Tak komunisté dali troubu do čela. A Praha začala slavit

24. 11. 202118:45

foto: Se svolením ÚSTR/Demonstrace na Václavském náměstí v týdnu po 17. listopadu, než se přesunuly na Letnou

1989: PRAHA INSPIRUJÍCÍ „Před deseti minutami Československá televize oznámila, že všichni členové předsednictva ÚV KSČ a sekretariátu ÚV KSČ dávají své funkce k dispozici“. Věta, která v sídle Občanského fóra i jinde v Praze vyvolala řev, objímání a stříkání šampaňského. A to ještě nikdo netušil, že po rezignaci Milouše Jakeše naplno předvede úpadek KSČ jeho nástupce, chodící reklama na zoufalství a trapno.

V pátek 24. listopadu 1989 to byl přesně týden od demonstrace zastavené na Národní třídě. V Praze se už čtvrtý den po sobě scházely statisícové demonstrace a i zbytek republiky se dozvídal o dění v metropoli čím dál více.

Komunisté za ten týden kromě zadržování informací o pražském dění neodpověděli vůbec ničím. Věrni stranické disciplíně čekali až na páteční zasedání ÚV KSČ, které jim mělo říci, co dělat.

Nejvyšší stranický orgán se před Listopadem scházel ve Španělském sále Pražského hradu, vyzdobeném dle revolučních tradic. Ten se ale nyní opravoval, a tak se do dějin zapsala periferie ve Vokovicích, kde sídlila Vysoká škola politická.

Úvodní slovo přednesl v deset hodin Miloš Jakeš, poslední dva roky v pozici generálního tajemníka první muž strany. Do té doby spíše nenápadný člen Husákova vedení.

V situaci kdy po bouřlivém týdnu demonstrací i mnoho členů nejužšího vedení očekávalo změny, začal svůj referát úplně stejně jako stokrát předtím. „Po řadě předchozích neúspěšných pokusů byl vybrán opozicí pro zahájení konfrontace právě 17. listopad,“ vykládal Jakeš o demonstraci organizované režimními svazáky.

A pokračoval, že „předem připravená kampaň, postavená na emocionálně působivém základě údajného úmrtí studenta Martina Šmída, na následky zranění způsobeného příslušníky SNB, jak se uvádělo, vedla k vyvolání velkých nepokojů mezi studenty a částí kulturní fronty a ke vnášení chaosu do vědomí široké veřejnosti útočící na podstatu našeho socialistického zřízení“.

I jeho plány reakce na události byly plné partajních „tak určitě“. Například radil „získat poctivě smýšlející pracující a další občany na obranu socialismu“.

Úvodní projev pak zakončil výzvou, aby komunistická strana postupovala podle osvědčené zásady „Čelem k masám“.

A tak nejvyšší představitel KSČ po pětačtyřiceti letech stranické kariéry dospěl ke slavnému heslu ušlápnutého ministra Jima Hackera „Čelem k voličům“. Tedy s tím rozdílem, že Hacker byl vymyšlená seriálová postav.

Kromě frází o získávání poctivě smýšlejících pracujících obsahoval jeho projev několik konkrétních návrhů, které ale v podstatě opakovaly to jediné, co mocenské orgány doposud dělaly- tedy kontrolu sdělovacích prostředků.

A tento úkol navíc pro jistotu přehodil na vládu premiéra Adamce, se kterým neměl moc dobré vztahy. „Je tedy nezbytné, aby vláda přijala potřebná opatření a zabránila dalšímu zneužívání státních sdělovacích prostředků k provedení tohoto převratu,“ vyzval.

K tomu dostal podporu od řady úderných soudruhů z regionu, nejdrsněji to řekl soudruh Jaroslav Ondráček (otec budoucího poslance KSČM): Ten se divil, jak je možné, že sdělovací prostředky má v rukou někdo jiný, než strana. „Přál bych si, aby se také odpovědní lidé brali k zodpovědnosti, protože jsme dovolili, že blbnou národ, že lidé nevědí, co mají dělat. To je samá výzva, samý tohle tamhle, ale nikde nic“.

Premiér Adamec na výzvy reagoval tím, že i on dal od pacifikace médií, včetně Československé televize, ruce pryč. „Soudružky a soudruzi, musím vás zklamat. Československá televize je řízena federální vládou pouze rozpočtem, konkrétní praktické řízení provádí ústřední výbor, konkrétně soudruh tajemník Fojtík a oddělení. My do řízení televize, rozhlasu, tisku, vědy, armády, Bezpečnosti jako vláda nezasahujeme,“ ujistil.

Následovala pozoruhodná debata, kdo vlastně co může, a spíše tedy nemůže. Strana, která měla ambici řídit celou společnost, tedy nakonec zjistila, že neví, jak na to.

Další diskusní příspěvky jen potvrzovaly neschopnost vymyslet cokoliv nového, a nebo se zvrhávaly ve vyřizování starých účtů.

Miroslav Štěpán velmi toužil vystřídat Miloše Jakeše, stejnou ambici měl mít i premiér Ladislav Adamec, který si úspěšně budoval popularitu v roli bodrého táty dělníků. Byl starší než Štěpán, ale v nejužším vedení byl pouhé dva roky, takže měl více energie i ambicí, než veteráni politbyra, kteří to s Husákem táhli celých dvacet let.

Štěpán se ani příliš netajil tím, že se snažil Adamce jako největší konkurenci politicky zcela zlikvidovat. O deset let později bude do televizního dokumentu tvrdit, že měl na ÚV KSČ krátce před 17. listopadem domluvenou většinu k odvolání Adamce z čela vlády.

Nyní na Adamce nastoupil, jak se mohl tři dny předtím sejít se zástupci opozice. „Kdo tě pověřil jednat s nimi,“ nechápal.

Štěpána jsme opustili na balóně tovární haly ČKD. Tam hovořil o tom, že na pátečním ÚV musejí přijít zásadní změny, a to i kádrové. Tento názor si ještě večer nechal schválit městským výborem, který ovládal.

„Musíme si nutně říci, že zklamala strana, že zklamali komunisté, nezvládli věci na některých úsecích. A nemyslím si vůbec, že to je jenom v tom, jestli je někdo přesně nebo nepřesně řídil. Myslím si, že je to také v tom, jestli skutečně jsou, byli komunisty,“ spustil potom během jednání.

Jinak je ale zápis z jednání fascinujícím čtením frází a alibismu, ve kterém nikdo nezařve fotbalové „jdu“.

Jediný, kdo přišel s nějakými konkrétními návrhy, byl ministr obrany Milan Václavík. Jenže generálovy nápady ostatní spíše vyděsily, protože proti jeho vizím by byl zásah ze 17. listopadu se stovkami raněných jen lehkým proplesknutím. Václavík navrhoval mít proti demonstrantům v pohotovosti všechny bezpečnostní složky v zemi, policisty s obušky, armádu s tanky, Lidové milice.

„Není možno, soudružky a soudruzi, čekat, až nám něco udělají, je potřeba mít tyto síly připraveny,“ vykládal.

To bylo i na největší střelce z ÚV trochu moc. Bývalý premiér Lubomír Štrougal, se kterým jsme se seznámili jako s otcem stávkující pedagožky z Právnické fakulty, varoval: „Nedej bůh, aby někdo k takovému kroku sáhl“.

Štrougal, jedna z největších autorit mezi všemi účastníky jednání, patřil k nejkritičtějším. (celý den jej budou mnozí přemlouvat ať kandiduje na generálního tajemníka). „Nejde o kontrarevoluci. Jde o výraz občanské nespokojenosti, nespokojenosti s námi, se způsobem vedení a vládnutí,“ varoval před jakešovským pohledem.

Štrougal také jako první řekl, že by strana měla jednat s Občanským fórem, které má jen optickým pohledem na Václavské náměstí podporu statisíců lidí.

Kriticky vystoupila třeba i Jiřina Švorcová. Herečka z Divadla na Vinohradech, která kromě své umělecké kariéry pobrala několik funkcí s celostátní působností a patřila k nejvlivnějším osobám československé kultury. Diskusních večerů ve Vinohradském divadle, o kterých jsme už psali, se neúčastnila, ale často se na nich mluvilo o ní. Všichni si pamatovali její ostrá vystoupení, odsuzující disent.

Teď spustila: „Myslím, že jsme se neřídili tou částí dokumentu Poučení z krizových let, že nikdo nebude souzen za postoje z těch vzrušených dní po 21. srpnu, ale svou prací si bude psát svůj kádrový posudek sám“. Mnozí ale zůstali v klatbě celých dvacet let, a právě z těchto řad se teď „rekrutují“ nepřátelé strany.

Strana se podle ní soustředila jen na boj s nepřáteli a nepřemýšlela, jestli sama nedělá chyby. A zpohodlněla. „Vedení strany nebylo schopno bezprostředně zaujmout odmítavé stanovisko k zásahu pořádkových sil, který se odehrál 17. listopadu, už jen to datum svědčí o něčem horším než o nepohotovosti, o čemž svědčí skutečnost, že soudruzi, ač museli vědět, že jsou připraveny pořádkové síly, byli v té tobě prý na Orlíku,“ připomněla Jakešovi, že se místo třídního boje válel v rekreačním resortu ÚV.

Výsledkem celodenní debaty bylo, že večer celé Jakešovo vedení strany odstoupilo. Tato informace vyvolala v Praze vlnu euforie, jednalo se o jednoznačné vítězství Václavského náměstí. Zbytek republiky dostal signál, že skutečně dochází k největším změnám za posledních čtyřicet let.

Ve vokovickém sále se ale jednalo dál, bylo třeba zvolit Jakešova nástupce. Adamec ani Štěpán po tom všem nepřicházeli v úvahu, premiér dokonce předčasně odešel.

Miroslav Štěpán později popíše zvolené řešení jako typicky české: „Troubu do čela, když je krize“. Byl totiž vybrán Karel Urbánek doposud předseda orgánu s divným názvem a ještě divnějším smyslem: Výbor pro řízení stranické práce v českých zemích.

Urbánek začal svou kariéru jako venkovský průvodčí a pak postupoval stranickými funkcemi na jižní Moravě. Na úrovni krajského tajemníka se dostal do legendárních brněnských historek Miroslava Donutila.

Ten vyprávěl, jak tajemník Urbánek předával jejich divadlu nějaké ocenění, ale špatně se připravil, takže místo „Divadlo na Provázku“ stále říkal „Divadlo na Zábradlí“. Po několikátém opakování nevydržel někdo ze souboru a houkl na něj „Na provázku, ty vole“.

Karel Urbánek ani nehnul brvou, a stále stejnou úřednickou intonací přisvědčil: „Ano, i na provázku“.

Jeho hodnocení bylo nejspíš jednou z mála věcí, ve které se Miroslav Štěpán shodl s Václavem Havlem. Ten Urbánka popsal jako „jakési hodné trdlo, které mluvilo zcela od věci a nic nechápalo“.

A do třetice Jiřina Švorcová, která před Urbánkem varovala ještě před jeho volbou: „Já si myslím, že se soudruh Urbánek ještě zcela neorientuje v problematice a že je trošku měkký,“ zhodnotila nového generálního tajemníka.

Ten vydrží ve funkci pouhých 26 dní.