VÍKENDOVÝ SERIÁL Vlastenec a dvojitý starosta. Nastoupil, promluvil a byl skandál

PÁNI V ČELE METROPOLE V prvním díle seriálu o politických představitelích pražského města jsme se zabývali revolučním rokem 1848. Dnes si přiblížíme mimořádnou osobnost, která se v tomto neklidném roce narodila. A byl mezi starosty jediným, který byl starostou dvojitým. Vedle pražského byl doktor Jan Podlipný, český vlastenec a sportovec, také starostou sokolským. A kromě toho jako první kandidoval s programem vzniku Velké Prahy.

 Jeden z nejvýznamnějších starostů královského města Prahy se narodil 23. srpna revolučního roku v Hněvčevsi nedaleko Hořic. Otec byl řezník, hostinský a hospodář, prostě venkovský podnikatel 19. století. Rodina mohla svým dětem dopřát nadstandardní vzdělání, a tak Jan začal navštěvovat gymnázium v Hradci Králové, v oktávě přestoupil na Akademické gymnázium v Praze. Almou mater se mu stala Právnická fakulta Univerzity Karlovy, kde roku 1874 získal titul doktora práv.

Mladého muže nejvíce formoval jeho postoj k české otázce. Láska k českému národu vedla jeho činy celý život, byl vlastencem tělem i duší. Proto není divu, že se pohyboval v nejvyšších vlasteneckých kruzích, což ještě posílilo zázemí rodiny, do které se přiženil.

Jeho vyvolenou se stala Anna Nebeská. Toto jméno mnohým nic neřekne, ale pokud zmíníme jejího otce, Antonína Nebeského, tak si někteří možná vybaví dům U Modré štiky. Jejím nevlastním dědečkem byl Karel Knobloch, který jako první v Praze točil plzeňské pivo. Antonín Nebeský začal vařit vlastní pivo Salvator, které Knoblochův hostinec U Modré štiky zařadil do nabídky hned vedle nejslavnějšího produktu Měšťanského pivovaru z Plzně.

Obrozenecký hostinec pronikl dokonce i do Nerudových fejetonů v Národních listech. Malá Anna vyrůstala v českém obrozeneckém prostředí, a díky otci sledovala český duch na vzestupu.

Do této rodiny tedy přišel mladý jurista Podlipný, který roku 1880 složil advokátské zkoušky a otevřel si právnickou praxi. A hned tři roky poté poprvé figuroval jako obhájce v národnostně vypjatém sporu.

Starosta Podlipný 

Jeho klientem byl Svatopluk Čech, který se skrze své básně a prózu věnoval i problému potýkání českého a německého živlu.

Úřadům zvedla v jeho nové sbírce tlak zejména báseň Lešetínský kovář, která alegoricky nabádala tehdejší Čechy k boji proti poněmčování, ať ekonomickému či kulturnímu. Tento počin nezůstal bez odpovědi úřadů, náklad byl zkonfiskován a kniha zakázána. Podlipný jej hájil odhodlaně a dramaticky a jeho advokátský zápal a upřímná věrnost české věci z něj udělaly známou pražskou figuru.

LEŠETÍNSKÝ KOVÁŘ- CELÁ BÁSEŇ

Paní Anna, jak už to někdy bývá, byla ještě radikálnější než její choť. Patřila do okruhu emancipačního hnutí, jejími spolupracovnicemi byly například Marie Riegrová Palacká, dcera Františka Palackého a manželka Františka Ladislava Riegra, či Renáta Tyršová, dcera zakladatele Sokola Tyrše. Znala se i s Náprstkovými, docházela do Amerického klubu dam.

Na počátku 20. století patřila Anna Podlipná mezi první členy Ústřední matice školské. S manželem ji pojil i pohled na zdravý životní styl, patřila mezi přední činovnice Sokola. Tělo tuž, vlasti služ.

Vlastenec a vzdělaný právník Jan Podlipný se stal prvním starostou České obce sokolské. V čele stál neuvěřitelných 17 let, od roku 1889 do roku 1906. Právě za jeho starostování dostalo sokolské hnutí řád a zastřešující organizaci. O župním uspořádání bylo sice rozhodnuto už před jeho mandátem, ale během něj začaly sokolské župy přibývat jako houby po dešti.

Starosta Podlipný byl sám velmi aktivním sportovcem. Tyršovy myšlenky zaníceně šířil i za hranicemi českého království, v roce 1892 s oddílem Sokolů prováděl cvičení v Nancy přímo před francouzským prezidentem Sadi Carnotem a budoucím ruským carem Mikulášem.

Nepřekvapí, že se mu zalíbily i ideály olympijských her, sám byl součástí české výpravy na olympiádu v Paříži v roce 1900. Dodnes najdeme v pražských Vršovicích jako poctu velkému starostovi sokolskou Župu Jana Podlipného.

Popularita pomohla i v  politické kariéře. Poprvé byl Podlipný zvolen do městské rady ve volbách roku 1891. Kandidoval za Národní stranu svobodomyslnou, tedy za mladočechy. Ta byla na radnici již mnoho let usazena v opozici, neboť Národní strana („staročeši“) držela výkonnou moc už od roku 1861.

Skandál hned při nástupu

O šest let později toto železné pravidlo pražské radnice přestalo platit. A první mladočeským starostou nebyl nikdo jiný, než doktor Podlipný.

O jeho sebevědomí svědčí i oficiální portrét namalovaný Vojtěchem Hynaisem roku 1897.

Také jeho nástup byl legendární. Svou řeč vlastenec pronesl v českém jazyce, i přes přítomnost vysokých německy hovořících hodnostářů.

V tomto projevu zazněl apel na důležitost připojení okolních měst a obcí k Praze. Metropole byla přirozeným ekonomickým centrem, úzce provázaným s okolními městy a vesnicemi. Jen pro představu: jednalo se o Královské Vinohrady, Žižkov, Karlín, Smíchov nebo Libeň.

Plán na sjednocení měl logiku, profitovali by z něj všichni. Prvním krokem k modernímu velkoměstu městu s občanskou vybaveností světové úrovně se stalo založení Elektrických podniků k 1. září 1897.

Jenže do Podlipného starostování vstoupila velká politika. A on sám jí výrazně ovlivnil svým projevem, který rozdmýchal vášně nejen mezi Čechy a Němci, ale i mezi Prahou a Vídní.

Vyostřené reakce na rázný starostův nástup vedly společně s dalšími událostmi ke stažení Badeniho jazykových nařízení. To byla v oné době bouřlivě diskutovaná jazyková legislativa, podle které měly být čeština a němčina zrovnoprávněny nejen pro vnější, ale i pro vnitřní styk, jinými slovy, že úřední jednání má být celé vedeno v jazyce podání. Bylo to téma, o které česká politická reprezentace usilovala mnoho let a nyní po měsících dramatických sporů (včetně lidových demonstrací s rabováním) spadlo pod stůl.

Následně se strhla bouře naopak na české straně, a vyústila až ve vyhlášení stanného práva nad Prahou.

Pokud si Vídeň myslela, že rychlým zrušením stanného práva český živel uchlácholí, hluboce se mýlila. Hned v červnu 1898 se konaly velkolepé vlastenecké oslavy stého výročí narození Františka Palackého.

Městská rada dál šlapala na plyn, stále pořádala v metropoli podniky určené ryze česky hovořícímu obyvatelstvu. Půl milionu návštěvníků mohlo navštívit Výstavu architektury a inženýrství. Na vlastní oči viděli první Kříženeckého kinematograf a velkolepé Maroldovo panorama zobrazující bitvu u Lipan.

Starostovi Podlipnému skončil mandát (tedy ten radniční, nikoliv sokolský) v lednu 1900. Poté zůstal členem městské rady až do své smrti. I nadále prosazoval český kurs, stal se například prvním předsedou Společnosti pro postavení Husova pomníku.

V předvečer první světové války prosadil udělení čestné medaile pražské rodačce Bertě Suttnerové, rozené hraběnce Kinské ze Vchynic a Tetova. Vyhlášené představitelce pacifistického hnutí a první ženě, které byla roku 1905 udělena Nobelova cena za mír. Udělením medaile velmi vydráždil vídeňské vládnoucí kruhy.

Frankofil s řádem

Kromě vlastenectví a sportu byla práce Jana Podlipného celoživotně ovlivňována jeho kladným vztahem k Francii. Sokolské cvičení před tamním prezidentem a účast na olympiádě v Paříži nebyly náhoda.

A také nebyla náhoda, že hned po bouřlivě přijatém projevu v dubnu 1897 ve svém prvním rozhodnutí zřídil v Praze francouzský konzulát.

Svou účast na olympiádě spojil i se Světovou výstavou, která se nad Sienou konala současně od dubna do listopadu 1900.

A byla to velkolepá přehlídka toho nejlepšího a nejmodernějšího ze světa techniky a inovací. Na přelomu 19. a 20. století byl horkou technickou novinkou například Dieslův vznětový motor, tehdy běžel na arašídový olej, nebo zvukový film či dnes tak samozřejmá věc jako eskalátor.

Podlipného angažmá pro česko – francouzské vztahy nezůstalo bez povšimnutí a starosta patří k Čechům, jejichž jméno se honosí Řádem čestné legie. Ten založil jej Napoleon Bonaparte a již od roku 1802 se uděluje se jednotlivcům či organizacím za mimořádný přínos od oblastí vojenských až po kulturní. Velmistrem neboli předsedou řádu je vždy úřadující francouzský prezident.

Doktor práv, český vlastenec a Sokol Jan Podlipný zemřel 19. března 1914, naštěstí se nedožil propuknutí první světové války. Místo posledního odpočinku našel v hrobce na Olšanských hřbitovech. Jeho milovaná činorodá Anna ho přežila téměř o 30 let, zemřela 25. září 1943. Po vyhlášení Československé republiky nepolevila ve své činnosti pro druhé, byla členkou výboru Československé péče o dítě, členkou spolku České srdce a řady dalších.

O významu jedinečného muže pro Prahu svědčí i pocta, které se mnu dostalo jako jedinému bývalému představiteli královského města. Roku 1935 byl Podlipnému odhalen pomník.

Nadšenému bratru Sokolovi by se jistě líbil i mistr sochař, který se návrhu pomníku zhostil. Jaroslav Brůha přišel v šesti letech při dětské hře o oko, vyučil se štukatérem. Sám si tak vydělal na svá studia, byl žákem Josefa Myslbeka a následně Stanislava Suchardy. Stejně jako Podlipný byl Sokolem tělem i duší, ve dvacátých letech 20. století vyzdobil reliéfy budova Sokola na Malé Straně.

Pomník JUDr. Jana Podlipného najdete u Libeňského zámečku na Elsnicově náměstí v Libni, nedaleko místní krásné Sokolovny.

A proč se vůbec pomník stavěl právě zde? Právě Libeň se 12. září 1901 připojila k Praze a tím se začala prosazovat Podlipného hlavní programový záměr, i když sebevědomí měšťané z Vinohrad nebo Karlína se zatím tvářili, že Prahu nepotřebují. O dvacet jedna let později se ale Velká Praha stane realitou.

Pokud dnes pojedete okolo tramvajovými linkami číslo 3, 10 nebo 24, stačí jen zvednout hlavu od telefonu. I dnes zahlédnete položené věnce a rozsvícené svíčky svědčící o tom, že na tohoto vlastence, Sokola a starostu se v Praze nezapomnělo.

Autorka textu: Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička