzpomíná na chvíle, kdy viděl, „co Rusáci dělají“

21. 08. 202314:25
Srpen 1968. Publicista vzpomíná na chvíle, kdy viděl, „co Rusáci dělají“
foto: Bohumil Dobrovolský, archív Jaroslava Čvančary, se svolením. /Vinohradská třída 21. srpen 1968

ROZHOVOR: Před 55 lety, v noci z 20. na 21. srpna 1968, vtrhla do Československa půlmiliónová armáda Varšavského paktu v čele se Sovětským svazem. Na mnohých místech se okupantům lidé postavili do cesty a holýma rukama bránili svoje města. Těžké boje se odehrály před budovou Československého rozhlasu v Praze.

„Zraněné lidi odnášeli do sálu v nedaleké restaurace, mrtvé do stejného průjezdu jako při povstání v květnu 1945,“ řekl redakci PrahaIN.cz Jaroslav Čvančara, který se událostí před rozhlasem osobně i s několika kamarády účastnil.

Koncem srpna se tehdy osmnáctiletý vášnivý tramp Jaroslav Čvančara vrátil domů z desetidenního velkého vandru po jižních Čechách. Nic nasvědčovalo tomu, že se stane něco neobvyklého. Večer se v televizi podíval na film Řeka čaruje a v klidu šel spát.

„V noci mě probudil telefon a někdo z mých přátel mi řekl, že začala okupace a ať si rychle pustím rádio. Z rádia se pak ozývala ta dnes už legendární výzva: ´Čekejte, za okamžik budeme vysílat mimořádně důležitou zprávu´. A pak se ozvalo to známé prohlášení o okupaci. Tak jako pro většinu lidí to bylo šokující probuzení,“ řekl Jaroslav Čvančara redakci PrahaIN.cz.

V rozhovoru zavzpomínal na okamžik, kdy se rozhodl, že společně s přáteli půjdou do centra okupované Prahy. Netušili, že se v krátké době stanou svědky událostí, které poznamenají jejich celý život.

„Okamžitě jsem volal bráchovi a další kamarádům. Domluvili jsme se, že se sejdeme u budovy rozhlasu. Bylo asi sedm hodin ráno, když jsme tam běželi s kamarádem Pepou Šimkem (kytarista skupiny Greenhorns). Před rozhlasem bylo už obrovské množství lidí. Najednou jsme uviděli, jak se Vinohradskou třídou seshora sunou první ruské tanky. Lidé se snažili zabránit, aby se Rusáci, tak jsme jim tehdy říkali, nedostali před budovu rozhlasu. V jednom okamžiku se Pepa demonstrativně posadil doprostřed silnice. Vlastním tělem na okamžik tu jedoucí kolonu tanků zastavil. Ostatní na něj řvali, že to nemá cenu, že ho zabijí a pak ho odtáhli stranou. Měli strach, že přijde o život,“ popsal publicista dramatické okamžiky.

Balbínova ulice, srpen 1968

Balbínova ulice. Foto: Bohumil Dobrovolský, archív Jaroslava Čvančary, se svolením. 

První mrtví

Největší hrůzy ale teprve měly začít. 

Ulicí se rozlehla střelba.

„Začaly se odehrávat děsivé a dramatické situace. Najednou jako bychom se dostali doprostřed války. Ulicí se rozléhala střelba, kterou se okupanti snažili zastrašit lidi, do zdi nad mou hlavou se zaryla dávka ze samopalu. Bylo to děsivé. A pak už byli střelbou zasaženi i první lidé.

Zraněné odnášeli z ulice do nedaleké restaurace Hajnovka, kde je velký sál se stoly. Znali jsme to tam. V tom sále jsme hrávali country. Tam jim dali první pomoc a čekali na odvoz. Vždy, když Rusáci přerušili střelbu, zraněné lidi vyváděli do sanitek a odváželi do nemocnic. Bylo to šílené,“ vzpomíná Jaroslav Čvančara.

„A pak už byli i první mrtví. Ty tahali do průjezdu, tuším, v Italské ulici. Byl to úplně stejný průjezd, kam dávali padlé lidi při povstání v květnu 1945, kteří tam tehdy také bojovali o budovou rozhlasu,“ připomíná publicista.

Mrtví v průjezdu v Italské ulici 1968

Mrtví v Italské ulici. Foto: Bohumil Dobrovolský, archív Jaroslava Čvančary, se svolením. 

Vinohradská třída před budovou rozhlasu připomínala skutečné bojiště. „Obráncům“ se dokonce se podařilo zapálit jeden tank, jak je to vidět i na slavných záběrech, která vzápětí obletěly celý svět. „Ve všeobecné vřavě tam pak vybuchlo i muniční vozidlo a zapálilo domy přímo naproti rozhlasu. Celé to bylo šílené. Lidé uprostřed Prahy holýma rukama zoufale bránili budovu rozhlasu a bránili ji před obsazením. Proti příslušníkům speciálních jednotek ale nemohli dlouho odolávat. Rusáci je násilím vytlačili, vnikli do rozhlasu, budovu odsadili a pozatýkali všechny pracovníky i redaktory.

Všechno to dění před budovou rozhlasu jsem tehdy prožil na vlastní kůži. Část tanků najela i na Václavské náměstí. Odtud pak rozstříleli budovu Národního muzea,“ popsal otřesné okamžiky Jaroslav Čvančara.

V centru Prahy pak prožil několik hodin, které nezapomene do konce života. Střelba ze samopalů a kulometů se ozývala po celé metropoli. „Když jsem pak později přiběhl domů, tak maminka byla totálně vyděšená, protože se celým městem rozléhala střelba. Měla obrovský strach, aby se nám nic nestalo. Střílelo se i během druhé noci okupace. Viděli jsme, jak nad Prahou létají svítící střely. Pevně doufám, že už nikdy v životě nic takového nezažiju,“ řekl naší redakci Jaroslav Čvančara.

Publicista Jaroslav Čvančara

Publicista Jaroslav Čvančara. Foto: Prahain.cz

Do emigrace mířili sourozenci i přátelé

Sovětská okupace těžce poznamenala jeho rodinu. „Okupace, stejně jako pro mnoho dalších lidí, pro mě znamenala osobní tragédii. Naše rodina vždy držela pevně pohromadě. Po srpnových událostech se ale polovina naší rodiny rozhodla během měsíce emigrovat. Do Kanady a USA tehdy odešel bratr s dětmi a manželkou, utekla i moje sestra s celou rodinou. I můj bratranec s rodinou. Mě se tehdy zhroutilo úplně všechno,“ přiznává publicista. Publicista Jaroslav Čvančara. Foto: Prahain.cz.

„S dalším bráchou jsme i my přemýšleli o tom, že odejdeme. Nevěděli jsme ale, jak to udělat s maminkou. Tak jsme nakonec zůstali. Přišli jsme tehdy i o celou řadu blízkých kamarádů, protože z řad trampů odešlo do emigrace velké množství lidí. Další mizeli ještě začátkem sedmdesátých let,“ připomíná publicista.

Ten je přesvědčen, že po listopadu 1989 měli být postaveni před soud všichni odpovědní činitelé komunistického režimu. Říká zároveň, že tehdejší heslo „Nejsme jako oni“ zásadně odmítá.

„Všichni odpovědní funkcionáři, kteří tady vládli 40 let, měli být postaveni před soud. Včetně signatářů takzvaného zvacího dopisu, jako byl Alois Indra, Vasil Biľak a další. Bez pardonu. Pokud je někdo zločinec a jako zločinec i jedná, tak se musí zodpovídat. Byla velká chyba, že se tak proti těmto lidem nepostupovalo. Po listopadu 1989 se hromada věcí udělala špatně. Plody sklízíme dodnes,“ ukončil Jaroslav Čvančara.

Jaroslav Čvančara je český spisovatel, publicista, autor literatury faktu, pedagog a hudebník. Mnoho let je kapelníkem countryové hudební formace Taxmeni. Dětství prožil ve slavném skautském oddílu Jaroslava Foglara (legendární Dvojka) a dostal zde přezdívku Jáček. Při příležitosti devadesátých narozenin Jaroslava Foglara a Jana Fischera pomáhal připravovat výstavu o jeho díle. Vedením skautské organizace Junák byl vyznamenán Medailí skautské vděčnosti. V roce 2022 Jaroslavu Čvančarovi udělil prezident republiky Medaili Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti školství a kultury.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných