Vzhůru na palubu. Vltavou v mrazivém prosinci...

REPORTÁŽ Možná to bude pro mnohé překvapením, ale plavební sezóna v Praze na Vltavě pro některé milovníky vody končí až začátkem prosince. Zatímco pramičky z půjčoven i většina výletních lodí už dávno odpočívá v přístavech, mnohé malé lodě se teprve před Mikulášem chystají z vody. My jsme se vydali s jedním pražským kapitánem na onu obligátní poslední plavbu roku 2021.

Zdálo by se, že přeplavit loď ze slapské přehrady do přístavu v Praze může být pohodový výlet. Na přelomu listopadu a prosince to ale zrovna dvakrát neplatí. Ostatně i za idylického počasí je to celkem složitá operace. „Protože na Slapy nevede výtah, je třeba si domluvit traktor, který lodě převáží z řeky na přehradu a zpět. V sezóně je to v rámci splavnosti Vltavy bezplatná služba, stejně jako plavební komory, mimo sezónu je třeba se individuálně domluvit a převoz zaplatit,“ vysvětluje Karel Grund, kapitán lodi Lucie.

Ta už má za sebou přeplavbu z kotviště u Živohošťského mostu do malé maríny v Měchenicích na začátku vodní nádrže Vraný. Právě tam vyrážím kolem jedenácté hodiny za hustého deště a přemítám nad tím, zda radost ze zajímavé reportáže nebyla tak trochu předčasná. Do lijáku rozhodně vybavený nejsem...

Štěstí přeje i nepřipraveným

Prší stále víc, a na hladině přehrady se zvedají vlny ještě ve chvíli, kdy opouštím autobus a mávám na kapitána s pomocníkem Tomášem, kteří navzdory počasí připravují Lucii k vyplutí. Pak déšť jako zázrakem ustává, šedesát let stará Slávie, legendární lodní motor domácí provenience hladce naskakuje a lehkém dýmu nafotvých spalin opouštíme molo.

Vzhůru do Prahy, po hladině teď už jen lehounce zvlněné Vltavy. Kdo to zná, jistě mi dá za Pravdu, že z lodní paluby má svět, podobně jako z koňského hřebu, zcela jedinečnou perspektivu. Ta tam je rychlost města a vše se odehrává v pomalém tempu, jako stvořeném ke kochání.

Úkoly pro posádku 

Podjíždíme slavný železniční most u Měchenic a kapitán domlouvá první plavební komoru na naší trase, která nás má i s Lucií splavit z Vranské přehrady. „V komoře musí vše běžet jako na drátkách, každý má svůj úkol, a když vše funguje, je to otázka chvilky,“ upřesňuje kapitán, když se blížíme k zelenému semaforu, který značí, že plavební komora je pro nás připravená.

Pak už háky udržujeme loď na dohodnuté pozici a sledujeme masivní ocelová vrata, která se za naší zádí zdvihají nad hladinu. Když zapadnou do své pozice, voda začíná pomalu klesat a vrata se postupně mění v desetimetrovou hradbu. Z výšky přehrady musí naše plachetnice i přes svých témeř deset metrů vypadat jako lodička z papíru. „Tentokrát to bylo hodně rychlé,“ komentuje kapitán Lucie, když se spodní vrata komory po chvilce rozevírají jako brána Mordoru vstříc dalšího úseku směr Zbraslav.

Volavka se vyrušit nenechá

Za dvěma meandry Vltavy sevřené břehy v podzimních barvách nás vítá lom na levoboku a pomalu se blížíme k mostu Závodu míru a tím i do civilizace. Vysoké břehy už namísto skalisek nabízejí pohled na růlznorodé střechy zbraslavských domkářů a navzdory podmračenému počasí ožívá i pobřežní cyklostezka. Volavku schovanou v trsech travin ale cyklisté ani běžci nevidí a bubláním našeho dieselu se vyrušit rozhodně nenechá.

Před námi mezitím roste nad řekou most Pražského okruhu s podvěšenou lávkou pro cyklisty, což je pro kapitána signál, že má volat na další plavební komoru. „Odspodu jede velký tlačák, takže zpomalíme, abychom nečekali,“ hlásí kapitán a sytičovou páčkou ze staré škodovky ubírá Slávii už tak nízké otáčky. My se tak můžeme v opravdu volném tempu pokochat soutokem Vltavy s Berounkou, kde také zdravíme pár otužilců z řad rybářů.

Setkání s mamutem

Dalekohled před očima přibližuje bránu modřanské komory, z níž jako by stoupala obrovská příď stometrové nákladní vany, nad kterou vyčnívá už jen prosklená kabina remorkéru. Jeho celá hmota ale vynikne, až když se vrata otevřou a plavidlo nám vypluje vstříc. Teprve v tomto kontrastu si člověk uvědomí, že desetimetrová plachetnice je opravdu jen malá loď. „Přitom právě na tomto typu může člověk klidně sám přeplout Atlantik,“ poznamená kapitá, když vplouváme do modřanského zdymadla. Ačkoliv jsou instrukce jasné a proti Vranému jde o malou komoru, musíme brzdit háky špici lodě, abychom nenarazili do stěny komory. Pak ale hladce klesneme o zhruba dva metry a čeká nás poslední krátký úsek.

Na břehu je plno jeřábů a spousta nových domů, které zde v rámci developerských projektů rostou jako houby po dešti. Ty tam jsou rozlehlé louky někdejší záplavové zóny, roste tu úplně nová pražská čtvrť. Nás ale čeká záverečný manévr. I na zkušeném Karlovi je vidět náznak nervozity. „Uvidíme, jak to bude v přístavu vypadat, bude to improvizace,“ hlásí nakonec s lehkým úsměvem před obratem do přístavu nedaleko mostu Inteligence, kterému se mezi „loďaři“ neřekne jinak, než Prasečí zátoka nebo Prasečák.

I lodě čeká zimní spánek

Protože je objednaný jeřáb a z vody se bude vytahovat hned několik lodí, panuje v zátoce čilý ruch. Díky tomu si hned při vplutí domlouváme místo, kde Lucie hladce přistává. Naše plavba je u konce. Následuje už jen skvěle zorganizované „jeřábování“, kdy si všichni z přístavu pomáhají. Lodě, jedna po druhé, stoupají vzhůru a doslova přelétají nad střechou přístavního domku na svá zimoviště. Mnohé z nich čeká zimní údržba, některé renovace, jiné jen pár měsíců oddechu, než se na jaře vrátí na vodu.