foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Voják, ilustrační foto
ROZHOVOR: Server PrahaIN.cz publikoval už dva články, které se věnovaly šikaně na vojně během minulého režimu. První námět jsme objevili v autobiografii Karla Šípa, s druhým přišel náš čtenář.
Sloužil na Slovensku a špatnému zacházení se vyhnul především díky branci, jehož příjmení se shodovalo s neblaze proslulým vojenským prokurátorem Jurajem Vieskou.
Po těchto textech se na nás obrátili další čtenáři, jejichž vzpomínky na vojnu rozhodně nepatří do sekce oddechové literatury. S některými jsme se spojili a konkrétní svědectví budeme přinášet postupně.
V aktuálním materiálu se vrátíme do konce 80. let. Náš čtenář tehdy nastoupil do Jiříkových kasáren (kasárna Jiřího z Poděbrad, pozn. red.) v Litoměřicích.
„Šel jsem na vojnu v roce 1989 a zažil tam revoluci. Byl jsem první ročník, kterému zkrátili službu, mně konkrétně na 18 měsíců, ale nakonec jsem byl na vojně 28 měsíců, ty důvody rozebírat nemohu. Z poddůstojnické školy jsem šel na bojovák jako jediný s nálepkou ÚPPDKV. Starší budou vědět… Na vojnu jsem navíc přišel s fakt dobrou fyzičkou, dělal jsem aktivně judo, a proto jsem si dovolil dost vzdorovat,“ řekl náš čtenář, který si kvůli své současné práci nepřál být jmenován.
Jména mazáků si pamatuji dodnes
Z relativně normálních vzpomínek se vzápětí dostal k podstatně horším. „To, co jste popsali, nebyla skutečná šikana. My jsme zažili mnohem horší. My jsme zažili tu nejhorší, byli i mrtví. K tomu se vracet nechci. Uvedu vašim čtenářům pár příkladů, aby viděli, v čem jsme rok žili,“ svěřil se pro PrahaIN.cz.
Na náš dotaz, zda šlo v Litoměřicích o plošný problém, odpověděl, že ano. „Věděli o tom všichni, neřešil to nikdo, absolutně a vůbec nikdo. Mladé zobáky v tom nechali. Nejhůř to odnesl můj kamarád. Zavřeli ho do skříně a shodili ze třetího patra. Doteď slyším, jak se u toho mazáci smáli, jak on křičel. Pak už bylo jen ticho,“ svěřil se.
Jeho kamarád měl doživotní následky.
„Další, co se dělo, bylo mlácení, bití, nucené sprinty s plnou polní v plynové masce. Šlo to do takových extrémů, že jsme se třeba vyzvraceli do masky, kterou jsme nesměli sundat. Nebylo to jen ponižující, bylo to psychicky zdrcující. Nebo se musely dlouhé chodby leštit kartáčky na zuby. Místo hadru sloužila tkanička od bot. Tímto jsem já osobně trávil několik nocí,“ dodal.
Jak nám dále řekl, špatné vzpomínky často mizí samy. „Mně ale ne. Pamatuji, jak nás v kuchyni nutili o půlnoci připravit biftek s hranolky. Kde jsme je měli vzít? Takže následovalo vzteklé rozmlácení chodby, kterou jsme do rána sádrovali, aby si toho důstojník nevšiml. O bití (dekách), hulákání a dalším týrání ani nemluvě. Ano, trvalo to rok, zažil jsem otřesný pohled na sebe i na kamarády. Takovou vojnu bych nikomu nepřál. Na jména mazáků si pamatuji i odstupem desítek let,“ uzavřel.