Tak Michale, kde máte tu mrtvolu? Hejma, Žantovský a revoluce

21. 11. 202115:30

foto: Se svolením ÚSTR/Pořádkové jednotky Sboru národní bezpečnosti (SNB) zasahují 17. listopadu 1989 na Národní třídě

1989: PRAHA INSPIRUJÍCÍ Média byla komunistickými vládci považována za základ jejich moci. Přesto nedokázali vůbec nic podniknout, když jim v listopadu 1989 vypověděla poslušnost. Nepomohl ani hlavní stranický expert, přezdívaný „Železné kladivo“.

V úterý 21.11.1989 je Praha na nohou. Na Václavském náměstí se večer předtím sešly desítky tisíc lidí, tentokrát je chce oslovit Občanské fórum, které se od svého nedělního vzniku rychle stává hlavní opoziční silou. Čím dál více lidí po celé republice se dovídá, co se odehrálo předcházející pátek večer na Národní třídě.

A právě v úterý rozesílá ÚV KSČ straníkům informaci: „Podle názoru krajských a okresních výborů strany je nezbytné zásah bezpečnosti jednoznačně obhájit. V tomto směru musí přinést více argumentů sdělovací prostředky“.

Generace politiků, která od začátku sedmdesátých let zestárla ve svých úřadech, byla formována dokumentem zvaným Poučení z krizového vývoje, který analyzoval krizové období roku 1968 a došel k jasnému poučení, že „masmédia“ (kuriozní stranická zkratka ze spojení masová média) byla jedním z hlavních nositelů rebelie a proto je třeba je mít pod kontrolou.

Tato kontrola sice neměla podobu přímé cenzury, ale celého systému cukrů a bičů, které dokázaly neposlušná média rychle zlikvidovat (třeba zrušením dodávek papíru nebo vyškrtnutím z monopolního doručovacího systému Poštovní novinové služby, bez kterého mohli redaktoři výtisky maximálně sami kolportovat po známých).

Fungoval také nepřímý vliv ÚV KSČ v podobě pravidelného školení šéfredaktorů, které prováděl šéf tiskového odboru Josef Hora, novináři přezdívaný „Železné kladivo“. Poslední taková porada se konala v pondělí 20.11.

Jenže již toho rána mohli čtenáři na stáncích najít informace, na které doposud nebyli zvyklí. Zatímco Rudé právo, vydávané KSČ, se stále drželo tradiční linie, další deníky se osmělovaly. Mladá fronta, Svobodné slovo a Lidová demokracie spolu v následujícím týdnu povedou neoficiální, ale pečlivě sledovanou soutěž, komu se podaří zajít v prolamování dosavadních tabu nejdál.

Všechna se přitom snažila moc nezabrušovat do případu mrtvého studenta Šmída. Už od pondělí bylo zřejmé, že v něm něco trochu smrdí. Hezky to ve své knize (s literární licencí) popsal Ondřej Hejma, v té době zpravodaj americké agentury AP:

„Řeknu rovnou, že tohle bylo na mně na první pohled trošku moc silný kafe. Ta paralela s mrtvým studentem Opletalem za německý okupace a teď další mrtvej českej student, a ke všemu na den přesně padesát let po tom,“ kroutil hlavou zpravodaj. Češi podle něj snesou ledacos, ale zabíjení mladých lidí je dovede nadzvednout, což se potvrdilo mnohokrát v historii. Jeho novinářská intuice mu tedy u tak dokonalé senzace od počátku velela opatrnost.

Hejmova manželka lékařka prý nasadila všechny své známosti v nemocnicích i pohřebních ústavech, ale potvrzenou informaci o úmrtí studenta Šmída stále neměl.

V neděli už informaci o studentovi přinesly všechny světové agentury kromě jeho zaměstnavatele. AP tlačila, aby i on zprávu potvdil, jenže novinář mrtvolu stále nemohl najít.

Po mnoha hodinách pátrání se obrátil na další pražské zpravodaje západních agentur, s dotazem kde k informacím o mrtvém Šmídovi přišli. Obvykle prý mezi novináři existuje kolegialita v tom, že když už všechno dám do svého textu, pomohu alespoň nějakou informací kolegovi zoufalci, který nic nesehnal.

Hejma tedy zavolal redaktorovi konkurenční agentury Reuters Michaelu Žantovskému, který s ní přišel jako první. „No dobrý, tak jste vyhráli, tak kde ho máte“? Kolega chvíli váhal a pak na féra přiznal: No, my ho tak úplně nemáme, ale právě pro něj jedeme do Berouna, tam prej tutově je“.

No, nebyl.

„Vzpomínáš, už je to jinak, a jde z toho na mě zima,“ bude Hejma za pár let zpívat v písni Sametová.

Ale události se valily dál, protože zpackaná fake news trefila mnohem reálnější společenské nálady. „Stal jsem se jediným novinářem, kterej neposlal studenta Šmída do záhrobí, ale hlavně se ukázalo, že to bylo úplně jedno,“ shrnul Hejma ve své knize.

Zatímco té listopadové neděle telefonoval na všechny strany a Michael Žantovský hledal v márnici u Berounky studenta Šmída, v pražských redakcích se připravovala pondělní vydání novin. A občas to mělo velmi dobrodružný charakter.

V Mladé frontě, deníku Socialistického svazu mládeže, velela kovaná šéfredaktorka Miroslava Moučková, která v neděli rozdělila redaktorům úkoly zcela odlišné od toho, co chtěli pod vlivem aktuálních událostí psát. Pak se s několika spolehlivými kádry zamkla ve své kanceláři a tajně začali připravovat vydání, které by odpovídalo stranické linii.

Když zjistila, že její věrní nejsou schopni naplnit předepsaný počet stránek, byla nucena vzít zavděk odvážnými materiály sepsanými odbojnými redaktory. Po tomto fiasku se soudružka Moučková od pondělka v redakci už neukázala a noviny řídila skupina redaktorů, ke které patřili třeba Ondřej Neff, Karel Pacner nebo Martin Komárek.

Lidová demokracie, vydávaná režimní Lidovou stranou, se předvedla už v sobotu. V noci dokázali redaktoři navzdory uzávěrce dát dohromady text, popisující celkem objektivně dění na Národní třídě. Tím se odlišila od jiných, kteří kvůli časovému tlaku před uzávěrkou jen převzali značně překroucenou zprávu ČTK.

Svobodné slovo, vydávané druhou z menších režimních stran, Československou stranou socialistickou, si svůj hvězdný nástup nechalo na pondělí. Zprávy o tom, že Praha byla o víkendu na nohou, včetně informací o vzniku Občanského fóra, byly pro čtenáře v regionech něčím naprosto novým.

Teoretici médií se shodují, že odvaha redaktorů Svobodného slova v pondělí vyhecovala další redakce, takže v úterý zašla nejdál Lidová demokracie, pak se přidala i Mladá fronta. Svazácký tisk měl z rebelů největší náklad, takže štval komunisty nejvíce. Ve čtvrtek 23.11. v totálním zoufalství začali neznámí lidé noviny rozvážené vlaky do regionů vyhazovat na poli z vagónů, aby se nedostaly ke čtenářům. Totéž se mělo dít s výtisky Svobodného slova.

Čtvrteční vydání Mladé fronty se zapsalo do dějin i tím, že při jeho tisku došlo k zastavení rotaček, což je v každých novinách zcela mimořádná událost.

Na poslední chvíli bylo totiž na ÚV SSM rozhodnuto o výměně fotografie na titulní stránce. Místo Václava Havla, hovořícího na Václavském náměstí, se do horké sazby narychlo připravoval neškodný obrázek dělníka svařujícího trubku.

Kvůli tomuto zdržení se noviny dostaly na stánky až kolem deváté hodiny, což čtenářům signalizovalo nejistotu moci možná jasněji, než jakýkoliv text.

Od následujícího dne už píše trojlístek názorotvorných celostátních deníků v zásadě svobodně a začíná si hledat své místo na novém mediálním trhu. Mladá fronta občas hraje politické hry svého vydavatele, šéfa svazáků s velkými ambicemi Vasila Mohority.

Lidová demokracie se s blížícím se adventem zaměřila na křesťanská témata, případně na sociální otázky (přichází třeba se sérií drsných reportáží o poměrech v českých nemocnicích).

Svobodné slovo si v prvních týdnech pěstovalo roli nejhlasitějšího zastánce opozice, přitom využilo své exkluzivní kontakty na Občanské fórum, které měli redaktoři Petr Kučera nebo Irena Gerová (ta se v prosinci 1989 stala dvorní mediální zpovědnicí Václava Havla, se kterým se sblížila v předcházejících měsících).

Rudé právo se vzpamatovalo až v polovině prosince, když vyměnilo šéfredaktora Zdeňka Hořeního.