foto: Vydavatelství Epocha (se svolením)/Plukovník Jiří Markovič
Měsíc před osmdesátkou zemřela jedna z pražských legend. Velkoměsto vždycky přitahuje zločin a proti němu potřebujete odvážného detektiva, který dá svůj fištrón do služeb práva. Osmdesátá a devadesátá léta byla obdobím značných společenských změn, které se promítly i do kriminality. Mozkem zákona, který těm zločincům čelil, byl po celou tu dobu plukovník Jiří Markovič.
Rada Vacátko, komisař Klubíčko, nakonec i major Zeman a nejnověji major Kozák. Dlouhá je řada slavných fiktivních detektivů, působících v „mordpartě“. Tak se familiérně říká pražskému oddělení vražd, kde se vyšetřovaly ty nejvážnější metropolitní zločiny.
Jiří Markovič byl proti nim osobou z masa a kostí. Ale jako asi jediný ze skutečných velitelů mordparty se svou slávou rovnal šestákovým ideálům.
V čele elitního útvaru kriminální policie působil třináct let, zažil zde „divoké devadesátky“, i když jeho nejslavnější případy jsou z dřívějších časů.
Několik let poté, co v roce 1977 na první oddělení nastoupil, se dostal k případu Ladislava Hojera. Popis jeho trestné činnosti je i na měřítka vrahů dost odpudivý, včetně kanibalismu.
Markovič ale s podprůměrně inteligentním mladíkem dokázal navázat bližší vztah, což po jeho zatčení v únoru 1982 vedlo k celkem rychlému průběhu vyšetřování. Celkem se Hojer přiznal k 5 vraždám a 18 znásilněním, k té pětce se však dodnes píše otazník, mnozí jsou názoru, že toho měl na svědomí více.
Vyšetřovatel k němu přistupoval podle své zásady, že „i vrazi jsou lidé“. A outsider Hojer, který lidi nevyhledával a často byl šikanován, k němu pojal až neuvěřitelnou důvěru. Markovič vzpomínal, že jednou cestou z rekonstrukce mu položil hlavu na rameno a spokojeně usnul.
„To jsem v životě neviděl,“ kroutil hlavou advokát, který jel s nimi.
Nakonec Hojer přiznání k poslední vraždě, se kterou ho vyšetřovatelé ani po několika měsících nedokázali spojit, věnoval Markovičovi jako „dárek k Vánocům“.
Pro kontext: „Láďa“ Hojer i při vyšetřování působil značně monstrózně, během rekonstrukcí na místě činu se několikrát vzrušil a figurantky policisté v obavách o jejich zdraví raději nahradili figurínou.
„Ty ženský měly smůlu, že nevydržely, já jsem si chtěl jenom zaklátit. Když se kokot postaví, rozum se mi zastaví,“ řekl do protokolu při jednom z výslechů.
Přesto s ním Jiří Markovič dokázal zacházet lidsky a s ohledy. Když později vzpomínal na kauzu Hojer, která skončila v roce 1986 vykonáním trestu smrti, opakovaně prohlašoval, že nepatřil na šibenici, ale do ústavu. Podle něj nebyl jednoduchý chlapec schopen vůbec pochopit, co provedl a co se kolem něj odehrává.
Teď se mi taky dělá ta bílá mlha...
Pro Markoviče byl v tomto směru hned na počátku kariéry u mordparty velkou školou případ Jana Tvrdíka. Jediný, o kterém jako odpůrce trestu smrti říkal, že si ten špagát zasloužil. Šílený plán na čtyřnásobný mord manželky, vlastních dětí a jejich babičky kvůli rodinným rozporům, který měl být završen vystavením uříznutých dětských hlav na televizi.
Nakonec brutálně ubil a uškrtil tchýni, synkovi zasadil devět bodných ran, ten ale ještě předtím stihl varovat čtyřletou sestru, ať „dělá, že je mrtvá“. Díky tomu obě děti zázrakem přežily a Tvrdík raději z bytu utekl.
Markovič jej osobně vyslýchal, sami v místnosti, v době, kdy ještě nebyla technika, aby si přivolal pomoc od bachařů.
„Pokaždý, když se mi před očima udělá taková bílá mlha, tak musím někoho zabít a tenkrát to bylo taky tak. Právě teď se mi dělá bílá mlha,“ pronesl najednou vyšetřovaný. Markovič dokázal zablufovat, že má v šuplíku zbraň (nebyla to pravda) a pokud se Tvrdík pohne, tak ji použije.
K soudu vodili Tvrdíka zásadně „v medvědu“ a i jeho advokát k němu odmítal přistupovat, pokud neměl ruce a nohy spoutané. Bílá mlha… V případě vraha, který nezakolísal ani při výpovědích o vraždění vlastních dětí, celkem nebylo pochyb o nejvyšším trestu.
Ten však nebyl udělen v druhém z Markovičových slavných případů, který řešil rok před jmenováním do čela mordparty.
V červnu 1985 měly na spartakiádu, masové sportovní cvičení, dorazit do Prahy tisíce žen. Jenže od února do května došlo na území hlavního města k napadení a znásilnění celkem jedenácti žen, přičemž brutalita útoků se zvyšovala. Tři z nich byly nalezeny mrtvé, dvě další se pachatel zavraždit pokusil.
Z důvodů propagandistických i čistě bezpečnostních byl na mordpartu vyvinut ohromný tlak, aby vraha dopadli.
„Chtěli zrušit spartakiádu. Ženský se bály do Prahy posílat své dcery a vláda na mě tlačila. Nikdy předtím ani potom jsem takový tlak nezažil,“ vzpomínal Jiří Markovič. Na případu pracovalo přes 200 policistů.
V případě jedné z vražd už byl dokonce vzat do vazby jiný člověk, přítel zavražděné třiadvacetileté ženy. Expertiza stop jej však vyloučila a policisté museli začít nanovo.
Klíčovou stopou se ukázalo svědectví jedné z napadených, která dokázala duchapřítomně zapříst s násilníkem hovor a díky tomu se vyšetřovatelé mimo jiné dozvěděli jeho křestní jméno, věk a školu, kam z Prahy jezdí.
22. května se tedy vypravili na internát hornického učiliště ve Stochově u Kladna a odvezli si odtud šestnáctiletého Jiřího Straku.
Při výslechu, který trval od odpoledne do noci, se přiznal k první vraždě. Markovič přitom elegantně odsunul i protesty advokátky, že nezletilý nemůže být vyslýchán po půlnoci.
„Markovičovy případy jsem doslova hltal. Při četbě jeho výslechů mi běhal mráz po zádech a teprve tehdy mi došlo, jak výborný vyšetřovatel to byl,“ vzpomínal Josef Mareš, jeden z jeho nástupců v čele pražských vyšetřovatelů vražd.
Nakonec se Straka přiznal v podstatě ke všemu. Markovič později vzpomínal, že „spartakiádní vrah“, jak se mu začalo přezdívat, působil dojmem školáka chyceného při kouření za rohem, který je na svůj přečin vlastně trochu pyšný.
Straka měl nadprůměrné IQ, ale psychologové u něj zkonstatovali absolutní absenci citu. Deset let, které dostal, bylo tehdy stejně jako dnes maximálním trestem pro nezletilého. V kontextu srovnatelných delikventů po osmnáctce, kteří dostávali trest smrti, to vyvolalo mezi veřejností nepochopení. Policisté vzpomínali, že při jedné z rekonstrukcí přihlížející občané chtěli Straku lynčovat. A ve vězení prý čelil velmi brutálnímu zacházení spoluvězňů včetně rozkopaných genitálií. Propuštěn byl po devíti letech, po delším pobytu v ústavu nyní žije na svobodě pod změněným jménem.
Jednou z mála vražd, o které Markovič velmi nerad mluvil, byl bestiální sexuální mord dvanáctileté školačky ve vysočanském parku Třešňovka. Jeho pachatel byl posledním, kdo si v Československu vyslechl trest smrti. V říjnu 1989, pouhé čtyři měsíce po činu. Obžaloba se podávala na začátku srpna, tak rychle tehdy Markovičovi podřízení dokázali zapracovat. Než však soud stihl projednat odvolání, byl trest smrti zrušen.
V osmdesátých letech se plukovník Markovič stal tak trochu nechtěně expertem na sexuálně motivované násilí, i s mezinárodně uznávanými publikacemi. Devadesátá léta ale přinesla kriminalistům zcela jiné výzvy. Příběhy orlických vražd, Ivana Jonáka nebo mafiánského gangu Antonína Běly, to byly „devadesátky“.
A v nich už se proslavili zase jiní vyšetřovatelé. Plukovník Markovič je „jistil“ z vedoucího křesla a chránil před politickými i jinými tlaky. Z čela prestižního útvaru odešel v roce 1999.
S novinářem Viktorinem Šulcem napsali společně knihu Lovec přízraků a ačkoliv prý původně působil značně mediálně neobratně, nakonec se stal velmi vyhledávaným vypravěčem a hvězdou televizních pořadů o kriminalistice.
„Přes všechno, co jsem dělal za práci, jsem pořád životní optimista,“ řekl před šesti lety Danielu Stachovi v mimořádně vydařeném dílu pořadu Hyde Park Civilizace.
Takže z filmových legend asi spíš Plachtův inspektor Klubíčko, než nerudný Marvanův rada Vacátko.
Ale možná by se měly psát knihy a seriály spíše o něm.