foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/IKEA před placením
REPORTÁŽ: Už když jsme v sobotu 9. listopadu lehce po obědě přijížděli na Zličín, bylo jasné, co přijde. Fronty vozidel se táhly ze všech stran. Marné hledání parkovacího místa, lidé s mohutnými košíky plnými všelijakých doplňků, hlučné telefonáty domů, co všechno je potřeba nakoupit.
Sem tam troubení, pískot a výkřik křestního jména. Davy, davy, davy. Úplně stejná situace nastala v obchodním domě IKEA, kam jsme vyrazili pouze z důvodu monitorování předvánočních nákupů. Žádný nábytek, vany nebo šuplata jsme nepotřebovali. Nakonec jsme si stejně odnesli dva polštáře po 79 korunách a několik svíček, kdy jeden kus vycházel na 29 korun. Byli jsme ovšem jediní. Ve frontách u kas to vypadalo jako v Hornbachu během výprodeje cihel, vápna a cementu. Věci se pomalu nevešly do košů, lidé za nimi nebyli vidět, k tomu všemu chvatné přihazování zlevněných baterek, sítek a dalších věcí do domácnosti. To jsme ovšem na konci. Vraťme se proto na začátek.
Před vstupem jsme totiž asi desetkrát zaslechli slovo svíčka. Skloňovalo se v češtině, ukrajinštině i slovenštině. SPZ daly jasně vidět, že mimopražští nakupující zcela převládají.
Uvnitř obchoďáku se sice pomyslné davy rozplynuly, ale to trvalo jen pár minut. Už v první zatáčce se vytvořila fronta na gauče. Všimli jsme si zde až nepochopitelného fenoménu současnosti. Páry mezi třiceti a čtyřiceti lety seděly vedle sebe. Zjevně chtěly otestovat kvalitu polstrování a opěrek. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby snad pětadevadesát procent těchto párů nesedělo mlčky a nehledělo do mobilů. Když jsme si jich všimli poprvé, ani jsme nad nimi nepřemýšleli. Když už jsme takto v tichosti viděli asi patnáctou dvojici, přišlo nám to hodně zvláštní.
Máte svíčky?
Opodál byly vystaveny postele, dětské pokojíky, kuchyňské linky a všelijaké vymoženosti. Speciální nože, nepropustné utěrky, vánoční ubrousky, lžíce, vařečky. Pozoruhodné skříně s nepravidelnými šuplíky, světla připomínající lampiony. Prostě vše, co hrdlo ráčí. Ke konci horního patra se u schodů vytvořil lidský špunt. Důvod byl prostý. Rodiny zde vyčkávaly na obědy. V místní restauraci bylo absolutně plno, k nehnutí. Počet jedlíků neodhadneme přesně, ale dvě stovky jich být mohly. Ručičky hodinek přitom ukazovaly 14:30.
Šli jsme dál. Světla, záclony, obrazy, lampičky, zrcadla, neuvěřitelné množství sklenic, lahví, kytky. A znovu ty svíčky. Než jsme přišli k východu, byli jsme natolik zmatení, že jsme si jich deset vzali taky. K ničemu nám sice nebyly, ale co my víme… K tomu dva šedivé polštáře menších rozměrů a útrata necelých 450 korun.
Pokladní se nezastavili. Fronty byly dlouhatánské a noví a noví zákazníci přijížděli. Další fronty se tvořily na párky v rohlíku. Za pětadvacet korun jsme neodolali. Byl vynikající. Teplý, měkký, dlouhý. Když jsme dojídali, postavila se k nám starší dáma. Ano, zaujaly ji především svíčky, které jsme měli nastrkané po kapsách, že jsme připomínali rozcuchaný vánoční stromeček. Zelená podzimní bunda tento pocit ještě zdůrazňovala. Jela pro ně prý cíleně, ale nikde je nenašla. Za tu cenu se vyplatí, voní a vydrží, řekla nám.
Obecně však musíme návštěvu hodnotit kladně. Všude bylo čisto, mezi regály pobíhaly malé ženy s velkými smetáky, k dispozici byla voda z boxů a na místě se také peklo cukroví. Ochutnali jsme i nealko svařák, který taktéž neměl chybu. Jen jsme na podobné návaly nebyli zvyklí ani psychicky připravení. Vzhledem k nízkým cenám a obrovskému výběru se však zákazníkům nedivíme. Že však budou takovým tahákem svíčky, nás fakticky překvapilo. V koších je měli všichni, jimž jsme do nich během delšího čekání na placení neomaleně zírali.