Z Ukrajiny přijely i krysy. Respektive potkani

21. 04. 202220:42

foto: Tereza Lubijová (stejně jako ostatní snímky v článku)/Malý šedo-bílý potkánek (na snímku s bratříčkem, oba dorazili z Ukrajiny v maminčině bříšku) dostal jméno Volodymyr, prý proto, že měl z celého vrhu největší koule... Na obrázku také vidíte kufřík s potkaními mlsky, kterými je vybavila hodná majitelka e-shopu.

Celé Česko-Moravsko-Slezsko pomáhá Ukrajincům postiženým hroznou brutální válkou. Domácí mazlíčci nejsou výjimkou. Již na začátku války psala PrahaIN.cz o tom, jak se Státní veterinární správa postavila čelem k pejskům i kočičkám Ukrajinců, kteří k nám dorazili. Jenže stejně jako u nás i lidé na Ukrajině chovají všechno možné. I potkany. A z válečné zóny, jak se ukázalo, vyrazili na dlouhou cestu do bezpečí i s nimi.

Na úvod bychom měli jen říci, že mnoho lidí si plete potkany s krysami. Jedná se o příbuzný druh, ale není to ten samý hlodavec. Krysa má latinský název Rattus rattus, potkan Rattus norvegicus, oba druhy se mírně liší vzhledem a potkan se ukázal jako přizpůsobivější druh, takže vytlačil původní krysu, tedy alespoň v Evropě.

Ron a jeho Prašivka

Angličtina mezi oběma druhy nerozlišuje, oba nazývá Rat. Je tedy možné, ba dokonce pravděpodobné, že nejlepší kamarád Harryho Pottera Ron měl ve skutečnosti potkana, nikoli krysu Prašivku. Vycházíme z toho, že ve třetím díle, „Vězeň z Azkabanu“, se na jednom místě praví, že Prašivka (ve skutečnosti přeměněný kouzelník) zmizela „s ostatními krysami v kanále“. A tam dnes žijí potkani.

V Česku je mnoho chovatelů potkanů, sdružují se v uzavřené facebookové skupině a chovají se stejně jako chovatelé jiných zvířat, psů či koček. Jsou značně nedůtkliví k těm, kdo nedodržují pravidla „správného chovu“ a věřte, že takových není málo. Amatéry, co chodí po světě s jedním potkanem, jak to bylo svého času v módě, hluboce pohrdají – potkan je sociální zvíře a neměl by žít sám, ale ve smečce s jinými potkany. Jedná se o takové „chovatelství chudých“, protože tam, kde koupíte čistokrevného psa nebo kočku s „papíry“ za desetitisíce, „papírového“ potkánka pořídíte za dvě stovky. A vybavení do tisíce, když trochu šetříte.

Potkaní miminka z Ukrajiny

„Evakuující se rodině porodila cestou březí samička. Tak mám u sebe mláďata po odstavu. Před tím je hlídala Ája,“ vysvětlila situaci chovatelka Tereza Lubijová. A pokračovala: „Narazila jsem na SWAP Prague na inzerát, že si paní vzala k sobě domů dvě rodiny z Ukrajiny. Oni s sebou měli dva potkany a samička jim cestou porodila. Neměli pro ně bydlení krom přepravky, tak chtěla věci pro potkany. Dovezla jsem dočasnou klec, krmení a podestýlku, zkoukla mimina a řekla jim, co a jak, s tím, že až budou velcí, tak se jim postarám o domovy. Vzala si je k sobě Ája a od ní putují do nových domovů.“

Tereza Lubijová

Pomáhala i další chovatelka - dámy si vše sdělují na Facebooku - Helena Hanusová Lužná, majitelka e-shopu Rodentia, kde nabízí vše pro potkany. Ta jim ze svého krámu darovala 20 kg podestýlky, 10 kg směsky (to je doporučená potkaní potrava, ovesné vločky a různá semínka a oříšky), také mlsky, a „pro děti krysí puzzle, pexesa a placky,“ jak nám to popsala. A jak se daří potkaním miminkům? „Jsou lekaví, ale to se vzhledem k okolnostem dá čekat. Ale jsou to ňuníci. A jejich máma je úžasná, hrozně hodná a mazlivá. Je vidět, že se na Ukrajině měli s tou rodinou krásně,“ dodává chovatelka Tereza.

Jedno z miminek

Když prchali, dali omylem samce a samičku do jedné přepravky

Dáme slovo Elišce Alici Slavíkové, která má mezi potkanáři přezdívku Ája a již o ní byla řeč: „Terka (Tereza Lubijová) mi napsala, že má kontakt na někoho, kdo má doma rodinu z Ukrajiny a ta má potkaní vrh, protože při evakuaci ve spěchu hodili samce a samici do jedný přepravky. Čemuž rozumím, že když člověk spěchá a potřebuje pobrat to nejdůležitější, snaží se to nějak minimalizovat, aby toho mohli vzít víc... Když byla potřeba prcky vyzvednout, měl čas akorát můj přítel, tak je vyzvedl. Takže jsem jim poskytla dočasku a domluvila se s Terkou, že jim společně najdeme nové domovy. I když mám chovnou stanici, mám jenom smečku holek, takže jsem si nechala jedinou holčičku, co ve vrhu byla, zbytek kluků putuje do světa, posledního standardního aguťáčka ještě musím udat,“ vypráví Ája. Na vysvětlenou: „aguťáček“ neboli aguti je hnědý potkan, což je standartní zbarvení.

Eliška Alice Slavíková, řečená Ája

A dodává: „S Terkou jako chovatelkou spolupracuji dlouhodobě, jelikož už pomalu začínám být veterán - chovám od roku 2014, vzala jsem si ji pod ochranné křídlo do začátku, ne že by to tolik potřebovala, takže známe navzájem svoje potkany a máme spoustu společných plánů… A protože jsem věděla, že u Terky se teď bude dost krýt a u mě bylo místo, zůstali tady, aby nemuseli pořád cestovat... K Terce šli ti, které si sama nechává. Ten pohled na Ljudmilu v kleci, která se choulí k ruské modré Aessině je asi nejlepší,“ říká s tím, že všechna potkaní miminka dostala nějaké cool ukrajinské jméno, většinou po někom z Černobylu, toho skvělého seriálu. „Jen teda Voloďa (Volodymyr) má jméno jaký má, protože měl největší koule ve vrhu,“ směje se Ája s evidentní narážkou na ukrajinského prezidenta…

Další miminko, tentokráte překvapivě ne albínek, ale, jak tvrdí expertky, hodně světlý jantar

Podařilo se nám získat i příběh Naděždy, která potkany přivezla a která si ale přeje zůstat v anonymitě, takže nesdělíme její příjmení, ač ho známe, a dodáme jen, že je hudební teoretička.

Ukrajinka Naděžda: Potkany jsem měla pod bundou, aby nenastydli

„Pár týdnů před válkou, kterou skoro všichni moji známí vnímali jako vtip a něco nemožného, jsem si říkalа, že v tomto případě bude potřeba pořídit malý nosič pro potkany. Nemohlа jsem uvěřit, že by Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Při vyhlášení nouzového stavu jsme se v práci smáli, stále nevěřili, že se může stát něco vážného. A až když mi druhý den v 5 ráno kamarád napsal SMS a zeptal se „jak se máte?“, okamžitě mi došlo, co se děje. První výbuchy zazněly v Kyjevě a Charkově, viděla jsem to na zpravodajských kanálech Telegramu (jde o ruskou obdobu WhatsAppu – pozn. red.)

Naděžda

Začali jsme sbírat věci - bydlíme dvě hodiny jízdy od Charkova. Tehdy se ještě nevědělo, jak rychle k nám mohou vojáci přijít. Neměli jsme auto, hledali jsme taxi a jako zázrakem jsme ho našli. Nejprve jsme s manželem vzali jeho matku a pak v hysterii moji matku. Moje matka nechtěla odejít z domu, ale donutili jsme ji. Jeli jsme jeden den taxíkem, nedalo se spát - báli jsme se letadel a nepřátelských výsadků. Kvůli zprávám o možném ostřelování hlavních cest, zejména v místech, kde budou zácpy, jsme jeli po malých vesnických silničkách.

K večeru druhého dne války jsme dojeli do Chmelnicku, kde jsme přenocovali v hotelu. Řidič odjel, protože musel vyzvednout rodinu ze Žitomyru. Velké díky jemu, odvezl nás a teprve potom jel za rodinou! Z Chmelnicku jsme se chtěli dostat na hranici s Moldavskem, protože to bylo nejblíže. Řidič (opět taxík) nás ale odvezl k nejbližší zácpě, ta měla osm kilometrů, a řekl, že bude rychlejší jít pěšky, než v ní stát.

Šli jsme. Své potkany jsem pod bundou nosila ve velmi malém nosiči, který jsem si koupila předem, aby cestou neumrzli. V půlce cesty se začalo tchýni dělat špatně. Požádali jsme řidiče kamionu, který uvízl v zácpě, aby posadil obě naše matky do kabiny. Byl milý a souhlasil. Šli jsme s manželem dál pěšky, abychom vymysleli, kde se ubytovat na noc, protože venku už byla tma.

Mnoho lidí se dostalo z dopravní zácpy a venčilo své psy. Mnozí s sebou přivezli zvířata v autech. Na konci dopravní zácpy byla kontrola - všechna auta kontrolovala ukrajinská armáda. Na konci kontroly hodní lidé rozdávali chleby a čaj. To nám velmi pomohlo. Jeli jsme tedy do Černovic a zůstali tam přes noc ve speciálním středisku, kde přijímali vysídlené osoby. Další den jsme nemohli odejít. O dva dny později jsme odtud jeli do Mogileva-Podolska a odtud jsme se dostali do Moldavska. Z Moldavska jsme už dojeli do České republiky.

Cestou jsme potkali spoustu lidí z různých měst Ukrajiny – hodně lidí bylo z Charkova. Jedna rodina z Charkova vyprávěla, že strávila den pod ostřelováním ve sklepě a rozhodla se odejít. Raketa zasáhla dům muže z Charkova, viděl to ve zprávách. Byla tam i těhotná holka, která řekla, že už takhle jednou utekla v roce 2014, když Rusko v tichosti poslalo své vojáky na Donbas.

A chovatel potkanů, od kterého mám své potkany, stále žije v Charkově. Téměř každý den prý slyší zvuky výbuchů. Nemohou odjet autem kvůli staré babičce a zvířatům,“ končí svůj příběh, dnes bohužel tak častý, Naděžda. Ještě dodáme, že v ČR se očividně dostane pomoci každému, i ukrajinským potkanům.