foto: Screen Youtube/Mireček a Vendulka- ze slavné studentské komedie o básnících
Potká se básník, génius s fotografickou pamětí, Moravák a černoch… Jasně, takhle začíná druhý díl básnické série režiséra Dušana Kleina. Když nás tento týden opustil, můžeme zavzpomínat na jeho dokonalé zachycení atmosféry studentské Prahy osmdesátých let. Což byl taky svébytný kulturní fenomén. Taková pražská Jízda králů, která by možná mohla taky zajímat UNESCO.
Premianta z maloměstskéhé gymplu Štěpána přijmou do Prahy na medicínu, aby ve velkoměstě přišel o iluze, ale objevil spoustu jiných zajímavých věcí. Hlavně díky tomu, že mu badatelský klid posloucháren a piteven neustále oživuje souputník Kendy, démonický famák a kytarový lev hudebních klubů.
A samozřejmě parta jeho spolubydlících, od ambiciozního Honzy, přes patriotického okrojovaného Venóše po exotického Numiru (počeštěného na Mirečka), který do Prahy dorazil v rámci studentské výměny a vnáší do akademického škrobu svou africkou roztomilou nenucenost. Dneska by o jeho postavě asi napsali, že je vyobrazena rasisticky předpojatě, ale tehdy do žánru komedie skvěle zapadal.
Afričtí studenti se v osmdesátých letech ve stověžaté matičce pohybovali po stovkách. Praha tehdy byla takovým Oxfordem chudší části světa a otevírala se zájemcům ze všech zemí, které se se socialistickým Československem zrovna politicky přátelily. Jejich osobitost pak dle vzpomínek pamětníků představovala značné oživení kolejního života. Řada z nich díky pražskému vzdělání zaznamenala raketový společenský vzestup a do Prahy se po letech vraceli jako mezinárodní celebrity - i to můžeme v Kleinově básnické sérii vidět (nezapomenutelný MUDr. Mireček v kamizole na papalášském honu ve třetím díle).
Představitel Mirečka Joseph Dielle se dostal do Prahy úplně stejným způsobem. Z rodného Konga, kde začínal jaké elév v místní televizi, jej v rámci mezinárodního projektu vybrali na pražskou FAMU, která si vždy zakládala na kulturní pestrosti studentské komunity. Tam jej objevil Dušan Klein a udělal z něj legendu. Dalších mnoho let v podstatě každý dorazivší černoch dostával v Česku přezdívku Mireček. Jeho představiteli pomohla studia v Československu k celkem úspěšné kariéře, dařilo se mu v médiích (byl dokonce ředitelem soukromé televize) i v politice.
Z Karláku do Břevnova
Druhý díl Básníků, natáčený v roce 1984, zachycuje normalizační Prahu v jejím ospalém půvabu. Vidíme tam prázdné (!) podchody metra pod Václavákem, kde Štěpán neúspěšně brigádničí jako kamelot. Nebo Pařížskou ulici ještě bez butiků, kde Štěpán a Kendy vedou debatu o nákladnosti života v metropoli.
Značnou část historického centra Prahy nám přiblíží scéna s pomerančem, ve které Kendy zneužije Štěpána jako otloukaného herce pro své školní filmařské cvičení na principu skryté kamery.
Vysokoškolské scény v poslouchárně, při kterých profesor v podání Leoše Suchařípy popřeje studentům dobrý „sicflajš“ a docent Jan Potměšil je vzápětí zničí latinským názvoslovím, se natáčely přímo v Anatomickém ústavu u Karlova náměstí, lékařské legendě, kterou prošla většina z českých bílých plášťů.
V Anatomickém ústavu se točila také pitevna („Tupou stranou nástroje, pane kolego. Člověče, vždyť vy jste ho přeříz“) nebo nestárnoucí scéna zkoušky z anatomie, kde se Mireček rozpovídá o dámských a pánských pohlavních orgánech, zatímco Venóš se málem zhroutí.
Studentské koleje, kde se odehrává mezi hlavními aktéry to nejzajímavější (až po závěrečný Štěpánův partnerský úspěch u blonďaté sestřičky) se točily „Na Kajetánce“. Břevnovská kolej otevřená roku 1973 byla celkem oblíbená i mezi jinými filmaři, protože na poměry tehdejších pražských kolejí byla nadstandardní. Vybavení z filmu nebylo na řadě pražských kolejí dostupné ještě ani na začátku nového tisíciletí.
Na Kajetánce skutečně vždy mívali většinu medici a vzhledem k celkem hezkému prostředí Břevnova s blízkým klášterem tam často byli ubytováváni zahraniční studenti.
Proto je docela klidně možné, že se tam skutečně odehrávaly scény podobné tajné Mirečkově návštěvě u spolužačky Vendulky, vyhlášené svým utěšitelským nadáním.
Radujme se, přátelé
Druhý díl básnické série je svým způsobem poctou studentské Praze. Praze uvolněné, veselé a mladé.
Přesně taková, jaká je i studentská hymna Gaudeamus Igitur. Vznešená hudba a latinský text možná působí dojmem nějaké středověké příšery páchnoucí sírou, ale pod vší tou pózou se skrývá veselá písnička o radosti, užívání života, která se v prvním verši šesté sloky rozparádí do úrovně „vivant omnes virgines“, do češtiny přeloženo „ať žijí všechny panny“.
Za 38 dalších let se nikomu dalšímu nepovedlo zachytit tu ctihodnou i rozvernou atmosféru pražské akademické komunity tak, jako Dušanu Kleinovi.
Ten studetský gaudeamus dotáhl k dokonalosti v následujícím filmu básnické série, když osazenstvo kolejní buňky i s jejich utěšitelkou poslal na velkolepou afterparty do moravského sklípku.
Protože když se potká básník, génius, Moravák a černoch, je to královská jízda.
Psali jsme
Zemřel slavný režisér a scenárista Dušan Klein, bylo mu 82 let. „Tatínek bohužel včera, v neděli 9. 1. 2022, okolo sedmé večer nečekaně zemřel.…