Vzpomínka: Gorbačov v Praze. „Car reformátor“, psal Václav Havel

31. 08. 202209:45
Vzpomínka: Gorbačov v Praze. „Car reformátor“, psal Václav Havel
foto: Screen Youtube/Návštěva Michaila Gorbačova v Praze

V jednadevadesáti letech v úterý večer zemřel Michail Gorbačov. Poslední vůdce Sovětského svazu dnes už pro mnohé možná představuje jen rým na slovo „Dlabačov“, ale před pětatřiceti lety dokázal přivést do ulic Prahy zcela dobrovolně 150 tisíc lidí. Reformátor sovětského systému, kterému se reforma vymkla z rukou, představoval v roce 1987 skutečnou naději. Pojďme si tuto po všech směrech zvláštní návštěvu sovětského lídra v Praze na vzpomínku připomenout.

Druhá polovina osmdesátých let byla v celém světě časem obrovských nadějí a víry v budoucnost. V písničkách z té doby slyšíte ze zpětného pohledu až otravně často frázi „better world“ nebo „better place“, plus jakákoliv variace na bourání zdí. V září 1988 se celý svět sešel k přátelskému setkání a mírovému soupeření na olympiádě (po šestnácti letech různých bojkotů) a na stadionu v Soulu společně poslouchal slova skupiny Koreana „stojíme tu ruku v ruce, začněme se chápat, prolomme staré zdi mezi námi“.

S odstupem pětatřiceti let to vážně může vypadat až trochu kýčovitě. Jenže ještě pět let předtím na sebe USA a SSSR právě tady nad námi ve střední Evropě mířily jadernými hlavicemi a v roce 1983 jen prozřetelností jednoho sovětského důstojníka nezačala „horká“ válka. Po čtyřiceti letech konfrontace supervelmocí schopné zničit celý svět to musel být fakt úlevný pocit, že si jejich lídři rozšafně třesou rukama a oslovují se přátelsky „Rone“ a „Majku“.

„Majkem“ byl pro Ronalda Reagana sovětský generální tajemník Michail Gorbačov. Ten, který se o lepší svět a bourání zdí zasloužil asi ze všech nejvíce.

Když se v březnu 1985 stal generálním tajemníkem KSSS, bylo mu jasné, že musí něco změnit. Klid, který dvacet let předtím nastolil Leonid Brežněv po hrůzovládě Stalina a chaosu Nikity Chruščova, se během dvou dekád proměnil v naprostou ztuhlost, kterou nejlépe dokumentovali dva Brežněvovi nástupci, z nichž jeden zemřel po 14 měsících ve funkci a druhý po 11.

Gorbačov byl výrazně mladší a asi tisíckrát energičtější, než kdokoliv jiný v sovětském politbyru, takže se odhodlaně pustil do změn, o kterých věřil, že mohou sovětský režim zachránit. Kromě ekonomických reforem chtěl také rozhýbat společnost, udělat něco s astronomickými výdaji na armádu a kromě změny světového uspořádání mezi velmocemi chtěl nově nastavit vztahy mezi SSSR a jeho satelity ve střední Evropě.

Jenže zrovna v Praze se tato politika nesetkávala s příliš velkým pochopením. Ve vedení československé komunistické strany stále seděli lidé, kteří svůj mandát odvozovali od tanků, které sem v srpnu 1968 poslal Brežněv a zpochybněním dosavadního stavu ztráceli důvod své politické existence.

Stranická disciplína je nutila změny v Moskvě respektovat, instinkt politického přežití naopak radil do ničeho moc nesahat. Takže se kolem „perestrojky“, jak Gorbačov nazval svůj reformní koncept, chodilo jako kolem horké kaše.

Za těchto okolností vlastně ani nikdo moc netoužil, aby Gorbačov dorazil do Prahy, na druhou stranu tato návštěva byla nezbytným rituálem socialistického přátelství. Po dvou letech už nešlo jinak. Gorbačov přiletěl v dubnu 1987.

Jenže zatímco politická reprezentace se návštěvy z Moskvy obávala, lidé umrtvení dvaceti lety normalizace do ní vkládali mimořádné naděje.

Takže zatímco do té doby museli být do průvodů zdravících sovětské papaláše naháněni, 9. dubna 1987 před polednem přišli Gorbačova pozdravit dobrovolně a v desetitisících. Evropská třída z letiště se tehdy jmenovala Leninova, ale lidé ji obsypali tak, jako naposledy při vítání Jurije Gagarina.

Gorbačov si během letu vyměnil beranici, ve které se loučil na letišti Vnukovo, za elegantní klobouk, stejně tak paní Raisa, která se jako první ze sovětských manželek generálních tajemníků dala skutečně označit za „první dámu“.

Jako první jej u letadla vítal samozřejmě Gustáv Husák, v té době stále ještě v kumulující funkci prvního tajemníka strany a prezidenta republiky. Vinšování v ruštině přidala růžolící pionýrka a následovaly další obvyklé rituály. Jen na oblíbený brežněvovský polibek tentokrát nedošlo.

Na letištní ploše stálo vyrovnané celé československé stranické předsednictvo, vyděšené, co se v následujících hodinách bude dít.

Už na letišti ale sovětského vůdce očekávaly stovky lidí, nadšeně volajících „ať žije soudruh Gorbačev“. Generální tajemník zamířil i k nim, což bylo nejen proti protokolu, ale i proti dosavadním zvyklostem.

„Zamyslíme se společně nad tím, co je třeba udělat, aby si Sovětský svaz a Československo byli ještě blíže,“ slíbil jim.

Jízda do centra byla skutečně triumfální, a završilo ji plné Hradčanské náměstí před Hradem, kde se odehrál rituál s chlebem a solí a křečovitý projev pražského městského tajemníka strany Kapka o plnění závěrů minulého sjezdu.

Další nadšené výkřiky z davu, replikované ujišťování, v ruštině, že s dobrými lidmi se dá budovat budoucnost. „Záběry hovoří samy za sebe,“ konstatoval televizní redaktor.

Ještě nadšenějšího přijetí se Gorbačovovi dostalo na bulváru Na Příkopech, kam vyrazil mezi jednáními. Tam čekaly další desítky tisíců Pražanů. Celkem sovětského lídra za tři dny mělo vidět asi 150 tisíc lidí.

Zcela jinak se ale na jeho návštěvu podíval budoucí československý a český prezident a v té době lídr disentu Václav Havel. Ten se s Gorbačovem setkal, i když zcela neplánovaně, a tak trochu kuriózně. Druhý večer návštěvy sovětského tajemníka se vydal ze svého bytu na Rašínově (tehdy Engelsově) nábřeží vyvenčit psa a přes Palackého náměstí došel až k Národnímu divadlu. Přilákal jej shluk lidí a tak zjistil, že sovětský vůdce právě odjíždí z představení, na které ho pozvali.

Napsal o tom pozoruhodný text, nazvaný Setkání s Gorbačovem.

Zvědavost mi nedá (jsem totiž svým založením čumil) a zamířím k Národnímu divadlu. Dík psovi, který mi razil cestu, jsem se probojoval až do první řady. Stojím, čekám, představení musí každou chvíli skončit. Pozoruji a poslouchám lidi kolem sebe. Jsou to nahodilí chodci, žádné zorganizované publikum, ani lidé, kteří sem kvůli Gorbačovovi sami od sebe přišli, prostě jen podobní čumilové jako já, kteří šli z jedné hospody do druhé, všimli si, že tu je nějaký rozruch, a tak se ze zvědavosti zastavili,“ popsal atmosféru návštěvy „cara - reformátora“.

A pak se Gorbačov objevil.Cyničtí a ironičtí vtipálkové, kteří si ještě před několika vteřinami velmi tvrdě utahovali z mocipánů i jejich strážců, se náhle - jako mávnutím proutku - proměňují v nadšený, ba freneticky burácející dav, derou se kupředu, aby mohli zamávat hlavnímu vládci. Nešlo tu samozřejmě o žádné „věčné přátelství se Sovětským svazem“. Šlo tu o cosi nebezpečnějšího: ti lidé zdraví člověka, o němž se domnívají, že jim přivezl svobodu,“ kroutil hlavou dramatik.

„Bylo mi z toho smutno a napadlo mne, že tenhle národ je nepoučitelný: tolikrát už upnul veškeré své naděje k nějaké vnější síle, od níž si sliboval, že vyřeší jeho problémy za něj, tolikrát se hořce zklamal a byl donucen si přiznat, že mu nikdo nepomůže, pokud si nejdřív nepomůže sám - a znovu tatáž chyba! Znovu ta iluze! Oni si snad opravdu myslí, že sem Gorbačov přijel osvobodit je od Husáka!,“ zamyslel se budoucí prezident.

Gorbačov ale očekávání československé veřejnosti tak trochu zklamal. Před návštěvou měl pověst sekáče, který dělá vše jinak, než jeho předchůdci. Ale jeho bezobsažné fráze o dobrých lidech a pochopení mezi socialistickými státy lidem ukázaly, že je to pořád především generální tajemník ÚV KSSS.

Čekalo se, že se nějak vysloví k okupaci v srpnu 1968, což byl zcela klíčový bod vzájemných vztahů. Gorbačov to ale neudělal. Ani nijak nepotopil stranické vedení, i když v zákulisí se v té době už čile jednalo o výměně Gustáva Husáka (nakonec ho v prosinci toho roku nahradí Milouš Jakeš coby kompromisní kandidát mezi různými stranickými křídly).

I přes tento neúspěch v Praze ale Gorbačov zůstal i v Československu idolem. Dostal se do románů, dokonce i spořilovský zálesák Honza Nedvěd pojmenoval jeden svůj tehdejší opus Písnička pro pana Gorbačova.

A po roce 1989 všichni uznají, že jeho zásluhy na mírovém ukončení studené války a svobodě pro národy střední a východní Evropy jsou naprosto klíčové.

Odešel jeden z nejvýznamnějších státníků druhé poloviny dvacátého století, za kterým zůstalo ve světových dějinách velké dílo. A je celkem jedno, co z něj dokázat skutečně chtěl a co přišlo spíše omylem a souhrou okolností.

I když Václav Havel psal o nepoučitelném národě, Michail Gorbačov se celkem zásadně zasloužil o naší svobodu.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných