foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Velikonoční vajíčka, ilustrační foto
Velikonoce jsou oficiálně oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. To nám říká velikonoční církevní liturgie. Každopádně jsou to také svátky jara a obnovení života nejvýznamnějším křesťanským svátkem. Dnešní doba nám už nepřináší do běžných životů jen oslavy ryze církevní, ale jejich kombinaci se světskými svátky.
A co nám tedy tradice velí?
Úterý (letos 26. března) bylo Šedivé a středa (27. března) byla Škaredá nebo Sazometná. V obou případech se jedná o návod, co všechno v domácnosti dělat. Při Šedivém úterý se vymetají pavučiny a prach z místností ve stavení a na Škaredou středu se vymetají komíny. Dá se totiž předpokládat, že jaro už přinese do stavení teplo a nebude se muset tolik topit. Rozhodně měli ale věřící na paměti, že na Škaredou středu, byť jste od sazí, se nemáte mračit, protože jinak se budete mračit všechny další středy v roce.
Po třech dnech úklidu už byly chaloupky našich předků vyleštěné dočista, a tak na Zelený čtvrtek (28. března) přišla na řadu očista vlastních těl. Je celkem pochopitelné, že po dlouhé zimě chyběly tělům našich předků vitamíny, a tak bylo povinností každého správného křesťana pustit se na Zelený čtvrtek do pojídání něčeho zeleného. Na stole tak nesměly chybět kopřivy, salát, zelí nebo špenát.
Tento den také naposled znějí zvony a malé děti už tahají ze skrýší řehtačky a klapačky, protože těm budou patřit dva následující dny.
Všude to začíná vonět pečivem
Přichází Velký pátek (29. března). V posledních letech jde v našich podmínkách o státní svátek. Zvony podle náboženské legendy odletěly do Říma, a tak na bohoslužby svolávají právě jen klapačky a řehtačky.
Velký pátek byl také s nadšením vyhlížen skupinkami odvážlivců, kteří podnikali cesty k poutním místům. Otevíraly se totiž jeskyně, hory a skály a vydávaly svoje poklady.
V žádném případě nesměl hospodář vyrazit na pole. Práce s půdou na Velký pátek přinášela smůlu a smrt. Hospodyňky zase mohly na Velký pátek zapomenout na praní prádla.
Veselí, muzika a zábava
Bílá sobota (30. března) byla velice radostná. Na vesnici se od rána rozezněla hudba a ženy se vrhly k plotnám. Zakládalo se nové těsto, pekly se mazance, beránci, zkrátka velikonoční pečivo. Všude bylo veselo a všichni se radovali.
A o půlnoci ze soboty na Boží hod velikonoční (31. března) přišla nejslavnostnější ze všech mší. V kostelech znovu začaly znít zvony a ve svatostáncích se zapalovaly posvěcené dlouhé svíce, kterým se říkalo paškál. Tyto svíce zdobila zpravidla symbolika křesťanského kříže a také písmena řecké alfabety – alfa a omega – tedy první a poslední písmeno. To je symbol toho, že život Ježíše Krista a vlastně celá víra je tím prvním a posledním, na co by měl člověk ve svém životě myslet. Zapálený paškál, který patřil i do každého stavení, byl vlastně takovou svící života, která strážila náš poklidný svět.
Od této svíce máme odvozeno rčení: Vzít někoho na paškál. Dnes to chápeme tak, že budeme na někoho dohlížet nebo ho kárat. Původní význam byl však malinko jiný, znamenal přísahu svíci a její ochranný dohled po celou dobu až do dalšího zapálení ozdravného a oživujícího plamene.
Církev nad pondělními oslavami ztrácí moc
Následujícího dne (1. dubna) už byly zcela popuštěny přísné náboženské liturgie a oslavy Velikonoc se přelily do zcela občanské a světské zábavy. Muži ráno vyrazili s pomlázkou koledovat, ženy jim za to dávaly obarvená vejce, zpravidla zeleně nebo červeně, což byl znak nového života a lásky a občas stopičku něčeho ostrého.
Jiný kraj, jiný mrav
Tyto pranostiky a zvyklosti spojují křesťanské národy na celém světě a v každém křesťanském kostele kdekoliv na planetě najdete o Velikonocích stejné zvyklosti.
Pak ale každý národ během dlouhých staletí, a hlavně v posledních desetiletích přišel s nějakou zpravidla světskou zvyklostí, která tamní oslavy Velikonoc výrazně oživuje.
Britové a Američané pro své ratolesti objevili kouzlo velikonočních zajíčků. Této zajíčkovské mánii podlehl i americký Bílý dům, kde je tradiční zvyk hledání velikonočních zajíčků pod dohledem samotného prezidenta vždy vyhledávaným soustem pro novináře a společenské rubriky.
Smrt ve všech podobách
Hodně krajových a národních velikonočních tradic je spojeno s fenoménem smrti. Smrt zpravidla symbolizuje starý končící život, odcházející zimu a neúrodu. Východní Slované proto spalují nebo topí Moranu, symbolické zpodobnění nepříjemných časů.
I Němci se smrtí bojují. Ale po svém. Ozdobí o Velikonocích koště, navážou na ně pentle a květiny a zavěsí ho v příbytku. Toto velikonoční koště vymetá smrt, zlé duchy a všechno špatné. Další zvláštní a specifické národní vánoční zvyky nabízí web stips.cz.
A co ti nejmenší?
Velikonoční zvyky jsou hluboce zakořeněnými tradicemi v naší křesťanské společnosti. O tradicích se říká, že jsou natolik silné, jak silně je přijímá nejmladší generace. V okamžiku, kdy tradice neosloví mladé, tak se pomalu začne z našich životů ztrácet.
A jak je to s Velikonocemi mezi mladými? Odpověď jsme našli ve skupině asi patnácti dětí ozdobených reflexními vestami ve smíchovském parku Sacre Couer. Požádal jsem paní učitelky, zda mohu položit dětem několik otázek o Velikonocích.
Překvapilo nás všechny, jak síla kolektivu odstranila přirozenou rozpačitost a jak se školkové děti horlivě snažily na otázky odpovídat. Drobotina se nestyděla a na otázku, kdo se těší na Velikonoce, vystřelily nahoru snad všechny malé ruce.
O něco horší bylo, když jsem se zeptal, kdo se těší na pomlázku. Některé ruce sjely dolů, ale přesto se část holčiček nenechala zviklat. „Aby holky neuschly a byly pořád hezký,“ objasnila Anetka zvyk, proč každoročně přistává pomlázka v rukou mužů na dámských a dívčích pozadích.
Z miniankety vyšlo najevo, že s barvením vajíček pomáhá v kuchyni snad každý malý dobrodruh. Jednoznačně vedla v oblibě barva červená, ale jedna holčička se nevzdala a prosazovala na skořápky hnědou barvu. „Dáváme tam s mamkou listy a pak to zamotáme do látky a ty listy se obtisknou,“ popsala výrobní proces barvení vajíček okatá tmavovlasá holčička.
Rodiče ctí genderovou vyrovnanost. Ze slov dětí vyplývá, že koledu si vyslouží totiž stejnou měrou kluci jako holky. Jen tady dostávají české velikonoční zvyklosti trochu na frak, protože odměnou jsou hlavně čokoládoví zajíčci, vajíčka a různé sladkosti. Malý chlapeček s čepicí zaraženou hluboko do očí neustále opakuje: „Největší vajíčko bylo schovaný u bazénu a já jsem ho nemohl najít,“ popisuje hošík anglosaský zvyk, který už v českých podmínkách zapustil kořeny.
Snažím se o hlubší sondu do dětských Velikonoc, a tak se ptám na sváteční zvyklosti. Děti přiznávají, že se u nich doma věší vajíčka na šňůrku. „Nemůže se celý den jíst, abychom viděli zlatý prasátko,“ prosadí se další holčička, ale paní učitelka bere situaci výchovně do svých rukou a vysvětlí všem, že tento zvyk se týká Vánoc.
Velikonoční pokrmy mě zaujmou, a proto se ptám, co se na Velikonoce má jíst. Převažující odpovědi jsou vajíčka, čokoláda, šunka, ale chlapeček Tom se nenechá zahanbit: „Mazanec a pidáše,“ trochu znejistím, ale za chvíli si s Tomem vyjasníme, že jde o tradiční velikonoční pečivo jidáše, jen se mu na začátku trochu popletla písmena.
Je ale vidět, že zdravá výživa zasáhla i generaci nejmladších, a tak je slyšet mezi občasnými odpověďmi i medvědí česnek, špenát anebo „velikonoční nadívanka.“
Zkrátka děti i dnes Velikonoce uznávají. To je dobře, a to i přesto, že se vlivu anglosaských zvyklostí bohužel asi neubráníme. I proto by si pánové měli připravit pomlázky na všechny dívky, holky a ženy, aby nám v letošním roce neuschly, jak nám všem vysvětlila předškolačka Anetka.