Student Jaromír Bosák dostal „našleháno“. A pak už to nešlo zastavit

1989: PRAHA INSPIRUJÍCÍ „Že během pondělí šly do stávky všechny vysoký školy v zemi? To je pro mě neuvěřitelný dodnes,“ vzpomínal Václav Bartuška na první pracovní den po 17. listopadu. Pro studenty, kteří se dali do služeb povstání, tím ale práce teprve začínala. Do generální stávky, ke které bylo třeba zmobilizovat celé Československo, zbýval pouhý týden.

„Kosa jak od prvorepublikového zemědělce“. „Ve vzduchu zavoněla sádra“. Veselé hlášky fotbalového komentátora Jaromíra Bosáka na téma surové hry dostávají trochu jiný kontext po zjištění, že jejich autor si nakládačku se sanitárním odérem sám zažil 17. listopadu na Národní třídě.

„Prošel jsem celou trasu od Albertova až na Národní třídu. Zůstal jsem tam až do konce a dostal jsem pořádně „našleháno” od policajtů. Do dneška přemýšlím, jestli mezi nimi byl i poslanec Ondráček. Bohužel se mi nestihli představit,“ vzpomínal při třicátém výročí na chvíle, kdy jej sendvič dvou policejních komand vehnal do podloubí Kaňkova domu, kde na něj ve tmě čekala taková ulička hanby, že by se na ni nezmohla ani v té době velmi neblaze proslulá jedenáctka rabiátů z anglického Wimbledonu.

Jeho vzpomínky potvrzuje další student žurnalistiky Václav Bartuška. Podle něj se pětice studentů sešla v sobotu odpoledne a začala se bavit o stávce. Už věděli, že týdenní stávku vyhlásili studenti Divadelní akademie můzických umění. Právě v tu chvíli přišla zpráva, že na Národní třídě měl zemřít matfyzák Martin Šmíd.

Státní média tuto informaci opakovaně dementovala. Na trojské koleje za tím účelem dokonce vyjel zvláštní štáb ČST, který na kameru předváděl oba Martiny Šmídy, imatrikulované na MFF, přičemž jeden z nich redaktora otevřeně trolil hláškami na úrovni „sáhla na mě smrt“.  Lidé ale stejně měli sklon věřit více Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky, které na úmrtí trvaly ještě několik dní poté.

„Každej, kdo na tý Národní byl, tak byl schopen a ochoten uvěřit, že tam někdo umřel,“ komentoval to Václav Bartuška o deset let později do televizního dokumentu.

 

Bartuška byl tehdy považován za jednu z největších nadějí české žurnalistiky. Už při škole získal místo eléva v redakci Mladého světa, tehdy nejprestižnějšího časopisu, který v rámci normalizačních možností nastoloval témata a otevíral kauzy. Ostatní studenti vzpomínali, že měl v kolektivu velký vliv, i díky tomu že s výbornou angličtinou jako jeden z mála věděl, co se děje ve světě.

Písmáci ze žurnalistiky se probouzejí už během víkendu. Zatím jejich bývalý kolega Robert Záruba, toho času odvedenec Československé lidové armády, šifruje svůj protest proti násilí do hokejového reportu pro Večerní Prahu poznámkou, že brankář Hašek byl pěstí na oko soupeřových střelců.

Rozhoduje se v pondělí ráno. Studentská stávka má být „okupační“, tedy s obsazením fakult. Pokud se to nepodaří, nezbyde než ji potupně odtroubit.

Dění mělo na všech fakultách podobný průběh. Hned ráno schůze v největší poslouchárně, kde byly přečteny dopředu připravené požadavky, různorodá reakce pedagogů a zahájení úřadování stávkového výboru.

Kromě hlavounů celého protestu, kteří se scházeli v divadle DISK, patřícím DAMU, ostatní účastníci protestu obvykle vyráběli transparenty nebo přepisovali na stroji prohlášení, která pak jejich kolegové rozdávali veřejnosti. Cíl je jediný- dostat mezi lidi informace o 17. listopadu a přesvědčit je ke generální stávce.

24. února 1948 hodinová generální stávka rozhodla o vítězství KSČ, následujících čtyřicet let oslavovaném jako Vítězný Únor. Teď má stejná generální stávka její vládu ukončit. Proto se generální stávka stala hlavním heslem prvního týdne Listopadu.

Činila se hlavně FAMU, ze které se stala v podstatě továrna, chrlící texty, fotografie i videokazety po stovkách.

Jiní s nimi vyjížděli do regionů, kde o žádné stávce nikdo nic netušil. Dobové záznamy ukazují například dialog studentů se zatvrzelými horníky na Mostecku, kteří je posílají pryč (i do jiných míst) a vzkazují jim, že kdyby stávkovali tak jako studenti, tak republika zmrzne.

 

Na záběrech vidíme třeba i studenta Bosáka, kterému kdosi rozbil mikrofon. Možná to bylo v jeho rodných Mariánských Lázních.

Po dlouhá staletí pražská univerzita nasávala ty největší mladé talenty z celých Čech (z Moravy přece jen trochu méně). Rok co rok na přelomu září a října se stověžatá matička zaplňovala mladými, nadšenými a idealistickými maturanty, kteří upřímně věřili, že dobudou svět.

Teď v listopadu se ale proud obrátil a studenti začali pražskou revoluční náladu vyvážet do svých domovských měst.

Studentskou akci na Albertově, jejíž účastníky na Národní třídě seřezali, organizovaly společně nezávislé studentské organizace (včetně skupiny STUHA, za kterou stáli vyloženě protirežimní Marek Benda a Jiří Dienstbier) a Socialistický svaz mládeže, stranická juniorka a opora normalizace.

Role „svazáků“ při organizaci demonstrace i při následné stávce vedla k mnoha konspiračním fantasmagoriím. Už proto, že z SSM pocházely ty nejvýraznější tváře studentské vzpoury jako Šimon Pánek, Monika Pajerová nebo Martin Mejstřík. Mimochodem, v Socialistickému svazu mládeže byl organizován i Václav Bartuška (bez toho by zřejmě nemohl působit v Mladém světě, který SSM vydával).

Martin Mejstřík vedl horkokrevné studenty herectví na DAMU, později se stal nejvýraznější postavou celé studentské stávky. Kolovaly fámy o jeho rivalitě se Šimonem Pánkem.

Ze svazáka Mejstříka se později stal hlasitý obhájce zákazu KSČM a tvrdého zúčtování s elitami minulého režimu. V roce 1999 vzpomínal, že skvělí od počátku byli medici nebo „dejvické“ ČVUT a VŠCHT. Zklamali jej prý třeba právníci, od nich čekal, že se proti bezpráví postaví statečněji.

Jenže „práva“ byla velmi výběrovou a velmi prominentní školou. Tomu odpovídá i kuriózní životní příběh jedné z revolucionářek z řad pedagogů. Studenty tam totiž podpořila i doktorka Eva Janoušková, za svobodna Štrougalová, dcera dlouholetého komunistického premiéra.

V tu chvíli bylo zřejmé, že k protestu se může přidat opravdu každý.