Sto let Velké Prahy. Jak měšťané z Vinohrad dusili starostu...

Na začátku roku 1922, právě sto let před začátkem webu PrahaIN.cz, vznikla Velká Praha. A byl to taky velký příběh, ve kterém figurovaly velké dějiny i malé sousedské rozepře, naschvály i motivující rivalita. Připojení třiceti osmi obcí, které udělalo z historické metropole robustní hlavní město republiky, bylo výsledkem předcházejících padesáti let bouřlivého rozvoje, kterým Praha vstoupila do průmyslového věku.

Když dneska sjíždíte Zenklovou ulicí ke Kobyliské zatáčce, můžete vzpomínat nejen na Reinharda Heydricha a číhající komando Antrhropoid. Ale třeba taky na to, že hranice mezi Libní a Kobylisy, která oficiálně vede právě Zenklovkou, byla ještě před sto lety hranicí metropole. Až do začátku roku 1922.

Po chvilce rozjímání o dějinách u zatáčky na Vychovatelně nastupte do tramvaje číslo 10, která kolem Bulovky zahýbá do Libně. Ta se stala součástí královského hlavního města Prahy už od roku 1901. Jenže po pár zastávkách, hned za Palmovkou, zase „královskou“ Prahu opustíme. Žižkovský kopec byl totiž až do roku 1921 rovněž mimo metropoli. Až do zastávky I.P. Pavlova tedy znovu pojedeme předměstím, jakkoliv kuriózně to uprostřed žižkovské a vinohradské zástavby může znít.

Voda, voda, voda...

Právě Vinohrady jsou v integraci metropole jedním z nejzajímavějších příběhů. Ještě šedesát let před velkým rozšířením Praha končila hradbami vedenými zhruba v místech, kudy dnes přijíždějí vlaky na Hlavní nádraží. Za nimi z kopce shlížela na metropoli tak trochu závistivě vesnička Viničné hory. Mimochodem, na jižních svazích se tam skutečně pěstovala réva.

V šedesátých letech devatenáctého století císař František Josef I. nechal hradby zbourat kvůli výstavbě železnice a otevření prostoru podnítilo stavební boom, kterému se nemůže rovnat asi žádná jiná developerská aktivita v historii metropole.

Stavitelé jako pan Born z Neffova románu Sňatky z rozumu dokázali během několika let zastavět celý kopec, od roku 1867 pojmenovaný Královské Vinohrady (do roku 1960, kdy byl monarchistický odkaz vyškrtnut a zbyly pouze Vinohrady) .

Na jeho jižním svahu vyrostla procovská čtvrť v nejlepších buržoazních tradicích (kde si místní boháči užívali slunce jako před nimi nejušlechtilejší vinné odrůdy), zatímco studená severní stráň dala vzniknout první pražské variaci na chudinský slum. Jeho specifická atmosféra a atraktivita, stejně jako úderné jméno Žižkov, byla záležitostí delšího vývoje.

Královské Vinohrady dostaly statut „královského města“, stejně jako Praha, a dál rostly ohromujícím tempem století páry. Se starou Prahou pod kopcem byly často v rivalském vztahu (třeba ohromující Vinohradské divadlo bylo vyloženým trucpodnikem Národnímu), ale když bylo třeba, dokázali se domluvit.

Klíčovým projektem, který se řešil celých třicet let až do konce století, byla vodárna. Když při našem cestování desítkou zastavíme na stejnojmenné zastávce, můžeme vzpomínat na tento příběh, kde se pokrok potkal s komunální politikou.

Vinohradští si vlastní vodárenskou síť budovali už od sedmdesátých let. V roce 1882 byla jako největší klenot této sítě postavena Vinohradská vodárenská věž v Korunní ulici. Vodu si přivedli potrubím z vodárny v Podolí. Ta tehdy ještě nevypadala jako dnes (současná budova je až záležitost dvacátých let dvacátého století), ale už tehdy plnila účel filtrování vltavské vody, která byla následně potrubím vedena po okolních kopcích.

Pro klíčovou otázku zásobování vodou (Vltava prostě byla jen jedna) bylo nakonec koncem století zřízeno zvláštní společenství, které uzavřela Praha s městy Královské Vinohrady, Karlín, Smíchov a Žižkov. Jeho osamostatnění, to byl zase jiný zajímavý příběh.

Dnes už asi nedokážeme pochopit, jakým luxusem byla nezávadná voda až do domu. Parní čerpadla ve Vinohradské vodárenské věži ale tehdy přepisovala standardy pohodlí. A tak není divu, že se její fasádě dostalo výzdoby katedrál. Pěkně se na ni kouká dodnes.

Vodárna a elektrická dráha. Dvě pýchy Královských Vinohrad

Tak se spojíme, ale peníze zůstanou u nás...

Kompletní sjednocení ale nebylo tak úplně jednoduché. Vinohrady a další předměstské čtvrti (Karlín, Smíchov) díky boomu průmyslové revoluce zbohatly tak, že se na konci století naopak královská Praha ocitla spíše v pozici žadatele.

V roce 1897 byl starostou Prahy zvolen doktor Jan Podlipný, bývalý starosta Sokola, který kandidoval s programem přivést do svazku Prahy její bohatá předměstí.

Ta si však byla dobře vědoma své síly a požadovala i po spojení garanci autonomie, především v daních. Prostě, aby jejich bohaté daňové výnosy zůstávaly doma. K tomu vytvořila pevnou koalici a se starostou Podlipným vyjednávala velmi tvrdě.

A podporu měla nakonec i ve Vídni, které konkurenční Praha v kapesní podobě maximálně vyhovovala...

Jednání zkrátka nakonec nedopadla, takže v této fázi byla připojena jenom Libeň.Tam si dodnes starostu Podlipného připomínají.

Socha starosty Podlipného před Libeňským zámkem

Zatímco Královské Vinohrady prosperovaly, vyrostly ve čtvrté největší město v českých zemích a tak trochu si leštily svou nezávislost (v roce 1897 třeba demonstrantivně otevřely vlastní elektrickou dráhu mezi Muzeem a Florou), jiní účastníci zkrachovalých jednání to postupem času viděli jinak. Žižkov, Smíchov a nově Nusle opět zahájily jednání o přičlenění k Praze. Hotovou dohodu ale zmařily nejprve spory mezi Čechy a Němci (dohodu musel schválit zemský sněm), a pak válka.

Po jejím skončení a vyhlášení samostatnosti už zavládla všeobecná shoda. Především proto, že z ospalého provinčního centra závistivě hledícího na Vídeň, najednou bylo hlavní město Československa, což platilo i na pyšné měšťany z Vinohrad. Ještě během projednávání návrhu se hlásily další a další středočeské obce, které měly zájem se k projektu „Velká Praha“ připojit.

Od začátku roku 1922 se tak hlavní město republiky rozšířilo o celkem 38 obcí, od Střížkova po Malou Chuchli. Nová metropole měla 676 tisíc obyvatel.

Z Hradčan do bláta

Jakou změnu to pro Prahu představovalo, to barvitě popisoval nedávný kriminální seriál ČT; Zločiny velké Prahy. Ctihodný policejní vyšetřovatel Budík, elegantní milovník naleštěných bot, je svou prací neustále zaváděn do bláta vesnických statků, které se najednou staly součástí metropole.

Vedení města i republiky poměrně rychle došlo, že systém roztříštěných periferních vesniček je nutné výrazně zreformovat. Po osmi historických částech (Praha 1- Staré Město až Praha 8 - Libeň) bylo zřízeno dalších jedenáct městských částí.

Některé z nich si své kontury drží dodnes (třeba Praha 9 - Prosek, Hloubětín, Vysočany), jiné se proměnily.

Reformou z ledna 1923 byl v každém případě položen základ systému dělby pravomocí mezi městské části a magistrát. Když se dnes starostové městských částí handrkují s primátorem z Mariánského náměstí, mohou si vzpomenout na všechny jeho předchůdce od Karla Baxy, se kterými to jejich předchůdci mívali velmi podobně.

Některé obce byly přičleněny k původním částem, třeba doposud čistě libeňská Praha 8 se rozrostla o Kobylisy, Bohnice, Troju a Střížkov.

Když dneska sjíždíte Zenkovou ulicí ke Kobyliské zatáčce (která je mimochodem katastrálně už v Libni), ani vám nedojde, že tudy kdysi vedla hranice Prahy.