V pražském domě alchymie císaře Rudolfa II. je dnes muzeum

10. 04. 202215:23
V pražském domě alchymie císaře Rudolfa II. je dnes muzeum
foto: Nový Fénix/Muzeum alchymie v Praze v domě laboratoře císaře Rudolfa II.

TIPY NA VÝLET Pražské povodně v roce 2002 měly i přes své tragické následky jeden pozitivní moment. V té době se náhodou podařilo objevit pod domem v Haštalské ulici unikátní prostory – laboratoř, kterou zde v hluboké minulosti nechal zřídit císař Rudolf II. Lze předpokládat, že šlo o špičkové pracoviště – dům alchymie. Práce v něm zcela jistě nebyla jednoduchá, a i skvělá expozice může jen částečně zprostředkovat představu o ní. Dnes je v totiž budově v Haštalské 1 muzeum alchymie, které nabízí poodhalení tajemství doby pozdního středověku a raného novověku a  také ochutnávku tajemství „elixíru mládí”.

Činnosti v laboratoři probíhaly v šeru jen za svitu loučí a svíček a pravděpodobně i ve vlhku. Krom toho byla laboratoř plná výparů, které nejspíše nebyly zdraví prospěšné a mohlo zde docházet i k výbuchům při pokusech. To podmínilo vznik pověstí, které se k takovým místům váží. Zdejší pověst o ohnivém spřežení taženém kozli je krásnou ukázkou, jak i ty nejfantastičtější legendy mají reálné jádro, nebo odráží skutečnost.

Dům alchymie 2

Jak to všechno začalo

Podíváme-li se na snímek Evropy, jedinou zemí, kterou na něm lze rozeznat, jsou Čechy. Je to ohromný kráter, po jehož okraji jsou hory a v dávných dobách byly po jeho okrajích i neprostupné hvozdy. Když nastala doba ledová, zabránily, aby byly Čechy zaledněné. Nebo to snad byla energie tohoto místa?

V srdci Čech, jímž protéká Vltava, je další kruh vyvýšenin, na kterých vznikla hradiště. Je zajímavé, že nitro tohoto kruhu bylo osídleno jen velmi řídce. Důvod může objasňovat místo, které je dodnes velmi sporadicky zastavěno – vrch Petřín. Podle kronik šlo o posvátné místo a hořely zde ohně pro komunikaci s duchy. Teprve v 9. století na vrchu nedaleko Petřína vznikl hrad Praha.

Alchymie je nauka o přeměnách nejen hmoty, ale i duše

Je pozůstatkem dávné univerzální přírodní vědy, zkoumající vzájemné působení lidstva a světa a uvědomující si jejich vzájemnou neoddělitelnost. Svět působí na člověka a člověk působí na svět, přetváří jej podle svých představ. Jako svět může zahubit člověka, může člověk zničit i svět. Proto pro dokonalé soužití člověka se světem je tedy nutná jejich vzájemná harmonie. Člověk musí moudře využívat svět, aby zabránil sebezničení.

Alchymie je nedílnou součástí tzv. hermetických nauk. Ačkoli je zcela samostatnou disciplínou, bývala jednak doplňována věděním jiných hermetických oborů, jak je např. astrologie, kabala, spagyrské umění.

Osobnosti alchymie

Alchymista, přírodovědec, filozof a teolog Albertus Magnus (Albert Veliký, 1200–1280) je prvním klasikem středověké evropské alchymie, později nazýván doctor universalis.
Paracelsus (1493–1541) vlastním jménem Theophrastus von Hohenheim – byl pokládán za nejvýznamnějšího alchymistu středověku. Vystudoval lékařství a jako ranhojič cestoval a léčil. Příčinu některých nemocí vysvětloval poruchou rovnováhy mezi sírou, rtutí a solí v těle, a proto předepisoval k obnovení rovnováhy preparáty rtuti. Zastával názor, že by měla alchymie připravovat především léky proti nemocem.
Rájem středověkých alchymistů byl pražský dvůr císaře Rudolfa II. (1583–1611), který byl proto zván „knížetem alchymistů". Kromě většiny podvodníků, jakými byli např. A. Scotta i pověstný Eduard Kelly, zde působili skuteční zasvěcenci jako třeba lékař Michael Maier, autor spisu Atalanta fugies, přírodovědec a lékař John Dee (1526–1608) a polský alchymista Sendivogius (Michal Sedziwoj), kterému se prý v Praze podařila transmutace olova ve zlato.

Velkým znalcem alchymie byl již zmíněný Angličan John Dee, vlastník jednoho z nejcennějších alchymistických rukopisů, tzv. Rukopisu oxfordských alchymistů, který je patrně totožný s rukopisem z Deeovy pozůstalosti uloženým v knihovně v Kasselu (Codex Casselanus). J. Dee spolu s jinými alchymisty působil též u dvora českého šlechtice Viléma z Rožmberka, který dal v Českém Krumlově, Prachaticích a Třeboni zřídit alchymistické laboratoře.

 

Přitom právě Petřín by byl pro stavbu hradu mnohem vhodnější. Vznik hradiště, které se později stalo hradem, je spjato s prvním přenosem vlády do tohoto místa. Tehdy to učinili Přemyslovci, kteří se sem přesunuli z Levého Hradce a zároveň vstoupili do historie. Knížata před Bořivojem z historických pramenů neznáme.

Původ pojmenování města

Jméno hradu později převzalo město, které pod ním vzniklo. Je tajemné v tom, že není známo, z čeho vzniklo. Pověst říká, že podle prahů ve zdejším brodě. Existuje však i jiná pověst – že toto místo bylo označováno jako Paragaja, což má znamenat „místo setkávání“. Leží totiž na karavanní cestě, která šla z království Leon v severním Španělsku až daleko na Dálný východ.

Není tedy vyloučeno, že naopak hrad získal jméno od tohoto místa, které bylo vždy považováno za významné a posvátné. Za brodem, v oblasti dnešního Starého města, se usazovaly karavany. Pro ně zde bylo později vytvořeno ohrazené místo – Ungelt, které existuje dodnes.

Tyto karavany míjely kamenný dvorec. Vlastně nevíme, kdy vznikl, ale písemně je doložen již rokem roku 900. Zde byla lékárna, možná nejstarší ve střední Evropě, která získávala od karavan zde nedostupné byliny. Patrně však nešlo jen o lékárnu, protože zde vychází na povrch silný proud pozitivní energie, a na takových místech jsou obvykle megalitické památky. Výjimečnost místa je podtržena i tím, že v sousedství bylo pohřebiště králů, v době než se přestěhovalo na Zbraslav a pak do katedrály sv. Víta na Pražský hrad.

Alchymistické postupy a pojmy

Alchymie byla ve své době velmi blízká astrologii. Často používala symbolů a značek tak, aby jejich tajemství zůstalo skryto. Vlastní proces alchymické proměny vycházel z teze Solve et coagula (odděluj a zhušťuj) a byl v podstatě neustálým procesem očisťovacího rozkládání a skládání proměňující se původní látky za působení alchymických činitelů, jimiž byly různé druhy alchymického ohně (k nim patřily i vodní lázeň a hnití) a alchymistických nádob (tavicích, destilačních, cirkulačních atd.) a pecí, z nichž nejdůležitější byl tzv. athanor. Prostředí, v němž se nacházel předmět alchymických operací, se nazývalo „filosofické vejce".

Z alchymických knih, které se zabývaly zejména přípravou Kamene Mudrců*) – klíče k prodloužení života, také vyplývá, že se alchymie zabývala nejčastěji uváděnými osmi body:

1) Příprava alkahestu, neboli univerzálního rozpouštědla.
2) Separace tzv. „ducha světa", látky nasycené všemi planetárními vlivy a oživující osláblou hmotu.
3) Problém quintessence, tedy extrakce působivých částí látek z rostlin, kovů atd.
4) Aurum potabile (tekuté zlato), energetický lék propůjčující tělu maximální odolnost vůči všem nemocem.
5) Elixír života, látka způsobující omlazení organismu a prodlužování života.
6) Příprava hermetických léků
7) Palingeneze, tj. rekonstrukce organismů z jejich popela.
8) Homunkulus, tj. vytvoření živé bytosti, respektive člověka.

*) KÁMEN MUDRCŮ

Samotnou přípravu kamene mudrců alchymisté zahajovali úpravou jednotlivých látek potřebných k pokusům. Základem této úpravy bylo především přečišťování, jehož smyslem bylo odstranění nečistot a získání látky, blížící se obecným živlům, stojících v základech alchymistické teorie. Tak se ve staročeských rukopisech objevují názvy rtuť filozofická, rtuť moudrých, což je označení pro vyčištěnou rtuť, připravenou, z hlediska alchymistických zásad experimentu, pro další procedury. Rozhodujícím vodítkem pro posuzování vlastního průběhu reakcí byla barva sloučeniny: na počátku se musela objevit černá, signalizující umrtvení láky a nepřítomnost její duše. Dále se měla objevit bílá barva oznamující přítomnost tzv. malého elixíru, umožňujícího transmutaci kovu na stříbro.

Vrcholem alchymistových snah bylo dosažení Kamene Mudrců – substance rudého elixíru, tinktury nebo červených krystalků či prášku obsahujícího v sobě v ideální konstelaci všechny aristotelské živly a umožňujícího přeměnu kovů na zlato.

V prvních týdnech pokusů měla hmota, s níž se pracovalo, neurčitou barvu – byla to etapa „království Merkura". Potom látka zezelenala a zčernala - to bylo „království Saturna". Potom dostala barvu bronzu a „obrozovala se", což se dělá v „království Jupitera". V další fázi, zvané „království Diany" dostávala látka barvu zářící běli a bylo již možno použít ji k přeměně kovů ve stříbro. Pracovalo-li se dále, látka opět zezelenala, modrala „království Venuše" a potom dostávala oranžový odstín „království Marta" a přecházela do načervenalé páry. Nyní bylo nutno „filozofické vejce" ochladit, aby se páry srazily. Práce vstupovala do konečné fáze, do „království Apollóna", dostala tvar malých zrnek a konečně jasně červeného prášku s chutí mořské soli – to byl kámen mudrců či filozofů, který pak mohl být použit ke konečné transmutaci, obvykle olova nebo rtuti ve zlato.

Celý proces se prý analogicky odehrával i v nitru alchymisty.

 

Tato tradice posvátného místa prostupuje dějinami a osvícení panovníci se jí řídili. Jak známo, Prahu si za sídelní město zvolil Karel IV., i když byl Pražský hrad pobořen, a začal zde jednak stavět podle zásad posvátné architektury a jednak budovat nový Jeruzalém. S tím jde ruku v ruce jeho vášeň sbírat ostatky svatých. Očekával se totiž blízký konec světa, který bude následován posledním soudem, kdy mrtví opět ožijí a přijdou, aby je Ježíš soudil.

Je otázka, zdali přítomnost ostatků svatých měla zajistit, aby sem svatí přišli, nebo právě výjimečnost a posvátnost místa takový zázrak zaručovala. Protože byl Karel IV. císař, byla Praha hlavním městem nejen Čech, ale celé říše.

Zrod alchymie v Čechách

V roce 1577 se ve Vídni stal císařem Rudolf II. Ještě téhož roku přenesl císařský dvůr do Prahy a zde zůstal až do své smrti. Jak známo, byl velkým mecenášem věd a umění. Díky němu se Praha stala nejen hlavním městem říše, ale vlastně intelektuálním a duchovním centrem celé Evropy, protože všechny vynikající osobnosti se sem sjížděly a působily na jeho dvoře.

Dům alchymie 3

O tom, jak veliká zde byla konkurence, svědčí například to, že Johannes Kepler zde až do smrti Tycha Brahe působil jen jako jeho pouhý asistent. Teprve po jeho smrti se stal císařským matematikem a díky přesným pozorováním Tycha Brahe mohl objevit své proslulé tři zákony nebeské mechaniky.

Jen na okraj budiž řečeno, že to může být to nejmenší, co objevil. Pozdější věky si je totiž vybraly z jeho velké knihy, která popisuje nebeskou harmonii z hlediska platónských těles. Jeho bystrá mysl začala rovněž chápat alespoň začátky fraktální geometrie, když si všiml struktury sněhových vloček, jimž věnoval drobný spisek, který vydal v Praze.

Královna mezi vědami

Za královnu mezi vědami je možné označit právě alchymii, protože překvapivě velký počet vědců se jí věnoval. Není-li to známo o J. Keplerovi, rozhodně se jí věnoval Tycho Brahe, Tadeáš Hájek z Hájku, rabbi Löwe a mnozí další. Bylo tomu tak i v pozdějších dobách. Není například všeobecně známo, že velikán fyziky Isaak Newton se věnoval alchymii mnohem více než fyzice.

Sama skutečnost, že jeho (a nejen jeho) alchymistická díla zůstala v rukopisech, naznačuje pozoruhodnou ambivalenci, jak k alchymii přistupovala veřejnost, respektive inkvizice. I když nebyla zakázána, přesto se mohl alchymista dostat do osidel inkvizice a být prohlášen za spojence ďábla.

Bylo tedy lépe ji provozovat tajně, a tím se stávala ještě podezřelejší. Alchymie předjímala pojetí sjednocené vědy, která by vycházela z teorie všeho, jíž hledá současná fyzika. Jejím základem byla koncepce, že existuje jediný základ, z něhož vycházejí čtyři prvky – voda, země, vzduch a oheň. Přímo z ní vyšla řada oborů. Chemie je jen jeden z nich.

Ostatně ani alchymie sama není nejspíše jako taková překonána, uvědomíme-li si činnost alchymistů 19. století i pozdějších dob. Za všechny lze jmenovat Jollivet-Castelota, Fulcanelliho, Eugène Léon Canselieta, nebo René Adolphe Schwaller de Lubicze.

Rudolf II. nebyl jen velkým podporovatelem alchymie, ale sám měl v této oblasti rozsáhlé znalosti. Tradice uvádí, že na Hradě měl vybudovat rozsáhlé laboratoře. Jak měly vypadat, přibližoval populární a legendární film Císařův pekař. Ve skutečnosti tomu tak však nebylo a nebylo by to ani logické. Všichni alchymisté totiž žárlivě střežili výsledky své práce natolik, že jejich zápisy jsou často kódované a některé nejsou dodnes rozluštěné. Jak se zdá, Rudolf II. vybudoval spíše několik laboratoří na různých místech a některé nejsou možná ani známé. Ta na Pražském hradě byla ve věži Mihulka.

Alchymistické myšlení

Věřilo se, že každý kov v zemi je ovlivňován svou planetou a má své místo v hierarchii kovů vzestupně podle své dokonalosti: 1.) Olovo (Saturn); 2.) cín (Jupiter); 3.) železo (Mars); 4.) měď (Venuše); 5.) rtuť (Merkur); 6.) stříbro (Měsíc); 7.) zlato (Slunce).
Protože se věřilo, že nebeská tělesa ovlivňují také lidskou povahu, víra v hierarchické uspořádání kovů byla jedním z faktorů alchymistického spojení metalurgických a psychologických technik. Hierarchie tedy představovala cestu k duchovnímu stoupání. Alchymie se zabývala přeměnou těchto nedokonalých kovů ve zlato a stříbro. Alchymisté zabývající se transmutací kovů věřili, že kovy žijí svým vlastním životem, který je analogický životu člověka, a že všechny kovy vyrůstají ze rtuti a vyvíjejí se jako dítě v mateřské děloze. Proměna kovů se pak děje aktivací jejich spirituálních elementů, přičemž východiskem je spojení mužského a ženského principu; solární, teplé a mužské Síry a lunární, studené, ženské Rtuti, v řeči alchymie „krále a královny".

Alchymista při své práci vycházel z předpokladu, že mnohotvárnost světa má svůj původ v jediné prapůvodní hmotě, substrátu potenciálně v sobě obsahujícím vše existující. Tento substrát představoval klíč k tajemství přírody, v případě jeho získání bylo možné na něho libovolně působit a dávat tak vzniknout látkám s předem stanovenými vlastnostmi, tzn. zlatu a stříbru. Krédem alchymisty bylo pracovat souběžně s přírodou. Ve své laboratoři se snažil napodobit procesy, které podle jeho představ probíhaly v přírodě, především v zemských hlubinách, kde se měly rodit a dozrávat. Alchymistické myšlení bylo velmi ovlivněno Aristotelovým a Platónovým učením.

Alchymie je hledání moudrosti a alchymistovým cílem je sebezdokonalení 

 

Alchymistická laboratoř v srdci Prahy

Další byla vybudována na Starém městě, v úvodu článku zmiňovaná laboratoř v Haštalské ulici. Je pozoruhodné, že byla zcela zapomenuta a ztracena a teprve až v roce 2002 náhodou objevena, když se propadla ulice před domem v Haštalské ulici 1 do chodby, vedoucí právě do laboratoře. Celý objekt v podzemí, jak je dosud znám, sestává ze čtyř místností.

První je destilační laboratoř, druhá transmutační laboratoř, další sklad a sušárna bylin a konečně sklárna. Protože byla transmutace prvním stupněm k Velkému dílu, je pravděpodobné, že byly i další laboratoře k těmto stupňům. Nevylučuje se, že jsou zde i hlubší, dosud neobjevená patra nebo další neznámé laboratoře na jiných místech.

Pokud bychom se podivovali, proč zde byla i sklárna s jednou pecí, je třeba si uvědomit, že laboratoř potřebovala mnoho skleněných specializovaných nádob. Sklárna na místě je mohla vyrobit a reagovat na aktuální potřeby alchymistů. Takové zboží nebylo možné jinak snadno koupit.

Dům alchymie 4

To ostatně naznačují i alchymistické knihy, protože obsahují řadu vyobrazení těchto nádob a pecí. Kromě těchto místností jsou zde podzemní chodby, jež vedly na Pražský hrad, na Staroměstskou radnici (nebo do místa, kde byla později postavena, je možné, že v jednom z domů, z nichž byla vytvořena též laboratoř) a za hradby města.

Místo stavby nebylo náhodné

Skutečnost, že tento dům vlastně stojí na uzlu těchto chodeb, jen podtrhuje jeho význam. Jak již bylo řečeno, sotva zde byl postaven nahodile, protože zde tryská ze země proud pozitivní energie. Že si toho byli alchymisté dobře vědomi, jasně dokládá pracovna a byt za lékárnou v průčelí domu.

Na stropě je symbolicky vyjádřeno, jak čtyři prvky vycházejí z této základní substance. Z toho co víme o historii města, je patrné, že ne každý majitel si význam uvědomoval a zároveň, že byly kruhy, které jej znaly. Tento dům, známý též jako Jihlavský dům, je dnes v samém srdci města, ale původně byl na periferii Starého města.

Vedle domu byla branka, jíž se vstupovalo na místní hřbitov. Před domem byl travnatý plácek, kterému se říkalo Kozí, protože se zde pásly kozy. V roce 1440 patřil soukeníkovi Janu Přespole. Roku 1582 dům daroval Jan Roučka, aby zde byla zřízena škola. Není známo, proč byla zakrátko přenesena do č. 19, a stejně tak není uváděn nový majitel.

Laboratoř zachována díky zazdění

Je však pravděpodobné, že to bylo na rozkaz Rudolfa II., pro něhož někdo dům získal. Důvody, proč usiloval právě o tento dům, jsou jasné. Je pozoruhodné a velmi šťastné, že ač prošel mnoha přestavbami, a dokonce byl několikrát zbořen (alespoň podle zpráv), jeho jádro – renesanční přízemí a podzemní laboratoře, do nichž se vchází tajným vchodem ze zadního bytu, zůstalo zachováno. Při přestavbě kolem roku 1680 bylo podzemí zazděno, a tím zachováno.

Od zazdění zůstalo vše na svém místě, a tak i díky tomu se zde podařilo nalézt recepty elixírů, na nichž se zde tehdy pracovaly. Ty byly obnoveny a je možné je opět získat. Jeden z nich – elixír lásky – vytvořil nejvýznamnější český alchymista Bavor Rodovský z Hustiřan, který zde rovněž pracoval, stejně jako John Dee a Edward Kelley, když pobývali v Praze.

Tyto elixíry lze patrně sotva považovat za pověrečné, když si uvědomíme, že alchymisté, užívající elixír života pro detoxikaci organismu a posílení imunity, se dožívali výrazně vyššího věku, než bylo tehdy obvyklé. Tak Albert Magnus se dožil 87 let, Tadeáš Hájek 74, John Dee 81, rabbi Löwe 96, Sendivoj 70, Roger Bacon 80, Isaak Newton 85.

Další ve Faustově domě

Laboratoř v dnešní Haštalské ulici nebyla určitě jediná. Víme například o další ve Faustově domě na Karlově náměstí. Zde podle pověsti žil alchymista již ve 14. století. Není nejspíše náhodou, že jej později koupil Edward Kelley. Je zajímavé a výmluvné, že pověsti s ním spjaté jsou obsahově srovnatelné s těmi kolem domu v Haštalské ulici.

 Laboratoře většího či menšího rozsahu měli určitě všichni alchymisté a víme i o tom, že byly na řadě hradů. Přesto například Bavor, který bydlel na nedalekém Poříčí, chodil pracovat i sem. Důvodem je nejspíše nejen práce pro císaře, ale i to, že destilační pec je přímo v proudu energie vycházející ze země. Látky nejspíše získávaly jiné vlastnosti, než kdyby úplně stejná chemická reakce proběhla jinde. Je to srovnatelné se změnami látek, které jsou vloženy do pyramidy. I to je český patent.

V dalším cyklu seriálu se budeme soustředit na rozbor takzvaného pražského pětikostelí. Redakce PrahaIN.cz přinese ve spolupráci s časopisem Nový Fénix cyklus tří rozsáhlých materiálů na dané téma. 

Autor textu: Jaromír Kozák

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných