foto: Anna Vančová/Vejce v barcelonském supermarketu
REPORTÁŽ: Tentýž den, kdy jsme se vrátili z katalánské metropole, hlásili v rádiu: V Lidlu je plato vajec ve slevě za 115 korun, běžte se přesvědčit! Zatímco v běžném barcelonském supermarketu stojí 24 vajec 89, 50 (dle kurzu z 30. března), v pražském Lidlu, a to tento řetězec patří k nejlevnějším, vyjde vejce na 3,83. A v Tescu stojí 5, 83 za kus.
Barcelonský supermarket žádnou akci nepotřebuje, aby před Velikonoci prodával jedno vejce za 3,72. Koneckonců, podívejte se titulní na fotku…
Holky v Barceloně nosí dlouhé vlasy, nelíčí se, ale opět frčí husté nalepovací řasy. A paří se tu v pátek a v sobotu.
Při návštěvě zahraničí se člověk neubrání srovnávání s domovem. Barcelona je katalánská metropole (Katalánsko je jedna ze španělských provincií), kde žije 1,6 milionu obyvatel, takže ji můžeme se zamhouřenýma očima porovnávat s Prahou. Podíváme se na ceny, koukneme se na dopravu, zhodnotíme kvalitu jídla, neopomeneme ani památky.
Katalánci jsou velcí nacionalisté, kteří stále usilují o samostatnost. Zato kdyby viděl jejich elektroinstalaci český revizák, klepne ho pepka. Foto: Anna Vančová
Metro má 11 linek
Je tu velmi hustá a spletitá síť metra, jehož první část byla otevřena již v roce 1924. Podle toho také linky vypadají. Spletité průchody, úzká schodiště, dlouhé spojnice mezi jednotlivými linkami. Uzounká nástupiště, kde Čecha udiví, že Barceloňané nepadají pod metro obden. Teprve na nejnovější lince, vedoucí na letiště, jsou nástupiště uzavřená. Když přijede souprava, otevřou se automaticky zároveň dveře na nástupišti i ve vagónu, stejné to má být v Praze u metra linky D.
Metro jezdí v pondělí až čtvrtek a v neděli od 5:00 do půlnoci, zato v pátek, sobotu a dny před svátky až do 02:00. Také jsme z toho vyvodili, kdy Barcelona žije v noci.
Šikovná vychytávka v barcelonských tramvajích. Foto: Anna Vančová
Vyznat se v husté síti nejen barcelonského metra, ale i autobusů a tramvají, to je úkol hodný šotouše. Nejen zde jsme zjistili, že Katalánci jsou hrdý národ, který se rozhodně nehodlá přizpůsobovat nějakým „cizákům“. Anglické nápisy tu buď nejsou, nebo je budete hledat s lupou. Zde jednoznačně vede Praha, MHD je tu mnohem přehlednější a vůči turistům vstřícnější.
Dvě vychytávky týkající se dopravy se nám ale moc líbily. Jednak jsou to přechody pro chodce, vyvýšené, bezbariérové, vyrobené z příjemné červené antuky, kdy na semaforu vidíte, kolik vteřin vám ještě zbývá, než skočí červená. Jsou všude, kde to jen jde. A v tramvajích na místech pro stojící pasažéry je umístěno jakési přátelské vypolstrované opěrátko na zadek, nezabere místo a je velmi příjemné, srovnatelné s normálním polstrovaným sedadlem. Nápady, opět hodné následování… A jedna poznámka na závěr pro vášnivé zastánce cyklodopravy. Tak ta se nekoná, Katalánci jezdí na motorkách a skútrech, Barcelona není žádný Amsterdam.
Nakoupíte tu levněji
Když odečteme skutečnosti, za něž Praha nemůže, Barcelona má moře, takže každý běžný supermarket nabízí několik druhů ryb a hojnost mořských plodů lákavě se vyvalujících na ledu, a to za velmi příznivé ceny. Barcelona také leží na jihu, čili nabídka ovoce a zeleniny je prostě nesrovnatelná, chuť vynikající, jen ta „obyčejná rajčata“ jsou božské plody ráje, ceny samozřejmě výrazně nižší než u nás. A to nemluvíme o trzích, to je pastva nejen pro chuťové pohárky, ale i lačné oko.
Pohled na Barcelonu z Parku Güell, na obzoru vidíte moře a při pozornějším pohledu zhruba uprostřed věže monumentálního chrámu Sagrada Família. Foto: Anna Vančová
Co je již obtížnější pochopit, jsou třeba ta zmíněná vajíčka, o tolik levnější. Že by španělské slepičky snášely více vajíček? Sledovali jsme bedlivě ceny a zjistili, že v Barceloně je tak o pětinu levněji než u nás. A to se netýká jen jídla, levnější je kadeřnictví, manikúra, levněji (a většinou lépe) se najíte v restauracích.
Jít na jídlo do hospody je samo o sobě dobrodružství. Jak jsme již zmínili, Katalánci se moc neobtěžují s anglickou verzí menu, a i pokud ano, stejně pořádně nevíte, co vám přistane na talíři. Toho se ale nebojte, určitě to bude delikatesa. Kdo zná z Prahy španělské tapas, respektive co se tu za tapas vydává, bude překvapený. Zdaleka nejde jen o španělskou šunku a sýr. Každá restaurace má na jídelníčku přes deset druhů teplých tapas (vynikající jsou místní krokety s různými náplněmi) a další ve studené verzi. Pokud nemáte hlad jako šumavský vlk, bohatě postačí k zasycení i gurmánskému potěšení. Národním jídlem je pak paella, jakési španělské rizoto s mořskými plody či jinou oblohou. Přinesou vám ji ve velké ušaté pánvi, i pro jednoho je jí dost, natožpak ve verzi pro dva. Tu jsme ochutnali za 17 euro, najedli se bohatě tři a zaplatili 403 korun.
V supermarketu si můžete i načepovat čerstvou, právě vymačkanou pomerančovou šťávu k snídani. Něco takového by se nám u nás také líbilo. Foto: Anna Vančová
Spropitné je již započítáno v ceně, všude lze platit kartou, jen na jedno musíme upozornit. Hrdí Katalánci leckde nepoužívají nápisy WC či Toilletes. Abyste nebloudili, zapamatujte si, že záchod se řekne Lavabo.
Barcelona rovná se Gaudí
Antoni Gaudí (1852 -1926) byl katalánský architekt, představitel katalánského modernismu. Valná většina Gaudího staveb se nachází právě v Barceloně. Mezi jeho nejznámější díla patří chrám Sagrada Familia. A tou jsme začali. Co o této velkolepé stavbě říci? Že se musí vidět. Je totiž gigantická, což z fotek nepoznáte. A jestli je krásná? Těžko říci, mnozí by jí označili za monumentální kýč. Stejně jako dva domy u vchodu do Parku Güell, který se tyčí nad Barcelonou a je celý Gaudího dílem.
Cukrátkové domy u vchodu do Parku Güell. Foto: Anna Vančová
Samotný park má mimochodem zajímavou historii, pro svérázného architekta typickou. Zakázku na projekt zahradního města podle anglického vzoru zadal Gaudímu jeho mecenáš, průmyslník Eusebi Güell. Gaudí vyprojektoval zahradní město s 60 stavebními parcelami. Projekt měl být financován z předem zaplacených záloh za dosud nepostavené domy, našli se však pouze dva kupci, samotní stavitelé parku Gaudí a Güell. Realizace projektu se tak nezdařila a projekt zahradního města nebyl nikdy dokončen. Park posléze odkoupilo město a od roku 1926 zpřístupnilo jako městský park, kde je kouzelné pobýt. Létají tam smaragdově zelení papoušci, které ale nevyfotíte, leda jako šmouhu, jak jsou rychlí, když míří ke svému hnízdu na majestátní palmě. (Mimochodem, Barcelona je, stejně jako Praha, domácím hřištěm vypasených holubů, které vystřídá tu a tam racek. Za celých pět dní jsme potkali jen dva malé vrabčáky, ten kdysi tak hojný městský ptačí proletariát. A v celém městě jsme nezaznamenali jedinou venkovní kočku! Psy jsme občas zahlédli, ale co do množství se to s Prahou nedá srovnat.)
Interiér paláce rodiny Güell. Foto: Anna Vančová
Po shlédnutí temných, téměř gotických, ale secesně zdobných interiérů paláce rodiny Güellů jsme dospěli k závěru, že Gaudí byl z jedné třetiny disneyovský Bambi, ze zbývajících dvou pak temný katolický mystik (ostatně, ve Vatikánu pracují na jeho blahoslavení). Ostatní Gaudího barcelonské domy jsou prostě nádherné, dva z nich, Casa Batlló a Casa Milà, leží na třídě Passeig de Gràcia, což je asi tak dvakrát širší a desetkrát delší Pařížská, plná obchodů luxusních značek. Gaudího domy, stejně jako Sagrada Familia, jsou veřejnosti přístupné. Městští radní dobře vědí, jaký poklad jim tu architekt zanechal. Vstupné není levné, do nedostavěného obřího chrámu Sagrada Familia se dostanete v průměru za 40 Euro, Casa Batlló a Casa Milà stojí od 35 Euro, nejlevněji vyjde palác rodiny Güellů, za 12 Euro, a že je tam toho, ve čtyřech patrech vyzdobených do polední kliky samotným Gaudím, hodně k vidění. Pozor, vstupenky jsou časové, což vzniklo za covidu a zůstalo, takže je dobré si je zarezervovat online předem.
Samotní Katalánci jsou většinou milí, ale u východu z Parku Güell někdo nasprejoval na zeď upřímný vzkaz: Turists, go home!