foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Vlajka Ukrajiny
Jmenuje se Olga. Víc prozrazovat z pochopitelných důvodů nechce. V redakci PrahaIN.cz její jméno známe a víme, že zní ryze česky. A to i přesto, že je původem Ukrajinka.
Do Česka totiž nepřišla s válečnou krizí, kterou způsobil Putinův vpád do této země, ale už před dvaceti lety. Vdala se tu. V té době jí bylo skoro 47 let a měla za sebou na Ukrajině už jedno nepovedené manželství.
A z něj se narodil syn.
„Nechtěl jít se mnou do Prahy, byl to už tehdy dospělý muž a rozhodl se, že zůstane na Ukrajině,“ říká Olga velmi dobrou češtinou.
Rodina udržovala i nadále telefonické kontakty a občas se Olga se svým synem vídala. Buď přijel on na návštěvu do Prahy, anebo ona odjela na Ukrajinu. Pak se ale situace začala zhoršovat: „Manžel náhle zemřel, zůstala jsem tu v Praze sama. Syn nabízel, ať se vrátím zpět domů, ale měla jsem tu dobrou práci a nechtěla jsem ji opouštět.“
Brzy však nastaly komplikace i u syna. Dostavily se vleklé zdravotní problémy a syn získal částečný invalidní důchod. „I přes tyto komplikace jsem zůstala v Praze a syn na Ukrajině. Na nic jsme si nestěžovali. A nestěžujeme si ani teď, jen mě opravdu rozčiluje, jak lidé vydělávají na válce,“ říká Olga.
Byznys?
Ona samotná si před pěti lety vyslechla od lékařů děsivý ortel. Rakovina. Prodělává už třetí vlnu chemoterapeutického léčení, protože nádorové bujení se vrací. I v tomto stavu si našla k vlastnímu důchodu ještě brigádu v ústavu sociální péče, kde se stará o malou skupinku postižených lidí.
Její syn nebyl kvůli částečnému invalidnímu důchodu odveden do armády, a tak mu chce Olga občas něčím přispět.
„Chodím po second handech a kupuji pro něj čas od času nějaké oblečení. Další oblečení mně předávají třeba kolegyně v zaměstnání,“ popisuje situaci Olga.
Jednou za čas pak zabalí kufr plný oblečení a pošle ho na Ukrajinu.
„Pošta tam téměř nefunguje, jediná možnost je poslat to autobusy, které odjíždějí na Ukrajinu z autobusového nádraží Florenc. Když začala válka a posílala jsem synovi první kufry nebo tašky, tak jsem u řidiče za každou z nich zaplatila pětistovku,“ popisuje Olga.
„Časem se posílání věcí na Ukrajinu prodražilo a už jsem platila za jednu tašku tisíc korun. Ani na této ceně to nezůstalo a dnes se platí 1.500 – 2.000 korun, to záleží na řidiči,“ říká Ukrajinka žijící už dvě dekády v Praze.
Každý kufr nebo tašku pečlivě zadělá a ještě obalí potravinářskou fólií a přelepí izolepou, ale ani to nepomůže.
Zbyly oči pro pláč
„Naposled jsem posílala na Ukrajinu jeden kufr a jednu tašku. Kolegyně mně přinesly obnošené zimní bundy, koženou bundu, svetry, starší trika. Když jsem pak po pár dnech mluvila se synem, tak jsem se dozvěděla, že jak tašku, tak kufr během cesty z Prahy na Ukrajinu vykradli.“
Podle Olgy se zbylé věci z obou zavazadel vešly pohodlně do jednoho.
Ztratily se prý všechny cennější kusy oblečení, veškeré bundy, samozřejmě i ta kožená a svetry. Zůstala tam v podstatě jen trička.
„Kdyby to bylo poprvé, tak nad tím snad mávnu rukou, ale stává se to už pomalu pravidlem,“ přiznává Olga.
Podle ní dřív zmizely z tašky či kufru dvě, tři věci a s tím se dalo celkem počítat. Teď se víc věcí ztratí po cestě, než se dostanou k synovi. Navíc podle Olgy vykradači postupovali ohleduplně, dnes tašku nebo kufr klidně zničí a rozbijí, jen aby se dostali k lupu. „A navíc nejsem sama, komu se to děje,“ přiznává Olga.
„Nestěžuju si a můj syn také ne, ale chci mu přilepšit a jsem naštvaná, že se najdou hyeny, které se neštítí vykrást balíky směřující na Ukrajinu. A nejsmutnější je, že v tom mají s největší pravděpodobností prsty naši krajané,“ uzavírá smutně Olga.