VÍKENDOVÝ SERIÁL Od Playboye po Igora. Divoké magistrátní devadesátky, které odnesla povodeň

PÁNI V ČELE METROPOLE Povodeň, která přišla do Prahy právě před dvaceti lety, přinesla hlavnímu městu řadu zásadních změn. A mimo jiné také ukončila jednu pozoruhodnou éru pražského magistrátu. Éru bouřlivých a svobodných devadesátých let, která se propsala i do obsazení kanceláře primátora.

V listopadu 1989 stál v čele Prahy Zdeněk Horčík, kádr s předpisovým životopisem komunistického funkcionáře, kterého do čela metropole dosadil vlivný městský tajemník Miroslav Štěpán. V průběhu několika týdnů skončili oba, na krátký čas město vedl Horčíkův náměstek Josef Hájek.

Prvního února 1990 pak pražské Občanské fórum prosadilo do primátorské funkce svého kandidáta, který zcela odpovídal svérázu revolučního hnutí. Jaroslav Kořán byl démonický literát, scénárista, překladatel a také strojník kanalizací, když skončil „u lopaty“ po zatčení při opileckém zpěvu písní o ruských vrazích. V kanalizacích utrpěl vážné popáleniny při výbuchu metanu a deset dní byl v bezvědomí.

Podílel se na činnosti disentu, právě v jeho bytě se konaly klíčové schůzky při vzniku Charty 77 (sám ji nakonec nepodepsal).

VÍCE O JAROSLAVU KOŘÁNOVI

Překladatel Voneguta, Keseyho či Bukowského vedl i magistrát značně rozverně, což přesně zapadlo do dobové atmosféry začátku devadesátých let. Na druhou stranu právě na něm ležel hlavní úkol proměnit spořádanou převodovou páku stranických usnesení v sebevědomou samosprávu.

Post obhájil i po komunálních volbách 1990, ale o rok později se jej zastupitelé rozhodli vyměnit. Důvodem byla změna politických poměrů na magistrátu po rozštěpení Občanského fóra. V zastupitelstvu se stal nejsilnějším klub ODS, který si dělal nárok na funkci primátora a Kořán, který se přidal k menšinové ODA, byl vystřídán jejím kandidátem.

Pro všestranně talentovaného spisovatele ale nebyla politika drogou, bez které by nemohl fungovat. Opět začal psát a překládat, nabyté manažerské zkušenosti využil, když tři roky dělal šéfredaktora české mutace časopisu Playboy. Ten se v devadesátých letech pokoušel o kombinaci pánského magazínu s ne úplně prvoplánovým lifestylovým obsahem (povídkami či sloupky do něj, i díky Kořánovu jménu, přispívali prvoligoví spisovatelé) a pod vedením bývalého primátora skutečně získal slušné renomé.

A Praha se může pyšnit primátorem se vskutku unikátním životopisem, který by jinde nejspíš neprošel.

Bijec komunistů Milan Kondr

Když se jej ODS v září 1991 rozhodla vyměnit, navrhla jako svého kandidáta Milana Kondra. To byl další pozoruhodný příběh devadesátých let. Inženýr z pražského podniku ČKD vedl v listopadu 1989 v preferovaném komunistickém podniku stávky a stal se zde představitelem místního OF.

Na jaře 1990 se zviditelnil svým mediálně prezentovaným požadavkem na konfiskaci majetku KSČ, která z něj udělala jednoho z nejviditelnějších ostrých střelců pravice. V této roli pokračoval i po zvolení do zastupitelstva, kde byl znám svými břitkými glosami a rázným antikomunismem.

Když se v dubnu 1991 rozdělilo Občanské fórum a vznikla ODS, byl jejím jednoznačně nejviditelnějším zástupcem na magistrátu. Proto bylo tak trochu logické, že právě jeho pražská organizace vybrala jako kandidáta na primátora.

Počínaje parlamentními volbami 1992 začala Občanská demokratická strana hlavnímu městu naprosto dominovat. Postupně ovládla téměř všechny radnice, vyhrávala zde o parník sněmovní volby a když se v roce 1996 začalo volit do Senátu, získala téměř všechny pražské obvody, některé dokonce už v prvním kole. Říkalo se, že v Praze by pod logem modrého ptáka volby vyhrála i tenisová raketa předsedy Klause.

U toho už však primátor Kondr nebyl. V roce 1993 se objevily první problémy nového vedení města a primátor čelil kritice z vlastní strany. Kvůli jeho autokratickém řízení magistrátu (čemuž z občasných mediálních výstupů primátora věřila i veřejnost) a neschopnosti týmové práce.

I náměstek primátora Exner mluvil o tom, že „způsob, jakým byla Praha doposud řízena, vede k beznadějnému kolapsu“.

Důvodem pro odvolání primátora se v květnu 1993 nakonec stalo nepředložení jednoho dokumentu, který si zastupitelstvo usnesením vyžádalo. Po skončení primátorského mandátu čelil Kondr několika nařčením z korupce a napojení některých firem na jeho vedení města. Obviněn ale nikdy nebyl.

V roce 1996 se Milan Kondr ještě jednou svezl na vlně pražské popularity ODS, když byl na Praze 10 v historicky prvních volbách zvolen senátorem. A byl jedním z pouhých čtyř senátorů, kteří dokázali vyhrát už v prvním kole. Získal 50,84 procent hlasů.

Silný mandát od voličů vedl k tomu, že se stal historicky prvním předsedou senátorského klubu ODS. Ten byl v prvním Senátu ze všech nejpočetnější. Pro Kondra to znamenalo comeback do vysoké politiky, předseda senátorského klubu byl totiž součástí nejužšího stranického vedení.

I v Senátu se projevovala jeho osobitost, která ale v časech druhé Klausovy vlády, kdy ODS čelila mnoha problémům a skandálům, popularitě strany i samotného kandidáta spíše škodila. V roce 1998 Kondr při obhajobě senátorského mandátu prohrál s lékařkou Zuzanou Roithovou.

Mimochodem, vášnivý antikomunismus se v rodině Kondrových udržoval. Jeho syn byl před volbami v roce 1998 zadržen policií, když s kamarádem sprejoval po zdech heslo varující před vítězstvím ČSSD ráznou dikcí „Zeman na provaze, budeme žít blaze“. Vzhledem k tatínkově funkci v Senátu to pro média samozřejmě bylo sousto.

Klidná síla z matfyzu

Jako Kondrova nástupce nabídla ODS takřka dokonalý protiklad. Rozevlátého a rtuťovitého inženýra nahradil Jan Koukal, seriozní fyzik s uvážlivým vystupováním.

ZVOLENÍ JANA KOUKALA PRIMÁTOREM

Zvolen byl poměrně výraznou většinou 51 zastupitelů a o rok později dovedl ODS k volebnímu vítězství v pražských komunálkách, o kterém se ve finální fázi Kondrovy krasojízdy dost pochybovalo.

Koukalovo působení definitivně dalo dosavadní „revoluční“ atmosféře magistrátu řád a systém. Ani jeho primátorování se ale nevyhnulo aférám, například při převzetí Royal Banky CS, později přejmenované na První městskou banku.

Jan Koukal se udržel ve vedení města ze všech pražských primátorů devadesátých let nejdéle a právě on je podepsán pod projekty, spojovanými s touto érou.

I on se v roce 1996 pokusil dostat do Senátu, a to na Praze 6. A stejně jako Milan Kondr zvítězil už v prvním kole, s ještě větším ziskem 54,13 procent. Současně s tím vedl Prahu, takže na funkce v Senátu neaspiroval, přesto to pro něj však znamenalo vstup do celostátní politiky.

V listopadu 1997 vyvolal rozruch, když jako primátor svolal na Václavské náměstí demonstraci na podporu odcházejícího premiéra Václava Klause. Ta se zapsala do dějin především vystoupením paní Livie Klausové, která přečetla dopis od syna, útočící na Klausovy oponenty. Koukal za tuto akci schytal kritiku i v rámci zastupitelstva.

Neznámý architekt, který práskl dveřmi

V červnu 1998 byl Jan Koukal zvolen za ODS do Poslanecké sněmovny a následně komunální politiku opustil. Nebylo to tak úplně dobrovolné, doposud spíše respektovaný Koukal tehdy čelil velkému odporu ve straně i od veřejnosti.

Hned v říjnu 1998 se totiž konaly další komunální volby. ODS v nich dokázala opět vyhrát, byť s menším rozdílem, než bylo doposud zvykem. Za primátora byl 26. listopadu zvolen trochu překvapivě Jan Kasl. Architekt a radní z let 1993 - 1994 nepatřil k výrazným tvářím této strany.

Jako pražský primátor ve straně vliv získal, nedokázal ho ale i přes několik pokusů proměnit ve funkce. Nakonec se nejvíce zviditelnil, když čtrnáct dní před sněmovními volbami v červnu 2002 dramaticky složil primátorský mandát, vystoupil z ODS a označil ji za „stranu demagogů a zlotřilců“.

Důvodem byla jeho výměna názorů s některými zástupci pražské ODS, které nepřímo obvinil z korupce, aniž to doložil. Hovořil pouze v náznacích ve stylu, že „lidé se domnívají, že jsme zkorumpovaní“ nebo že si na korupci v Praze stěžovala skupina amerických podnikatelů.

„Někteří z kolegů reagovali podrážděně a chtěli, abych byl konkrétní. Já však nejsem soudce nebo policista a nemohu zjišťovat majetkové poměry radních či pracovníků magistrátu,“ odmítl konkrétnější obvinění.

REZIGNACE JANA KASLA

Jeho mandát oživila i aféra jeho vztahu s tiskovou mluvčí magistrátu Terezií Jungrovou. Následně se primátor rozvedl a s paní Terezií se podruhé oženil. Dnes je Terezie Kaslová mediálně viditelnější polovinou tohoto páru, když například vedla soud s prezidentem Milošem Zemanem.

Kauza měla nepříjemnou dohru, když v roce 2001 vyšlo najevo, že Nadační fond Ferdinanda Peroutky, který Terezie Jungrová založila a Jan Kasl řídil poskytla coby nejvyšší dar 250 tisíc korun společnosti řízení Terezí Jungrovou. Někteří lidé z ODS kvůli tomu poukazovali na Kaslův dvojí metr.

Za primátora Kasla Praha vstoupila do třetího tisíciletí a pokračovala její významná proměna. Stala se hostitelem řady významných akcí, zejména konference Mezinárodního měnového fondu na podzim 2000 k metropoli připoutala kamery celého světa, bohužel i zájem levicových demonstrantů.

V devadesátých letech se Praha otevřela světu, na druhou stranu se ale potýkala s problematickým dědictvím minulosti. Chátrání některých čtvrtí ve vnějším centru, jako byl Karlín, Žižkov nebo Libeň, dosáhlo v této době vrcholu. Přišly problémy známé i z jiných velkoměst jako kriminalita nebo narkomanie. Také organizovaný zločin a vyřizování účtů přímo na ulicích. Moderní butiky a provozovny světových značek, ale i zaplivané herny s automaty.

Vedly se polemiky o modernizaci či zachování genia loci, do kterých z Pražského hradu vstupoval i prezident Havel, kterému i díky rodinné historii ležela Praha na srdci zcela mimořádně.

A pak se to vše obrátilo vzhůru nohama.

Situace je nadmíru výtečná...

Poslední epizodou této éry, krátkou, ale nezapomenutelnou, bylo primátorování Igora Němce. Jeho politický životopis je ze všech porevolučních primátorů suverénně nejpestřejší, od poslance Federálního shromáždění v roce 1990 po předsedu Úřadu na ochranu osobních údajů do roku 2015 působil ve veřejné správě či politice prakticky nepřetržitě. V čele metropole po rezignaci Jana Kasla setrval pouhé čtyři měsíce.

A po necelém měsíci musel čelit největší živelné katastrofě za poslední století. Povodeň ze srpna 2002 v Praze napáchala velké škody, částečně i kvůli špatným rozhodnutím úředníků (třeba při uzavírání metra).

Sám primátor se do dějin zapsal svým televizním vystoupením v situaci, kdy se hlavní povodňová vlna už řítila na metropoli. Igor Němec na Karlově mostě do kamery v klidu vykládal: „Já bych řekl, že Praha není ohrožena. Situace je, bych řekl, nadmíru výtečná. Všechny orgány pracují, jak mají. … Tak přiteče víc kubíků… To, o kolik stoupne, asi není v tuto chvíli důležité, protože jestli to je o 20, 10 centimetrů… Důležité je, že se ta zatopená plocha rozšiřovat nebude“.

Tato slova jsou bohužel Němcovým hlavním politickým odkazem, který posléze využíval třeba prezident Miloš Zeman, když o něm hovořil jako o „jednotce hlouposti jeden Igor“, což působilo obzvlášť bolestivě vzhledem k tomu, že absolvent Matematicko fyzikální fakulty Němec je šachovým mistrem.

Po povodní se v metropoli změnilo mnohé. Některé čtvrti na vltavském břehu začínaly prakticky od nuly, bylo třeba přehodnotit mnoho dosavadních plánů a postupů. S dvacetiletým odstupem lze říci, že povodeň Prahu změnila mnohem zásadněji, než si kdokoliv představoval.

Především se ale změnil primátor. ODS jako stále dominující strana vyslala do podzimních komunálních voleb jako kandidáta na primátora Pavla Béma. A asi nikdo nečekal, jak tento lékař a protidrogový expert Prahu poznamená.

Autorkou textu je Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička