Vévodo české země... Pod „Václavem“ demonstrovali Sokolové i Gottwald

29. 09. 202212:31
Vévodo české země... Pod „Václavem“ demonstrovali Sokolové i Gottwald
foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Demonstrace 28. září

Demonstrace na Václavském náměstí, to je v české politice pojem. „Zaplnit Václavák“ je pak jednotka politické legitimity. Ve středu se na náměstí pod pomníkem patrona české země sešla demonstrace právě v den, který slavíme jako jeho svátek. Pojďme si při té příležitosti připomenout, jak svatováclavská legenda vstupuje do našich dějin.

Za běžných dní Pražané příliš nevědí, jak Václavské náměstí využít. Prostor mezi obchodní tepnou a odpočinkovou plochou přivádí politiky a veřejnost už mnoho let k debatám, co s tím „Václavákem“ vlastně dělat, a nakonec z toho vždy zbude jen přirozené centrum nočního života se všemi jeho pozitivy a negativy.

Někteří dokonce mluví o „prokletí“ Václaváku nebo o negativní energii, která se v tomto prostoru pochytala a teď ničí jakékoliv záměry jeho smysluplného využití.

Knihkupec a autor bedekrů Mark Baker, který od devadesátých let prezentuje metropoli světu a dokáže do veřejných debat přinést originální anglosaský pohled, zastává názor, že největším nepřítelem Václaváku je jeho tvar.

„Náměstí je určené k posezení, ulice pro pohyb,“ píše autor. Václavák je přesně něco mezi, má na délku 720 metrů a na šířku 60 metrů.

V souvislosti s Václavákem se ale mnohem častěji řeší zcela jiný údaj, než délka a šířka- totiž otázka, kolik lidí ho zaplní.

Když totiž přijdou zlé nebo dramatické časy, najednou míříme právě na tento podivný prostor, kde svítí neony obchodů a shromážděný dav protínají tramvaje. I nyní, když Češi dostali strach z drahých energií a začali pochybovat o své vládě, směřují své protesty právě sem.

„Plný Václavák“ je v českých politických dějinách moment ve stylu „hra skončila“. Jestliže lidé zaplní náměstí před Muzeem, musí moc začít jejich hlas brát vážně. V listopadu 1989 měl jistý příčetnější komunistický funkcionář pronést „jestli Havel s Dubčekem zaplnili Václavák, tak jsme v prdeli“. A i letos po první velké demonstraci vláda v řadě věcí zjevně změnila názor.

To náměstí, o kterém se jinak všichni shodují, že vyzařuje spíše negativní energii a kde se zejména v nočních hodinách skutečně odehrává mnoho nepěkného, se ve zlomových momentech stává fórem české veřejnosti, která sem chodí s plány vzít do rukou svou budoucnost.

Ne jednou, ne občas, ale pokaždé, když se v naší politice něco semele. Na Václaváku se vyhlašoval samostatný stát, v místech kudy pak chodily sokolské průvody v dramatickém roce osmatřicátém a defilovali vítězné armády o sedm let později. Pak se sem o necelé tři roky později Klement Gottwald vrátil z Hradu. Tam, kde v osmašedesátém sovětští tankisté rozzuřeně stříleli po Národním muzeu, protože se ho snad prý spletli s parlamentem.

Rok 1989 se „pod koněm“ odehrával prakticky celý.

Svoboda nám otevřela mnohem širší možnosti projevení názoru, takže se Václavák zaplňoval ještě častěji, občas i z důvodů, kterým bychom se zpětně mohli pousmát.

Svatý Václav- bojovník

Včera se tam lidé sešli o svátku svatého Václava. Učili nás ve škole, že tento kníže a světec z desátého století, panovník z rodu Přemyslovců zavražděný na objednávku svého bratra, který se dal pod ochranu Svaté říše Římské a platil za to, je „patron české země“.

Není přitom moc zřejmé, co takový zemský patronát vlastně znamená a obnáší. Možná právě to je ale na funkci tak atraktivní - že si do ní může každý promítnout své představy a pak se cítit jako součást národa.

A podle nátury si svatováclavské symboly a legendy vypráví nejen každý jedinec, ale i každá doba.

Na konci devatenáctého století, když české národní obrození vrcholilo a národ nabíral sebevědomí ve vztahu k německy hovořícím sousedům, vznikla poptávka po velkolepém jezdeckém pomníku svatého Václava jako národního patrona. Umístěn měl být před budovou Národního muzea na náměstí, které se už tehdy jmenovalo Václavské.

V soutěži vypsané v lednu 1894 prošly do finále dva návrhy od elitních českých sochařů. Bohuslav Schnirch přišel s uměleckou koncepcí světce, který na koni žehná davům a v ruce drží praporec s Paladiem země České.

Křesťanská mystika ale nebyla na konci průmyslového století, když církev byla speciálně u nás v totálním útlumu, zrovna pravé ořechové. Takže vyhrál projekt Josefa Václava Myslbeka, prezentující svatého Václava jako bojovníka.

Foto: Jakub Veselý, PrahaIN.cz

Vzhledem k osobnímu příběhu knížete, pokorného křesťana a spíše mírného politika ctícího kompromis, je to trochu romantická představa. Ale takové už mýty bývají. Národnostně vypjatá doba si přála bojovníka vyrážejícího proti nepřátelům.

Myslbek ale dokázal dát svému dílu i určitý přesah, odkazující k duchovním tradicím českého národa. Ať už čtveřicí českých světců, kteří národního patrona obklopují, nebo ztělesněním samotného svatého Václava, ze kterého sálá spíše odhodlání a zápal než hrubá síla.

Pomník byl oficiálně odhalen v roce 1913, současnou podobu měl ale až od roku 1925, s jeho tvorbou se tedy „svezly“ i události první světové války a vzniku samostatné republiky, což legendu a její spojení s národními dějinami ještě posílilo.

Svatý Václav je symbol, jeden z mála, co náš skeptičtější národ přijímá. A zafixoval si jej v Myslbekově bojovné póze válečníka s praporem.

Vévoda beznaděje

Vypjaté česko-německé soupeření konce devatenáctého století udělalo z pokorného křesťana udatného vojevůdce. O padesát let později byl svatý Václav vnímán a prezentován zcela jinak. Je až trochu trapné připomínat nacistické vyprávěnky o patronovi, který správně pochopil význam orientace českých zemí na germánský svět a loajality proti hordám z východu, což se zrůdně ideologicky hodilo k Hitlerovu šturmu na Moskvu.

Ocenění tzv. Svatováclavské orlice (přesný název byl „Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava“) dostávali ti nejodpudivější kolaboranti. Národ ale přesto na svého patrona nezanevřel.

V lednu roku 1989 se právě pomník svatého Václava stal centrem událostí Palachova týdne. Právě zde dvacet let předtím student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach spáchal svůj děsivý sebevražedný čin coby „živá pochodeň číslo jedna“.

O dvacátém výročí právě „ke koni“ zamířila řada Pražanů vzpomenout jeho památky. Včetně elity disentu, kterou ale policisté pozatýkali zčásti ještě před příchodem na náměstí, zčásti přímo na místě. Lídr opozice Václav Havel byl zatčen při odchodu v pasáži a později v bizarním procesu odsouzen na osm měsíců vězení. Následující týden na náměstí chodily tisíce demonstrantů a policie se s nimi vůbec nepárala.

O měsíc později měla v Divadle na Vinohradech premiéru hra Záviš z Falkenštejna, kterou podle tragédie obrozence Vítězslava Hálka přepsal Jaroslav Vostrý a režíroval Jan Kačer. Drama pána z Falkenštejna a královny Kunhuty ozvláštnila speciálně pro toto představení složená píseň skladatele Petra Skoumala.

Postavu světce text prezentoval jako tragický osud mučedníka, což je historické realitě asi mnohem blíže než vojevůdce na koni. Ale i tak národ zoufale volá „neopouštěj nás“, protože si do něj promítá vše, po čem touží.

Velkolepý chorál Svatý Václave se stal v tom dramatickém roce okamžitě hitem.

Svatý Václave, vévodo naší beznaděje,
Stojíš tu tak trochu na vlastní nebezpečí.
Svatý Václave, neodjížděj a zůstaň s námi,
Vévodo naší víry, naší samoty.

Ta píseň se okamžitě stala hitem a o devět měsíců později stane jednou z nejdůležitějších hudebních kulis listopadových protestů. Ještě dnes z toho monumentálního chorálu cítíte, jak „vévoda beznaděje“ přijíždí na pomoc.

Při letošních podzimních protestech zaznívají i výzvy k opuštění Evropské unie a větší samostatnosti, nejen v energetice. Vzít vládu zpět do vlastních rukou. „Vévodo beznaděje, vévodo povolnosti“. Trochu až mrazí, jak by tato politická agenda mohla uchopit svatováclavskou symboliku.

Ona ale Skoumalova píseň ve finále končí nadějí. „Vždyť vodní dělo pálí jen párkrát do roka,“ reflektoval masakry Palachova týdne. Velká tragédie tvoří velká pouta.

Vévoda beznaděje, patron naděje.

Ono je celkem jedno, co si z příběhu sv. Václava aktuálně vybereme. Dokud národ chodí k Václavovi říci mocným své, pořád je to dobré.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných