foto: Archiv PrahaIN.cz/Martin Herman
PŘÍBĚH: Server PrahaIN.cz vydal už tři články na téma vojenské šikany. Jak se ukázalo, jedná se o velmi citlivé a do dnešní doby ožehavé téma. S vlastní zkušeností se svěřil i středočeský zastupitel Martin Herman (ANO). Přinášíme ji ve formě uceleného textu, který nám vyprávěl.
„Je třeba si uvědomit, že šikana na vojně neskončila s komunistickým režimem. Základní vojenská služba po sametové revoluci sametová rozhodně nebyla. Tenhle text bude o šikaně, nebo pokusu o ní z počátku 90. let. Ale také bude o tom, že pokud naleznete odvahu se šikaně postavit, nebudete litovat.
Sám mám v tomto ohledu velmi bohaté a různorodé zkušenosti. Tady jsou dvě z nich.
Na vojnu jsem nastoupil v říjnu 1991 k Vojenskému útvaru 2483 do Kutné Hory. Vzhledem k mému tehdejšímu bydlišti v Praze se to zdálo jako výhra, ale v podstatě to bylo jedno. První měsíc se člověk z „kasína“ nehnul a následujícího půl roku bylo jen pár vycházek, které se omezovaly čistě na hospodu a konzumaci co největšího množství alkoholu za omezený časový úsek.
K tomu se váže i moje první setkání s šikanou. Po návratu z jedné takové alkoholové vycházky se ke mně přitočil slovenský voják, tzv. půlka, což ve vojenském žargonu znamenalo, že byl na vojně o půl roku déle než já a považoval se za šéfa, alespoň ve vztahu k nováčkům.
Lítej!
„Holub, lietaj,“ pronesl značně nejistým jazykem, což mi naznačilo, že je zhruba ve stejném stavu jako já.
„Na to zapomeň,“ odhodlal jsem se, posilněn alkoholem, k malé vzpouře.
Následoval neskutečný příval slovenských nadávek, z nichž některé jsem ani neznal, zakončený další výzvou k tomu, abych mával křídli. Když jsem odmítl, přešel „svobodník“ do fyzického útoku.
Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale je třeba zmínit, že v té době jsem byl relativně vycvičen v různých zábavových rvačkách a podařilo se mi nejen útok odrazit, ale v tom rozpoložení jsem agresorovi ještě pořádně naložil… a šel spát.
Za sebou jsem slyšel už jen výhrůžky, že toho budu do konce vojny litovat.
Jenže opak byl pravdou, druhý den nás sice nechali před obědem hodinu pochodovat na místě u jídelny, což někteří moji spolubojovníci nesli těžce a nechyběly ani výtky ve stylu: Kdybys zamával rukama, nemuseli jsme tady potit krev, ale jinak jsem žádnou následnou pomstu nepocítil, naopak ze strany ostatních „půlek“ bylo možné vypozorovat spíš respekt.
Druhá šikana byla ještě zajímavější. Tentokrát se o ní pokusil „starej“, což značilo vojína, který byl na vojně nejdéle a měl to takzvaně za pár. Navíc to byl hromotluk, který by mi v případě odporu dal hodně ostře najevo, že i on prošel pár bitkami a se svou tělesnou konstitucí jich moc neprohrál.
Ukliď!
„Srovnejte si věci podle vojenských předpisů, bažanti,“ zařval po návratu z vycházky a my se neochotně sbírali z „bydel“, jak se říkalo kovovým vojenským postelím, a začali si rovnat věci.
Za pár minut následovala kontrola.
„Takhle je to podle předpisů? Děláš si pr*el?“
„Ne, já to předělám,“ zněla častá odpověď mých spolubojovníků, protože nikdo na světě nevěděl, podle jakých předpisů a jak mají být složeny trenýrky, ponožky a vyrovnány mýdla a kartáčky na zuby.
Pak jsem přišel na řadu já.
„Tohle je podle tebe složeno podle předpisů?“
„Jo, tohle je podle předpisů,“ zariskoval jsem a postavil se mu.
Chvilku přemýšlel a já se připravoval na rvačku, ale pak se zasmál a řekl: „Tak se koukněte na tuhle skříňku a všichni to budete mít složeno, jako to má on. A ty pojď se mnou, dáme si kořalku…“
Nemlčte
Dovedu si představit, že mě v tu chvíli kamarádi proklínali, na druhou stranu měli i oni možnost zachovat si tvář a alespoň částečně se mu postavit… A neudělali to.
Tím vším chci jen říct, že mnohdy si šikanu způsobíme z velké části sami jen tím, že se bojíme vyjádřit svůj názor nebo postoj. V důsledku si tím ovšem způsobíme daleko vážnější komplikace, než ty, které by následovaly po případné konfrontaci.
A neplatí to jen na vojně.
A jak by řekla paní Halina: Moje rada na závěr?
„Nebojte se. Ukažte, že máte odvahu a nenechte se sebou orat… Nikdy nedopadnete hůř, než kdybyste mlčeli!“