foto: Karel Tichý, PrahaIN/Ulice prochází jižně pod areálem motolské nemocnice.
PŘÍBĚHY ZAPSANÉ DO MAPY: Denně procházíme či projíždíme ulicí, jejíž název vnímáme jen okrajově, jako pouhou pomůcku při orientaci v městské džungli. Přitom pojmenování ulic po význačných lidech je způsobem, jakým společnost vyjadřuje úctu svým hrdinům, odbojářům, vědcům, umělcům či politikům. Odhadem asi polovina názvů ulic připomíná tyto osobnosti, jejichž zásluhy chceme připomenout.
Tichá ulice vede od Kukulovy nejprve kolem tří motolských rybníků, poté kopíruje jižní okraj území Sídliště Homolka a ústí u Poštovky v Košířích do Plzeňské ulice. Podle Pražského uličníku byla pojmenována až v roce 1972, do té doby nesla poněkud zavádějící název se souběžně procházející ulicí Plzeňskou, která byla ve třicátých letech 20. století narovnaná ze své původní trasy. Tato pozemní komunikace byla kdysi součástí císařské Berounsko-haslbašské erární silnice, stavěné od konce 18. století. Směřovala z Prahy přes Beroun a příhraniční obec Haselbach (dnes Lísková) do Norimberku a dále na západ.
Zahradníčkova ulice
Ulice nese jméno Jana Zahradníčka (1882–1958), českého lékaře, zakladatele moderní české ortopedie, profesora Univerzity Karlovy a přednosty kliniky pro ortopedickou chirurgii, který se stal průkopníkem v moderní a světově uznávané operační terapii vrozeného vykloubení kyčelního kloubu a objevitelem tzv. derotačního principu v jeho léčbě.
Zahradníček se narodil v malé obci Mastník na Vysočině a vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1909 až 1916 působil na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a byl žákem jednoho z nejvýznamnějších zakladatelů čs. chirurgie Otakara Kukuly. Následně narukoval do armády a působil v Bělehradě a Sofii.
Za první světové války, mezi lety 1914 a 1918, pracoval jako šéfchirurg ve skupině profesora Kukuly na frontě. Každý den tam zažíval bezvýchodné situace, bezmoc a jen silou vůle balancoval na hranici možného. Válečná medicína ho ale naučila rychle reagovat, improvizovat a pracovat s tím, co bylo po ruce. I tyto zkušenosti mu poté umožnily zmírnit utrpení nemocných v dobách míru.
Psali jsme
PŘÍBĚHY ZAPSANÉ DO MAPY: Denně procházíme či projíždíme ulicí, jejíž název vnímáme jen okrajově, jako pouhou pomůcku při orientaci v městské…
Po válce působil Zahradníček krátce v Albánii, poté se vrátil na Moravu. V roce 1921 získal docenturu na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v oboru ortopedické chirurgie a stal se také primářem chirurgického oddělení Nemocnice milosrdných bratří v Brně. V roce 1924 byl habilitován z patologie a terapie chirurgických chorob. V Brně pracoval do roku 1926, následně pak až do roku 1957 působil na II. chirurgické klinice Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1933 se stal profesorem ortopedie a dětské chirurgie a převzal vedení první ortopedické kliniky v Praze, kterou přebudoval na moderní ortopedické pracoviště.
Především jeho úsilím a zásluhou i jeho následovníků vymizelo utrpení dětí, které se narodily s vrozeným vykloubením kyčelního kloubu. Dnes si to nedovedeme ani představit, protože jednou z prvních povinných návštěv lékaře, které musí rodiče po narození miminka absolvovat, je vyšetření u dětského ortopeda. Ten u novorozence zkontroluje správné postavení kyčlí a díky tomuto vyšetření se včas zachytí vrozená dysplazie kyčelního kloubu. Ročně je tato vada odhalena zhruba u tří tisíc dětí, tedy zhruba u tří procent novorozenců, kteří by se bez včasné léčby stali mrzáčky pohybujícími se jen o berlích.
Osudy hendikepovaných dětí, než se jim dostalo odpovídající lékařské péče, byly ještě krátce po druhé světové válce velmi pohnuté. A ti, jimž profesor Zahradníček pomohl, na něj pak celý život vzpomínali jako na svého zachránce. Jeden z jeho dětských pacientů zveřejnil svou vzpomínku z roku 1947 v Jičínském deníku: „Nějaký čas po narození jsem zkoušel chodit, ale nijak mně to nešlo… Lékaři v hradecké nemocnici rozhodli, že trpím tuberkulózou kostí, a doporučili dlouhodobé léčení v sanatoriu ve Vysokých Tatrách. Odvezli mně tam v mých dvou letech a strávil jsem tam na lůžku celé dva roky života. Bez zjevného výsledku, protože levá noha mě stále nenosila. Rodiče pátrali, co a jak se mnou dál. Řešení se našlo a já se ve svých čtyřech letech ocitl v pražské nemocnici na Karlově náměstí, kde se mě ujal ortoped prof. Jan Zahradníček ... a určil příčinu mé nehybné nohy ve vrozeném vykloubení nohy. Provedl na mně sérii operací, kdy mně můj kyčelní kloub pomocí drátu a hřebíku zpevnil a já se konečně, ve svých skoro sedmi letech, poprvé postavil a postupně se naučil i chodit.“
Roku 1956 se profesor Zahradníček stal doktorem věd. Byl také členem České sekce Moravské lékařské komory v Brně, Sicot – Světové společnosti pro ortopedii a traumatologii, Československé společnosti pro ortopedickou chirurgii a traumatologii a Československé lékařské společnosti J. E. Purkyně, Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáčků na Moravě a Masarykovy ligy proti tuberkulóze.
O své pacienty profesor Zahradníček neúnavně pečoval do vysokého věku a vychoval mnoho svých následovníků, mimo jiné profesora MUDr. Václava Vojtěcha Tošovského (1912–2007), významného českého pediatra, dětského chirurga a ortopeda, a profesora MUDr. Františka Stryhala (1912–2001), dětského ortopeda a traumatologa. Profesor Zahradníček je pohřben na Vyšehradském hřbitově, oddělení 6, hrob č. 1.