foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Kaple svatého Cyrila a Metoděje
REPORTÁŽ: „Tak proč ne,“ odpověděli jsme v pátek 27. března známým, kteří nás pozvali do Beskyd. Svou pozvánku mimochodem obohatili o známý verš Jarka Nohavici, kde ostravský bard v textu písně Ladovská zima zpívá o tom, jak vločkou vločka z oblohy padá, chvilinku počká a potom taje.
A taky nezapomněli dodat: „A v Praze kalamita jak na Sibiři! Tři centimetry sněhu a u Muzea čtyři…“ Následovala fotografie, které jsme se zprvu zdráhali uvěřit. Zachycovala jakousi zvláštně promrzlou krajinu, dlouhé rampouchy, mrazivý opar a několik mužských postav. Zeptali jsme se, zda jde opravdu o Sibiř. Zamítavou odpověď provázel smích, zatímco my se už v pátek večer připravovali na sobotní cestu na Moravu.
Domluvili jsme se totiž na společném výletu ke Kapli svatého Cyrila a Metoděje na vrcholu Radhoště. Věděli jsme o ní pouze dvě věci: jak vypadá a že je nejvýše položenou církevní stavbou v naší republice. Víc nic. A tak jsme se ráno teple oblékli, vzhlédli k nebi, vypili kávu a vydali se na cestu.
Už po pár hodinách nám došlo, jak důležitou roli během horských túr sehrává příprava. V hlavním městě sice byly jenom dva stupně, ovšem po sněhu ani památky. Nebe bylo blankytně modré a vítr nefoukal. Když jsme tedy dorazili na místo setkání, marně jsme skrývali zděšení, kde jsme se to v sobotu kolem poledne ocitli.
Zima a zase zima
Mráz je tím nejpřiléhavějším termínem. S kamarády jsme se chvíli bavili. V tomto případě vlastně musíme být přesnější. My jsme mluvili, zatímco oni se bavili nad tím, že máme polobotky, chybí nám rukavice a čepice.
Naštěstí s tím počítali a půjčili nám své vysokohorské oblečení. Výšlap ke kapli svatého Cyrila a Metoděje se rázem proměnil v boj o holý život. Nejprve jsme počítali kroky, potom všechny svaté. Zima nám prostupovala tělem, neměli jsme na nic ani pomyšlení. Naše desetičlenná skupinka díky specifickému tempu musela působit hodně úsměvně. Prostě a jednoduše bylo poznat, že přijíždíme odjinud.
Sem tam se na nás někdo otočil. S lehkou čepičkou na hlavě jsme prostě budili pozornost. A kolem nás sníh, zima, ledová krusta, namrzlé pláně. Obraz, na jaký z území hlavního města nejsme zvyklí. Dokonce si nevybavujeme, kdy naposledy jsme v Praze něco podobného zažili.
Teploučké auto
Samotný pohled na kapli v nás ovšem zvedl teplotu i sebevědomí. „Dokázali jsme to!“ připustili jsme spíše potichu.
V daný moment totiž nešla pořádně otevírat ani pusa. Kaple působila úctyhodně. Omrzlé sochy dávaly znát, že zimní měsíce dávno neopustily naše území. Přesto jsme byli svým způsobem šťastní. Nejen ticho a klid, harmonie, ale především respekt před stavbou a sochami, to všechno v nás zanechalo silný dojem.
Cesta zpátky ubíhala o poznání rychleji. V autě směrem na Prahu jsme se zastavili ještě v Hradci Králové, kde se na řece objevili modří jeleni. Samostatnou reportáž z východních Čech teprve přineseme.
Závěrem dodejme, že klimatizace našeho zánovního vozu po celou dobu návratu neklesla pod 26 stupňů Celsia.