foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Rozkopané centrum, duben 2026
REPORTÁŽ: Na začátku dubna jsme se vydali do centra Prahy, abychom sledovali vývoj pokládání nových tramvajových kolejí. Hlavním cílem ambiciózního projektu je jejich vybudování v horní části Václavského náměstí a následné napojení do Vinohradské a Škrétovy ulice.
Pražané jistě vědí, kudy běží pomyslný zajíc. Vědí to jak chodci, tak šoféři. Místem sice projíždíme pravidelně, ale vždy je to jen ve stavu krajní nouze. Tentokrát jsme zvolili tramvaj číslo 13 a z Italské ulice došli na místo určení.
Už na konečné třináctky se nám do nosu vedral silný odér čerstvě pokládaného asfaltu kolem jediného přechodu v dolní části Vinohradské. Dva pracovníci ho rovnali, tak deset stálo kolem a smálo se. Komu však do smíchu nebylo? Řidičům. Chodci na zelené jim totiž „blokovali“ volný průjezd, díky čemu se snad během minuty vytvořil pořádný štrůdl ze všech stran. Nervozita byla cítit ve vzduchu stejně jako prach a pylové částice. Jenom ten Ján Zákopčaník nikde…
Poté jsme šli za nosem až ke koni.
Najednou rána jako z děla. Ne, žádná nehoda, dron ani únik plynu. Pokládka trubek. Jdeme dál. Procházíme, fotíme. A další rána jako z děla. „Bobi, Bobi,“ slyšíme starší paní. Kvůli hlasitému zvuku jí utekl pes. Naštěstí ho našla, klepal se u stromu. A potom další rána, a další. A k tomu troubení aut. Nedočkavci dávali najevo, aby první v řadě neměl s tolika chodci slitování.
Opravdu velký hluk
Raději jsme zůstali stát.
Bagr, trubky, rány, pískání. Signalizační zvukové znamení bagru oznamovalo, že dodávka může couvat. Hned poté následovalo nepřeslechnutelné pípání právě tohoto manévru. Ještě jsme nebyli ani v půlce náměstí, už nám třeštila hlava. Hluk se odrážel od fasád domů a násobil se, jako by celé místo bylo uzavřené v podivné komoře.
Cestou do Vodičkovy ulice jsme pohovořili s obsluhou gyrosu, kavárny a banky. Ženy nám unisono řekly, že situace je den ode dne šílenější. K už tak silným stavebním zásahům se totiž přidaly davy turistů, kteří také dokážou své. „V bance hluk slyšet není, alespoň ne tolik. Ráno chodíme vchodem pro zaměstnance, takže z boku, kanceláře máme dál od silnic,“ uvedla jedna z úřednic KB.
Prodavačka masa a dalších pochutin mluvila česky špatně, přesto hned pochopila naše dotazy. Když už se chystala odpovědět, opět se za námi rozezvučely velké stroje. Nemělo smysl je přeřvávat. Ukrajinka pokrčila rameny, snad na omluvu, snad jako odpověď. V obou případech šlo o vypovídající gesto, které vystihovalo bezmoc mnoha zdejších pracovníků.
Václavské náměstí jsme procházeli maximálně dvacet minut pomalou chůzí. I tato krátká časová stopáž stačila, abychom centrum opět na pár měsíců vynechali z pomyslného perimetru.