Švýcar použil „nejsladší větu českých číšníků“. Ti se prý nestačili divit

Už v úterý jsme informovali o Martinu Hahnovi, synovi českých emigrantů. Pochází ze Švýcarska, kde se narodil, ale český jazyk ovládá prakticky dokonale. Podle vlastních slov si neumí představit, že by na mateřštinu svých rodičů zanevřel.

První článek se týkal jeho překvapení nad cenou sendviče v baru hotelu Hilton. Vyšel na 790 korun. Hahnova rodina si jej nakonec odpustila. Jak nám řekl, je to drahé i na západní platy.

Martin však v Praze trávil několik dnů. Protože má rád pivo a českou klasiku, obešel současně několik restaurací. První schůzka se ale uskutečnila v Corinthia Hotel Prague na Vyšehradě. „To bylo unikátní. Šli jsme přes recepci na krátkou schůzku do hotelového baru. V něm seděl náš kamarád z Německa a pil čaj. Nikdo jiný. Domlouvali jsme se ohledně hokejového mistrovství. Nakonec jsme zde byli asi sedmdesát minut,“ podotkl Martin Hahn.

Proč o tom mluvil? „Protože za těch sedmdesát minut k nám nepřišla ani jednou obsluha. Holčina, která byla na place, sice chodila kolem, ale ani jednou se nás nezeptala, což mě překvapilo. V recepci nás ani nepozdravili, i když jsme dvakrát procházeli kolem,“ dodal.

Další dny už trávili v centru hlavního města. Obrazili prý i s kamarády kolem deseti podniků. A zachovali se tak, jak se sluší a patří na západní klientelu.

Nymburský domov

Čtenáři si v této souvislosti jistě vzpomenou na scénu z filmu Co je doma, to se počítá, pánové… Luděk Sobota, typický taxikář, čeká na cizince. Zákazník se nakonec objeví a požádá o odvoz na nádraží, samozřejmě německy. Sobota nakonec dovleče dva kufry do hlavní haly a řekne, že už nemůže. „Ich schon kaput,“ láteří. „Wieviel?“ ptá se zákazník. „Hundert šilink,“ Sobota na to. „Was?!“ diví se cestující. „No co koukáš, opičáku, hundert šilink,“ nenechá se Sobota vyvézt z klidu. Muž mu nakonec podává sto korun československých. „Jak to?“ podivuje se taxikář. „A co jsi čekal, opičáku?“ vrací úder zdánlivý turista. „Jo, jsem Čech. Vídeňák jsem akorát tehdy, když potřebuju sehnat taxíka,“ dodává a odchází.

Přesně tak postupoval i Martin Hahn.

„Je to strašné, ale když jsem přišel s češtinou, měli leckde plno. Když jsem řekl nejsladší větu českých číšníků, ihned se stůl pro pět lidí uvolnil,“ dodává. Věta mimochodem zní: „Haben Sie einen Platz, bitte?“ Když se pak mezi sebou skupinka bavila česky, obsluha z toho byla vyvedená z míry.

„Je hrozné, že je Česko – Slovensko tak dlouho v EU a železná opona dávno neplatí, ale v centru města jsem si s češtinou připadal vyloženě na obtíž, to by se mělo změnit. Je to podobné jako ve Francii, kde hospodský odmítá rozumět anglicky, ačkoli jazykem hovoří,“ doplnil náš respondent.

„Stavili jsme se ještě v hospodě U Gregorů, ta je v Nymburku. Podobně báječnou obsluhu jsem dlouho neviděl, až tam jsem si konečně připadal jako doma,“ uzavřel.