foto: Jakub Veselý, PrahaIn/Pieta u Českého rozhlasu
Řada věnců na Vinohradské třídě ve čtvrtek po poledni připomínala sedmasedmdesáté výročí vzepětí Pražanů i dalších Čechů při Pražském povstání. Tradiční piety se zúčatnili pamětníci i politické špičky.
„Slovo je zbraň,“ shrnul předseda Senátu Miloš Vystrčil, když položil svůj věnec. A proto se Pražské povstání tradičně připomíná po půl jedné, kdy z éteru zazněla slova k obraně Českého rozhlasu „Voláme všechny Čechy“.
Vzpoura v rozhlase ale začala už ráno v šest, při začátku vysílání, které redaktor Zdeněk Mančal ohlásil slovy „je právě sechs hodin“. Touto jedinou větou vytrolil minulých šest let dvojjazyčného vysílání. Následně se před nacistickými rozhlasovými funkcionáři zamyká v hlasatelně a rozhlas vysílá po zbytek dopoledne výhradně česky a zcela jinou produkci, než do té doby. Pamětníci vzpomínali, že některé skladby předtím znali jen z ilegálního poslechu londýnského exilového vysílání.
Pro posluchače je to celkem jednoznačný signál. Na ulicích se začínají strhávat německé nápisy a rodí se spontánní povstání proti nacistické správě země.
V reakci na to posílají do rozhlasu jednotku SS, aby vzpouru zpacifikovala. Němci lépe než kdokoliv jiný věděl o významu médií pro ovládání společnosti. Hitler a jeho ministr propagandy dr. Goebbels postavili na práci s masmédii svůj politický úspěch a rozhlas byl v té době hlavním nástrojem, který umožňoval ve vteřině oslovit celou zemi. Ne náhodou byl poslech cizího rozhlasu v protektorátě zakazován pod drakonickými tresty.
Pražský rozhlas byl proto pro nacistickou okupační správu prioritou číslo jedna. A českým redaktorům rozhodně nedůvěřovali, k čemuž zásadně přispěl incident ze samotného začátku okupace. To se na Václavském náměstí konala přehlídka německých vojsk a rozhlasová reportáž byla svěřena Františku Kocourkovi, tehdejší hlasatelské hvězdě.
Jenže Kocourek v nejlepší tradici českého jinotaje reportoval: „Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea nad jedoucími světlomety a odposlouchávacími přístroji německé armády dolů k Můstku. Divila se asi tomu hluku, který zde slyšela a obrazu, který viděla pod sebou.“ Redaktora Kocourka tři roky poté útýrají v Osvětimi a v Rozhlase Němci udělají pořádek, který zdánlivě funguje až do 5. května 1945, kdy zamčený redaktor Mančal, posléze vystřídaný kolegy Kozákem a Malíkem, porušil vše, co doposud platilo.
Rebelii za mikrofonem má rázně utnout devadesátka esesáků, kteří ale v nepřehledné budově zabloudí, neb jim český živel zlikviduje všechny směrovky a ukazatele.
Ve čtvrt na jednu dorazilo prvních šestnáct dobrovolníků k obraně rozhlasu a v budově se začalo střílet. Po půl jedné zazněla rozhlasem první výzva, aby lidé dorazili na pomoc. Poté se opakovala zhruba v desetiminutových intervalech.
Dorazily i německé posily, těm ale povstalci rozstříleli auto a zabavili zbraně a v rozhlase se bojovalo o každou místnost.
Ubrečenej Lojza
V té době také povstalci zajali několik kolaborantských rozhlasových pracovníků. Mimořádným úlovkem byl elitní redaktor Alois Kříž, kterého české posluchačstvo nenávidělo snad ze všech nejvíce a přezdívalo mu „ubrečenej Lojza“. Horlivého nacistu s velmi omezeným hlasatelským talentem (vedle toho mimo jiné autora patetické sbírky reportáží z Říše Krev za novou Evropu nebo antisemitského spisku Co víte o Židech?) se dav před budovou pokoušel lynčovat.
Tato osoba velmi smutného osudu, kterou ke kolaborantské novinařině přivedla bída, těžké dětství i zklamání z Mnichova (což však rozhodně neomlouvá prokazatelné zločiny, které posléze napáchá), nakonec o dva roky později skončí na pankrácké šibenici.
V osmnáct hodin nakonec jednotka SS z rozhlasu ustoupila. To však neznamená, že by se Němci vzdávali. Rozhlas, centrum odporu, chtěli dál dobít, nebo zničit. Druhý den už od rána budovu ostřelovali od Hlavního nádraží, nasadili tanky, večer v zoufalství začali spodní část Vinohradské třídy bombardovat.
Budova rozhlasu byla těžce poškozena, vysílání ale běželo dále. Technikům se jej podařilo zajistit z budovy Husova sboru u Vinohradské vodárny.
O hlavní budovu se bojovalo dále až do 9. května. Po německé kapitulaci se toho večera vysílání slavnostně vrátilo do hlavní budovy.
Druhá bitva o rozhlas
Rozhlas byl po celou dobu Pražského povstání jedním z hlavních ohnisek bojů. Život zde položilo 170 českých občanů. Symbol obrany rozhlasu se znovu připomene o 23 let později v srpnu 1968, kdy znovu budou ve spodní části Vinohradské třídy vyrůstat barikády, hořet tanky a po složité budově se zoufale motat cizí vojáci, kterým znalí rozhlasáci budou klást do cesty řadu pastí.
Takto vzpomína Ondřej Neff, v té době mladý redaktor Mikrofóra:
„Přišli hlavním vchodem a začali akci tím, že uřízli telefony v přízemí. V přízemí je asi sedm přístrojů a v celém Rozhlase jich může být tisíc, snad dva. Pak se prý ptali po místě, odkud je Rozhlas řízen. Jan Petránek přísahá, že viděl, jak je někdo odvedl do kantýny do kamrlíku, kde kantýnská prodává lístky na obědy: Je to napravo od vchodu do jídelny, zasklená kukaň, je v ní stoleček s lampou, telefonem a mikrofonem. V naší kantýně je totiž hygienické zařízení: aby lidé na kantýnskou nekýchali, je schovaná za sklem a promlouvá k nim ampliónem. Rusové vnikli dovnitř a útočným nožem - jak se eufemisticky říká bajonetu - uřízli šňůru od telefonu, mikrofonu a stolní lampy a kukaň zamkli s vědomím, že hnízdo kontrarevoluce je ochromeno“.
Mimochodem, i v roce 1968 se provizorně vysílalo z horních Vinohrad, budova Armádního rozhlasu byla v Dykově ulici jen o dva domy od Husova sboru. Ondřej Neff také vzpomínal, jak se snažil připravit pro redaktory ústupovou cestu a narazil na zamčenou branku, do které marně bušil kladivem, načež se za ním zjevila místní babička: „To musíte praštit semka, mladej pane," řekla. „Tudy jsme posílali spojky za okupace. Sama jsem tudy nosila zprávy, já vím, jak to chodí. Ve vile se skrejvali tydlecty, jo, za okupace.“
Dvě bitvy o rozhlas, které připomínají dvě pamětní desky u hlavního vchodu na Vinohradské třídě, jsou historicky propojené.
Protože svobodné slovo skutečně může být zbraň.