foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Květen v centru Prahy
REPORTÁŽ: Není to tak dávno, dva až tři týdny, kdy jsme naposledy vyrazili do centra hlavního města, abychom přinesli aktuální postřehy. Tehdy jsme šli z Italské do Vodičkovy ulice. Jindy poklidná procházka se rázem změnila díky neutuchajícímu proudu automobilů, které nad sochou svatého Václava „zadržel“ semafor.
Turisté využili volný čas k focení. Tehdy jsme popsali především obrovský hluk způsobený výkopovými pracemi a vznikem nové tramvajové trati v horní části náměstí a jejím napojením do Vinohradské a Škrétovy ulice.
Když jsme se snažili ptát několika stánkařů, jak se jim v takovém prostředí pracuje, vlastně jen krčili rameny. Těžko říct, jestli kvůli troubení a pohybu těžké techniky vůbec slyšeli, na co se jich ptáme.
Tak to byl duben.
Na začátku května se situace změnila k nepoznání. Kromě rozkopaného náměstí totiž začali kopat ještě chodníky. Asi proto, aby se ukázalo, jak jsou Češi pracovití. V této úvaze počítáme s tím, že kdo z místních nemusí, do centra Prahy raději nechodí.
Tak a začínáme
Vystoupili jsme na Muzeu, kde nás už ve vestibulu metra překvapil odkrytý strop. Kolem obchodů bylo zábradlí a zdvihací plošina. Dělníci nikde, zato turisté vše fotili. Nás pohled na změť drátů také zaujal, něco podobného jsme předtím neviděli.
Poté jsme se prodrali davy a užuž spěchali na ulici. Když vtom zádrhel. Starší paní se zasekla špacírkou do díry v provizorním „nástupišti“, tedy v prkně chránícím chodce před propadnutím do vykopaných děr. „Baba jedna,“ ulevil si padesátník, když nemohl projít středem.
Trochu jsme si připadali jako ve scéně z filmu Na samotě u lesa, kde chtěl Ferda Kokeš vypudit prarodiče, a tak jim dal před vchodové dveře lávku a pod ni lil vodu. „Oni se pak víc bojí!“ poznamenal, pokud nás paměť neklame. Paní jsme z nepříjemné situace pomohli jedním rychlým škubnutím a mohla pokračovat do obchodu.
Díry v chodníku byly téměř všude. Pokračující práce kolem tramvajové trati také fičely. Ke všemu se přidal silný vítr, o němž bychom vlastně ani nevěděli, pokud by nám do obličeje nenafoukal jemný stavební prach. Ten se zvedl jako hejno tisíců racků a rozletěl se celým náměstím.
Rychle pryč
Otáčeli jsme se nejen my, ale i ostatní kolemjdoucí. Jen mladší generace nestíhala, protože většinou sledovala mobilní telefony.
Pokračujeme dolů, kdy se nestíháme vyhýbat lidem ani dělníkům. Zprava auta, troubení, stavební dodávky. Ty totiž pravidelně couvají nebo navážejí materiál, a tím zdržují provoz. Je radost sledovat nervozitu opuštěných řidičů. Většina z nich jede v autě sama. Kdyby šli pěšky nebo jeli metrem, udělali by nejlépe, pomysleli jsme si.
Než jsme došli k Můstku, ještě několikrát nás „pozdravil“ prach ze stavby i skupinky bezdomovců. Nejvíce jich bylo před Komerční bankou, kde se povalovaly tašky i improvizovaná ležení.
Městská policie sice přibrzdila, ale vzápětí odjela dál. Nikdo nic neprováděl, jen přežíval.
Václavským náměstím jsme procházeli pomalu a všímali si detailů, mladých Italů přebíhajících před tramvají, barmanů marně čekajících na hosty i prázdných zahrádek. Důvody jsou zřejmé.
Po necelé hodině jsme byli rádi, že z tohoto „věhlasného centra“ můžeme zmizet.