Vápencové lomy Českého krasu. Utrpení politických vězňů i iluze indiánských příběhů

REPORTÁŽ: Ruku na srdce, který muž nechtěl být alespoň jednou v životě odvážný jako Vinnetou nebo spravedlivý jako Old Surehand. Nechci sahat do svědomí ženám, ale přeci jen víc mužů chtělo prožít ten dálkou vonící indiánský příběh. Tužba být spanilou Ribanou asi u dívek tak častá nebyla. Ale stejně. Pokud vás indiánky okouzlily, anebo naopak nechaly chladnými, pro všechny je tu tip na výlet do prostředí, které se dá nazvat skutečně jako z Divokého západu.

A to přitom mluvíme o oblasti jen pár kilometrů od Prahy, kde se nacházejí legendární vápencové lomy, které patří do lokality chráněné krajinné oblasti Český kras.

Ale proč si při cestě k vyhlášeným lomům trochu nezajít a nenechat do sebe intenzivněji nasát atmosféru největšího českého vápencového území? Výlet bychom mohli začít v malé obci Mořinka. Je to skutečně malá vesnička s několika domy, ale o to více je malebnější. I to je jeden z důvodů, proč se právě Mořinka stala v polovině 90. let vesnickou památkovou zónou. Zdejší obdélníková dvouřadá náves rámovaná zděnými i roubenými usedlostmi je opravdu okouzlující. Důvody ochrany popisuje Památkový katalog Národního památkového ústavu (NPÚ).

A navíc, když nás sem zaveze autobus, obrátí se tady, protože silnice dál nevede a pak následně naše spojení s civilizací zmizí za okolní nízké kopečky, tak tu zůstaneme stát sami uprostřed ticha a najednou zjistíme, kolik běžných zvuků ve městech neslyšíme.

Mořinka opuštěný ráj mezi kopečky Českého krasu

Mořinku projdeme téměř celou a bezpečně poznáme, za kterým domem máme odbočit vlevo a vyšplhat na výraznější kopeček. Ten nabízí dvě zvláštnosti, vlastně tři. Tou první je nádherný výhled a ty druhé už vytvořily lidské ruce.

Betonové křeslo a kamenný menhir nad Mořinkou. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

V posledních dvaceti letech sem byl dopraven za pomoci pouhé lidské síly kamenný menhir, který byl zapuštěn do země a následně i betonové křeslo sochaře Zdeňka Ruffera. Sochařský artefakt vážící 700 kilogramů trůní na vrcholu krajiny a my se do něj můžeme spolehlivě usadit a sledovat okolní zvlněný reliéf.

Krátký odpočinek na vrcholu svahu v betonovém křesle ukončíme cestou do nedaleké chráněné přírodní rezervace Karlické údolí. Nebudeme ale sestupovat do hlubokého zářezu Karlického potoka, zůstaneme ve vrchních polohách.

Panorama Mořinky. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Tak se ale můžeme seznámit se zdejší teplomilnou květenou, která se ráda sluní na vápencovém podloží. Možná, že budeme mít štěstí a narazíme na jednu z extrémně vzácných květin Českého krasu.

Největší šanci budeme mít v případě hlaváčku plemenného. Tato rostlina byla ještě před dvaceti lety považována právě tady v těchto místech za vyhynulou, před pár lety se vrátila a dnes její červené květy znovu zdobí zdejší krajinu. Podrobnosti o nálezech chráněné květiny nabízí ochranářský web ISOP.

Hlaváček plamenný. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Cesta po hraně Karlického údolí nás dovede do Mořiny, kde nám hned na úvod nabídne obec barokní kostel.

Mořina neskrývá svou bohatou židovskou minulost

Ten byl nezvykle pojmenován po patronovi polského státu, svatém Stanislavovi. Ryze české jsou ale dvě památné, mohutné lípy nacházející se v jeho těsné blízkosti a místní kronika tvrdí, že byly vysazeny během rekonstrukce kostela v 18. století. Původně byly tři, jedna bohužel ale svoji pouť časem už nevydržela.

Obec Mořina byla odjakživa známá výraznou židovskou komunitou. Dnes tomu tak už není, ale obec nabízí památky spojené s touto érou. Jen místní synagoga už neslouží svému účelu a byla předělána na bytové prostory. Barvy judaismu tak hájí hlavně nádherný židovský hřbitov, ten ale bude až naší poslední zastávkou.

Památná lípa u hřbitova v Mořině je téměř 200 let stará. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Z centra Mořiny budeme pomalu stoupat vzhůru ke čtveřici vápencových lomů. Je to poměrně dlouhá cesta, zabere tak půlhodiny, my si mezitím můžeme představit jeden velice výjimečný a veřejnosti poměrně neznámý příběh. Příběh o politické zvůli tehdejšího režimu, o charakteru lidí, bezpáteřnosti některých umělců a zoufalosti komunismu. I když se ten příběh začal v poměrně vzdálené Plzni, tak jeho tragické a možná až antické rozuzlení nastalo právě v Mořině.

Plzeňské povstání

Začít ale musíme v roce 1953, kdy prezident Československé socialistické republiky Antonín Zápotocký všechny ve vysílání Československého rozhlasu ujišťoval, že naše měna je velmi pevná. Jenže za pár dní, 31. května 1953 vstoupila v platnost měnová reforma. Stát si tak svým vlastním rozhodnutím ponechal většinu úspor obyvatelstva a veškeré vázané vklady, životní pojistky, státní dluhopisy a cenné papíry. Podle odhadů ekonomů se tak komunistický režim během jediného dne obohatil o 14 miliard tehdejších korun.

V plzeňských závodech Vladimíra Iljiče Lenina, což byla dnešní Škodovka, zaměstnancům rázem došlo, proč jim závod vyplatil poslední výplatu předčasně. Stát ji totiž sám okamžitě znehodnotil; to rozčílilo zaměstnance natolik, že se vydali žádat o vysvětlení situace na plzeňské náměstí primátora města. Po cestě se přidávali další demonstranti, až se na centrálním plzeňském náměstí sešlo 20 tisíc lidí. Tady proti nim zasáhli členové SNB, Lidové milice a tajní agenti StB. Demonstrující ale stačili obsadit místní radnici, soud i rozhlas. Podrobně toto Plzeňské povstání popisuje například web pametinaroda.cz.

Na náměstí u sochy Tomáše Garriqua Masaryka se objevila i skupina herců z plzeňského divadla. Představme si tři hlavní protagonisty celého příběhu. Tehdy 31letý herec Josef Větrovec, který se navíc vyučil ve Škodovce jako kovomodelář, navlékl soše prvního československého prezidenta oprátku a strhl ji z podstavce. Ještě toho dne ji ve Škodových závodech roztavili. Stejně horlivým při ničení sochy byl tehdejší umělecký ředitel Zdeněk Hofbauer. Na opačnou stranu protestujících se postavila tehdejší výrazná osobnost plzeňského divadla Josefa Kajetána Tyla, herec Bohumil Vávra.

Povstání v Plzni bylo ještě téhož dne násilně potlačeno. Zatčeno bylo přes 600 lidí, stovky lidí byly zraněny. Na následky střelných zranění později dva lidé zemřeli. V následujících měsících bylo 331 lidí odsouzeno k odnětí svobody, byli propuštěni z práce, museli se vystěhovat z bytů v centru Plzně. Prezident Antonín Zápotocký přijel do Plzně ještě tentýž rok, aby 7. listopadu slavnostně odhalil ve městě novou sochu – generála Josefa Vissarionoviče Stalina.

Vápencový lom Malá Amerika je propojen podzemními labyrinty štol s ostatními lomy. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Josef Větrovec ještě sedm let hrál v Plzni, pak přešel do pražského divadla E. F. Buriana, získal titul zasloužilého umělce, stal se ředitelem zmiňovaného divadla, obdržel Řád práce a titul národní umělec. Ztvárnil stovky televizních a filmových rolí. Zemřel v roce 2002 ve věku nedožitých 80 let. Po sametové revoluci se odmítal bavit o plzeňských událostech roku 1953.

Bohumil Vávra byl odsouzen k odnětí svobody na 18 měsíců, dostal doživotní zákaz hrát divadlo. K umění se mohl vrátit až po amnestii v roce 1958, kdy začal fungovat jako člen divadel v Kolíně a Kladně. Ve filmu ztvárnil asi svou nejvýraznější roli jako starý Havran ve Schmidtově pravěké trilogii. V roce 2004 mu byla udělena za jeho postoj Historická pečeť města Plzně. Vávra zemřel ve věku nedožitých 91 let 14. září 2007. Hned v roce 1953 ale Bohumil Vávra nastoupil jako topič a lamač kamene v lomu v Mořině u Berouna.

Zdeněk Hofbauer 17. října 1953 nastoupil po příkladné podpoře socialistického zřízení jako umělecký šéf pražského Národního divadla. Jenže už měsíc po jmenování – 20. listopadu 1953 - zemřel při autonehodě. Místo nehody – odbočka na Mořinu u Berouna.

Může nás napadnout cosi o božích mlýnech, možná něco o jejich rychlosti, každopádně však je potřeba si tyto příběhy, na které má česká společnost tendenci zapomenout, stále připomínat.

Během vyprávění tohoto příběhu jsme stačili dojít až ke vstupu do národní přírodní rezervace Karlštejn. Tady se napojíme na žlutou turistickou stezku, která nás po odbočení doleva dovede už k prvnímu lomu.

Nemusíme se koukat jen z výšky

Tomu se říká Malá Amerika a jde pochopitelně o vápencový lom se zatopeným dnem a s ostatními lomy v okolí je propojen labyrintem štol. Na impozantnost lomu existují alespoň tři vyhlídky z okolních svahů. Každý poskytuje jiný úhel pohledu na zatopenou plochu.

Lom Mexiko - délka 300 metrů, šířka 100 metrů a hloubka 80 metrů a mnoho nelidského utrpení v době od II. světové války do roku 1953. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Pokud nám tyto pohledy nestačí, můžeme po dohodě se společností Lomy Mořina sestoupat ještě níž a pustit se i do prozkoumávání zdejších tajemných chodeb. K tomu je ale potřeba domluvit si termín návštěvy dost dopředu.

Od lomu Malá Amerika se budeme vracet zpět po žluté turistické stezce, ta nás provede kolem ostatních třech lomů. Tím dalším v pořadí je lom s názvem Kanada.

Tato plocha dnes slouží jako odkaliště pro nedaleký areál výrobny stavebních hmot, protože v těsném sousedství čtveřice lomů stále naplno funguje vápenka. Na dně tohoto lomu proto už neuvidíte vodu, ale stavební stroje.

Prokletí politických vězňů

Jen o dalších 500 metrů dál narazíme na lom Mexiko. Děsivé místo, které se stalo synonymem obrovského utrpení a neštěstí. Pohled na vápencový lom je omračující. Má délku 300 metrů, šířku 100 metrů a v nejhlubším bodě dosahuje hloubky 80 metrů.

Památník politickým vězňům u lomu Mexiko má podobu osekaného bloku kamene s nápisem a otvorem ve tvaru kříže. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Běžně se můžeme setkat i s názvy Deštivý nebo Trestanecký lom anebo Schniloušák. Tyto názvy odkazují na skutečnost, že lom je tak strmý a hluboký, že na jeho dno slunce téměř nezasvítí. Dnes, protože se lom už nevyužívá, najdeme na dně několik mělkých jezírek, která plní podzemní voda a spoustu náletových stromů, jak si příroda postupně bere zpět to, co jí člověk sebral. O lokalitě lomu nabízí více informací Památkový katalog NPÚ.

První pracovní tábor zde zřídili za II. světové války už nacisté. Už tehdy se začalo psát utrpení ohromného množství lidí. Po skončení války byli naopak do jeho útrob vehnáni Němci, kteří tu museli nuceně pracovat, než byli vysídleni zpět do Německa. Největší zrůdnosti se tu ale odehrávaly v dobách komunistického režimu mezi lety 1949-1953. Do zdejšího lágru byli nasazeni odpůrci režimu, nepohodlné osoby, řada vojáků bojujících v západních armádách, ale i kriminálních živlů.

Nelidské podmínky se dali vydržet maximálně tři měsíce

Za čtyři roky existence pracovního tábora se zde vystřídala zhruba tisícovka mužů. Naráz jich však pracovalo v lomu jen 80. Takzvaná „životnost muklů“ byla dva týdny až tři měsíce. Po této době se buď v nelidských podmínkách uzavřel jejich život, anebo byli zdravotně a fyzicky tak zničení, že už nebylo možné po nich další extrémně těžkou fyzickou práci vyžadovat a s nevratně poničeným zdravím byli buď propuštěni, nebo zavřeni do jiné věznice.  

Během smutné existence zdejšího lomu se z tisícovky odsouzených podařilo z Mořiny utéci jedinému. Jmenoval se Josef Fric, brzy byl ale dopaden a následně byl na Pankráci popraven.

Pohled do hloubky lomu Mexiko je vizuálně úchvatný. I přes krásu, kterou vidíme kolem, je tu však cítit utrpení politických vězňů. Jejich duše se snaží udobřit a uklidnit alespoň pomník politickým vězňům, který v roce 2001 odhalil sochař Petr Váňa. Má podobu hrubě osekaného bloku kamene s reliéfním nápisem. Podrobnosti nabízí web pamětních míst.

Součástí kamene je i kříž, který ale zároveň může symbolizovat zamřížované vězeňské okno. Kromě toho je na okraji lomu instalován kolejnicový vozík plně naložený lomovým kamenem. To proto, aby bylo patrné, jak otrockou práci museli zdejší muži vykonávat.

Vozík s naloženým lomovým kamenem připomíná u lomu Mexiko otrockou práci politických vězňů z 50. let. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Přírodní zajímavostí lomu Mexiko je pak skutečnost, že po zastavení prací v kamenolomu začala pracovat spodní voda, která dokázala na dně vytvořit takzvanou Únorovou propast. Objevena byla teprve v únoru 1978 a do dnešních dní nebyla zcela dostatečně prozkoumána. Její délka je zhruba 250 metrů, změřená hloubka 35 metrů, ale toto zkoumání nevylučuje, že v určité části může být mnohem hlubší.

Únorovou propast z výšky vyhlídek sotva zahlédneme, protože náletové dřeviny pohled na ní postupně zakrývají.

Trocha indiánské nálady

Od velice smutných událostí v dějinách našeho státu je čas se vydat do lepšího světa a zlepšit si od chmurné historie náladu. K tomu poslouží unikátní lom, který si právem vysloužil přezdívku Český Grand Canyon. Oficiálně jde o lom Velká Amerika a při pohledu na něj se nám doslova podlomí kolena. 

Je to pořádný chlapák a stačí jen představit jeho rozměry a hned tato informace vykouzlí údiv na vašich tvářích. Dlouhý je tři čtvrtě kilometru, široky 150 metrů a hluboký až 80 metrů. Na dně se nachází dvě navzájem propojená jezírka s nádhernou tyrkysově průzračnou vodou. Hloubka vodní plochy je nejméně deset metrů.

Pohled na lom Velká Amerika ze západní vyhlídky. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Střídají se tu filmové štáby. Zdejší lokalita posloužila pro natáčení filmů Limonádový Joe, Akumulátor 1 nebo nejnověji pro velkolepý filmový opus Petra Jákla Jan Žižka. Těch produkcí se tu ale v průběhu historie objevilo mnohem víc.

Vápenec skončil i v našich cukřenkách

S těžbou se tu začínalo teprve na konci 19. století a těžilo se tu jen zhruba 80 let. V roce 1963 kutání zastavil nebezpečný sesuv svahu. Je až neuvěřitelné, jak velkou díru do země dokázal člověk za relativně krátký čas vytvořit. Mimořádně kvalitní vápenec, který se tu nachází, našel uplatnění ve stavebnictví, ale třeba i v cukrovarnictví. Právě cukrová šťáva z řepy se při výrobě cukru míchá s vápenným mlékem, a i proto má pak cukr tak krásně bílou barvou.

Zajímavé také je, že zdejší lomy získaly svá jména nejen podle podobnosti s krajinou Divokého západu, ale také podle toho, že se tu aplikoval takzvaný americký způsob těžby.  Ten spočívá v tom, že je nejprve vytvořená základní štola, ze které se vykopávají boční chodby, na jejichž konci se odstřelem vytváří malý nezávislý lom. Těch lomů pak může v jednom prostoru vzniknout hned několik a jsou na sobě vzájemně nezávislé a práce v každém lomu, včetně odstřelů nenarušuje práci na okolních lomových pracovištích.

Fascinující nádheru lomu Velká Amerika můžeme ocenit ze všech směrů, protože lom se dá obejít ze všech stran a více než dvoukilometrová procházka nabízí hned několik velmi zajímavých vyhlídek. I tady nabízí podrobnosti web NPÚ.

Do útrob lomu vede i cesta. Podrobnou prohlídku dna zdejšího lomu, ale i spojovacích chodeb, které se zavrtávají do vápencových stěn, nabízí řada cestovních kanceláří. Rozhodně však nedoporučujeme sestupovat dolů neorganizovaně. Prvním důvodem, proč tak nečinit, je bezpečnost, tím druhým je téměř stála přítomnost strážců přírody. Pokud podlezeme závoru a vstoupíme do lomu, vyfasujeme až 15 tisíc korun pokuty, a pokud se rozhodneme v lomu i vykoupat, hrozí nám stejná výše pokuty ještě jednou.

Náhrobky židovského hřbitova v Mořině. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Od lomu Velká Amerika i nadále pokračujeme po žluté turistické stezce. Ta nás dovede až k železničnímu přejezdu a turistickému přístřešku. U něj se dáme hned za kolejemi doprava a žlutou trasu opustíme. Jen tak se dostaneme ke zdejšímu židovskému hřbitovu.

Ten byl v Mořině založen už v roce 1736 a nejstarší dochovaný náhrobek je jen asi o pět let mladší. Celkově ve svahu najdeme 150 náhrobků barokního a v nové části hřbitova i klasicistního typu. Nálada hřbitova je omračující a genius loci, jak je časté u židovských hřbitovů, je nezměrný.

Prohlídkou zdejšího židovského místa posledního odpočinku výlet za vápencovými lomy Českého krasu a Mořiny můžeme ukončit. Stačí jen sejít dolů do vsi a počkat si na autobus, který nás pohodlně odveze až do Prahy.