Zastrašování a výhrůžky od učitelů brání dětem v učení, varuje expertka

Učitelé často komunikují se svými žáky tak, jak se to sami naučili od svých rodičů nebo kantorů. A to může být problém. „Dříve jsme byli hodně direktivní. Panovala představa, že když budu přísnější, tvrdší a budu více zastrašovat, děti budou hodné, klidné a třída bude fungovat,“ říká zkušená vysokoškolská pedagožka s autorka nové příručky pro učitele Jiřina Vidláková.

Vytvořila jste příručku pro učitele. Potřebovalo ji české školství?

Věřím, že ano. Komunikace s dětmi je téma, které je tu s námi velmi dlouho a dlouhodobě se nám v něm příliš nedaří. Zároveň se v posledních letech výrazně proměňuje. To, o čem jsme si dříve mysleli, že funguje, dnes už tak účinné není a je potřeba k tomu přistupovat jinak. Učitelé na to ale často nemají dostatek nástrojů.

Můžete vypíchnout něco konkrétního?

Dříve jsme byli hodně direktivní. Panovala představa, že když budu přísnější, tvrdší a budu více zastrašovat, děti budou hodné, klidné a třída bude fungovat. Dnes ale vidíme, že pokud na děti tlačíme nebo používáme vyhrožování, necítí se dobře a nemohou s námi spolupracovat ani se efektivně učit. Jejich emoce hrají zásadní roli v tom, jak ve třídě fungují.

Jak to tedy změnit?

Nejdůležitější je, jestli tu změnu chce sám učitel. Představte si, že učíte třicet nebo čtyřicet let určitým způsobem, a najednou někdo přijde a zpochybní jednu z vašich základních hodnot, například že by komunikace mohla být jiná nebo že může být někdy zraňující.

Může to znamenat dát dětem více odpovědnosti za vlastní učení. To už zasahuje velmi hluboko, dotýká se to našich hodnot.

To může některé učitele ze „staré školy“ i urazit, že?

Ano, to se stává. Tato příručka ale nemá říkat, že někdo dělá něco špatně a má to dělat jinak. Ukazuje spíš, že komunikace má svá pravidla a že to, jak mluvíme, má na děti konkrétní dopady – pozitivní i negativní.

Jde o to uvědomit si, že každá věta může nést skryté sdělení. Když řeknu: „Buď ticho, sedni si. Nezajímá mě, jestli tě to tady zajímá,“ dítě si může odnést: „Na mně nezáleží. Ať dělám, co dělám, nebude to stačit.“ To může vést k odporu, nezájmu nebo studu. A v takovém stavu se děti zkrátka učit nechtějí.

Jiřina Vidláková (Karasová) Působí na Západočeské univerzitě v Plzni a Masarykově univerzitě v Brně, kde se věnuje vědecké práci a výuce budoucích učitelů. Zaměřuje se na témata efektivní komunikace, řízení třídy a socioemočního učení. Současně lektoruje aplikovanou improvizaci a věnuje se koučování pod vlastní značkou Buď hravě.

Na co jste přišla během návštěv škol?

Ukazuje se, že učitelé často komunikují tak, jak se to sami naučili od svých učitelů nebo rodičů. Nikdo je neučil, jak to dělat jinak. Dnes už se to postupně mění, ale dříve se tomu téměř nevěnovala pozornost.

Mnoho učitelů je stále poměrně direktivních a často si neuvědomují, jaký to může mít dopad. Ti, kteří si to uvědomují, zase říkají, že nemají konkrétní strategie. A ti, kteří je mají, je v náročných situacích nedokážou použít, protože převládnou silné emoce a není prostor se zastavit a vědomě zvolit funkční přístup.

A co žáci?

Děti vyrůstají obklopené technologiemi i umělou inteligencí. Proměňuje se jejich způsob myšlení i fungování. Je důležité, aby se tomu škola přizpůsobila a nefungovala stejně jako před třiceti lety. Dnešní děti jsou často citlivější a potřebují jiný přístup než předchozí generace.

Je umělá inteligence spíš hrozbou, nebo příležitostí?

Vidím v ní velkou příležitost. Pokud se s ní naučíme pracovat a povedeme k tomu i děti, může být velmi užitečným nástrojem. Je to něco, co už je součástí našeho světa a bude jí ještě víc.

Riziko vidím v jejím nevědomém používání. Pokud učitelé nevedou žáky k tomu, jak ji využívat smysluplně a eticky, může to mít negativní dopady. Měli by se zamýšlet nad tím, jak zadávají úkoly a testy, aby vedly k samostatnému myšlení.

Jak vnímáte domácí úkoly?

Pokud má úkol jasný cíl a dává žákovi smysl, může být přínosný. Problém nastává ve chvíli, kdy zadáváme všem stejný úkol bez ohledu na jejich úroveň. Každý žák je jinde, a proto by úkoly měly být smysluplné pro každého zvlášť.

Co sociální sítě? Lze v nich najít i pozitiva?

Obsah na sociálních sítích je čím dál hůře kontrolovatelný. Je to nástroj, který může být velmi škodlivý, pokud se používá bezmyšlenkovitě. Zároveň ale může sloužit k rozvoji dovedností, pokud s ním pracujeme cíleně.

Klíčové je naučit děti, jak se na sítích orientovat, jaký obsah tam je a jaké má dnes už prokázané negativní dopady.

Může v tom pomoci škola?

Určitě, stejně jako rodiče. Je naší společnou odpovědností rozvíjet u dětí kritické myšlení, tedy schopnost přemýšlet o tom, co sledují a jaký to na ně má vliv.

A co zákazy mobilů ve školách?

Ve výuce mám nastavené pravidlo, že mobily zůstávají v batohu, pokud je zrovna nepotřebujeme. Jestliže je někdo potřebuje použít, může odejít a pak se vrátit. Vnímám to jako něco, co může narušovat soustředění i fungování skupiny.

Když je ale využíváme cíleně, například při práci s technologiemi, mohou být velmi užitečné. Není to černobílé a neodpovím, jestli je zakázat, nebo nezakázat.